Zaměřeno na slavíky

Ne, že by se kolegové poblíž Prievidzy specializovali na slavíky, ale daří se jim je chytat.

6. října odchytili do sítě dalšího slavíka obecného – jednoletého (hmotnost 34 g). Příměr „ako gulička“ je zde namístě, tak vypadají slavíci v středomořských zastávkách. I my tady u nás chystáme k publikování zkušenosti se slavíky v tahové zastávce, ovšem v takto pokročilých datech je to věc unikátní. Kolegům se navíc zdá, jako by první z ptáků v místě zabrzdil, včera hlas slyšeli a slavíka poté i viděli.

Co tato zjištění znamenají?

Pokračovat ve čtení „Další slavík na Slovensku!“

Už zase zpívá!

Tak tohle jsem chystal pro všechny, kteří čtou blog i mimo sezónu. Od Hradišťanu jsem zapůjčil do nadpisu potřebná slůvka básníka Skácela a pojďme k věci. Stalo se včera a dnes jsem si s foťákem zašel pro prémie.

Pokračovat ve čtení „Prastaré zrcadlo hvězd“

Slavíci dovolí (stejně tu nejsou), odskočíme si po čase opět jinam.

Využívám nádherných dnů a pracuji od rána do večera. Mám práci v krajině. Naučná a zážitková stezka se blíží k cíli. Kladiva jsem vyměnil za rýče a přidal k nim vykovaný mohutný sekáč (těžkou tyč s čepelí, na straně druhé se čtyřhrannou špicí). Na sekání kořenů i rozbíjení sutě. Zjistil jsem dnes v lesnatém úseku stezky, že jsem v přírodě šťasten. Takto natvrdo mne to nikdy neudeřilo, až dnes.

K tomu úvodní obrázek. (Vodu v potoce jsem zakalil prací, jinak je čistá).

Pokračovat ve čtení „Mám to tak pořád“

Sleduji léta kukačky na webu BTO. Už jsem na něj kolikrát tady upozorňoval. Jak se rozhostí v Sahelu a pokud to zkusí níž už teď, hned se vrátí. Na to je čas. Kdepak, ptáci nejsou hloupí, to by nepřežili. Vzpomínám, jak mne vyškolil poslední tmavý slavík v našem parku v září. A to jsem na něj měl pokusy nejmíň po dvou nocích! Bez úspěchu, měl bych holt chytat do spravených sítí. I tihle ptáci podle zahraničních výzkumů nasednou na vlny dešťů, posouvajících se černým kontinentem v tradičních směrech, a spásají prostřené stoly. Je jim toho třeba po námaze, která předcházela. Víme pořád ostudně málo o tom, co slavíci dělají, když od nás zmizí.

Pokračovat ve čtení „Ještě, stihnout v Africe deště“

Už jsem zaslané fotky prohlédl a pogratuloval. V poště jsem je našel s okolnostmi zajímavého odchytu a hned jsem nabídl, že sem úspěch pověsím. Jsme totiž slavičí blog.

Vítejte, dnes i za hranicemi!

Slavík obecný – tohoroční jedinec, zjištěný po rozednění podle hlasu a chycený později v oblasti Prievidzy na západním Slovensku.

Pokračovat ve čtení „Gratulace k sousedům“

Když myslím na slavíky (každý den), přicházejí představy různé. Prohlížel jsem nedávno náš park na mapě a uvědomil si, že z něj dva druhy slavíků odlétají každý jiným směrem. V podstatě se v něm kříží. Tedy, jejich cesty. Obecní by měli letět – směr kostel a dál. Tmaví přes svahy Rachval k jihovýchodu. Je pravda, že na malém prostoru tahové směry mohou splývat, ptáci nemigrují světem přímočaře. Teoreticky a možná i v praxi ovšem dochází k zmíněnému křížení cest. Psát o tom mohu za situace, kdy opravdu i vzácnější slavíky tmavé jsem schopen v parku v létě nachytat. Zmínil jsem křížení cest, oslím můstkem lze přejít na křížení mezidruhové.

Hybridní ptáci jsou nejvzácnější. Takový kříženec – kam tedy letí na zimoviště? Jeden výsledek je znám, ale mluvit o něm zatím nejde. Není z mého výzkumu, i když jsem se podílel.

Pokračovat ve čtení „Vzácnější i vzácní“

Dovolil jsem si tuto legrácku, snad tělocvičenci prominou. Napadlo mne to před chvílí, když došlo další slavičí hlášení. Klid – je tuzemské. Navíc jsem o něm již věděl, takže očekával. Je ale potřebné – a až teprve, vidí-li člověk událost na papíře, začne hlava fungovat badatelsky. No, a tady jsou hned věci dvě, které pořádně zaujmou. Pročtěte si jej.

Pokračovat ve čtení „Všeslavičí slet 2020“

Vždycky se moc těším. Ta práce je těžká, celý den mávat rukou nad zemí. Ale překrásná. Někdy na mne zezadu trochu dýchne odér spalin z benziňáčku, ale pak to jsou hlavně vůně. Seču krušinu, co se do cesty natáhla za světlem, voní. Seču jahodník o kus dál na výsluní, voní. Ožínám kraje vrbin, do cesty jdoucí ze strany druhé, voní. Zajel jsem do listí při starém náhonu, voní podhoubím. Opatrně vedu kosu po kamenném svahu náspu venkovské železnice, zavoněl suchopár. Přicházím pod slívu, co plody shazuje k zemi, jak v nich růžice mlaská a drtí je na kaši, voní po kořalce. Mnohakilometrová procházka po hřbetě domoviny mi voní. Slunce to nekazí a hřeje. Vím na něj, že už to lehké nemá, ale jak píšu, nekazí to. Okáči luční – letního pokolení, pendlují mezi travinami. Jednoho dne budou umírat, neví o tom, a tak jsou šťastni pro to sluníčko.

A pak jdu k staré známé…

Pokračovat ve čtení „Vím, že víc nemá“

/Posezónní oddychovka)

Od svaté Kateřiny se lidé rozcházejí. Byli v kostele. Já do něj vstupuji o chvíli později, se zvoníkem. Pozval mne za to, že vyrábím poztrácené klíče obřích rozměrů. Je to hodně zajímavá práce, mám na ni ovšem čas jenom v zimě. Tady jsem u zvonů ještě nebyl, tak práci venku přerušuji a jdu.

Pokračovat ve čtení „Chceš jít se mnou?“