Už zase zpívá!
Tak tohle jsem chystal pro všechny, kteří čtou blog i mimo sezónu. Od Hradišťanu jsem zapůjčil do nadpisu potřebná slůvka básníka Skácela a pojďme k věci. Stalo se včera a dnes jsem si s foťákem zašel pro prémie.
Modlitba za vodu je tady na místě. Za všechny studánky, které se statečně drží po krajinách. Víří na dně rozměrem zázraku, že vyvěrají. Každá je jiná, nejsou dvě stejné, podobné snad jen vodou. Napil bych se z každé, nadobro z každé. I tady jsem to udělal.
Kameny byly rozvaleny v potoce a bláta všude na kýble. Nevěděl jsem, jestli vodu vytlačí až k odtokové rýze, když jsem jí stěny zpátky vystavěl. Jílem jsem ale nešetřil. Spáru za spárou jsem prve namočenou hmotou tmelil a věřil, že to vyjde. Že se ku mne odměnou rozezpívá. Byl čas vybrousit na spodní hraně přepadu v kameni okapničku, aby mluvit vůbec začala. Jinak by voda zatáhla do stěny a mizela v Kotelské strouze. Myslel jsem zatím na člověka, který se o ni staral a pár měsíců už přijít nemůže. Zvláštní, že takovíto tiší lidé nejsou na světě déle. Z úvah mne vyhnala voda. Povedlo se jí dosáhnout hřbetu kamene v místě rýhy a první krůčky od kapek spustily koncert. Na fotce je vše alespoň vidět, když už slyšet to nemůžete.
Stará olšina nadobro zmlkla. Došuměla – a listy, co už potřebovaly padat, zůstaly ohleduplně na větvích. Všiml jsem si té pokory. Jsem již dost letitý, stihlo mne dojetí. Co je tohle za upřímné divadlo? Znovu jsem vnořil ruce pod hladinu a nabral k napití. A ještě jednou, zasloužím. První oblý list olše lepkavé přistál na zrcadlo a hledal cestu k přepadu. Chtěl vyplout na cestu. Nepřepadne a studánka se od nich bude muset čistit. Za podobných podzimů.
Na kůl za roubením přibude plastika, už ji mám v hlavě rozvrženu. Bude z nerezu, jako má pramen Klenice. Však i tahle voda Klenici najde, 965 metrů odtud, uvnitř města. Soutok samozřejmě znám. A znám i soutok Klenice s Jizerou a taky Jizeru na břehu Labe, na cestě k moři. S vodou ze studánky, kousíček za Bousovem. Probuzené.
