Chceš jít se mnou?

Žádné komentáře u textu s názvem Chceš jít se mnou?

/Posezónní oddychovka)

Od svaté Kateřiny se lidé rozcházejí. Byli v kostele. Já do něj vstupuji o chvíli později, se zvoníkem. Pozval mne za to, že vyrábím poztrácené klíče obřích rozměrů. Je to hodně zajímavá práce, mám na ni ovšem čas jenom v zimě. Tady jsem u zvonů ještě nebyl, tak práci venku přerušuji a jdu.

Kostel je ještě zadýchaný, když věží stoupáme po vydřených schodech z dubových dřev. Vřetenovité schodiště ještě dnes poutá honosností. Bývaly to bohaté časy. Okénka cestou nahoru, jsou plna mrtvých ptáků. Zavřené tabulky bloudivší umučenci nikdy nepřekonali. Budníček, vrabčák, rehek. Motýla, ještě živého, chytám a beru s sebou nahoru. V patře, kde jsou zvony, otvíráme okna, ať je sváteční neděle slyšet a babočka může za sluncem doopravdy. Je za šest minut poledne. Kolem všude město, výhled do všech stran. Už vidím Slavičí háj, jak by ne, vždyť věž vidím od sítí!

Zvonová stolice je mistrovská, plná značek a vročení záseky do tvrdého dřeva. Kde měly být čtyři, zvony jsou jenom dva. Vedlejší a ten, který oznamuje konce životů. Umíráček. Hlavní a levý vedlejší chybí od války. Chyběl i současný, ale podařilo se jej vrátit. Srdce visí na železném třmenu, ne na kůži, ale už zvoní – a špatně to nezní. Je neuvěřitelné, stojí-li člověk v místě, co zvuk kolem dělá. Od úderu k úderu, to mimo věž slyšet není. Je to nekončící prolínání rezonance, sycené údery o bronz. Zvoník chyby nedělá, poledne, jak má být! Srdce je podivně inovované, namísto vpusti je přišroubováno jakési madlo k zachycení po všem. Nikde jsem to ještě neviděl. Ale tón netrpí, alespoň o tom nevím. Sahám na mohutný skelet během zvonění, téměř se nepohne, dokonalé. Ovšem nad zvonem nahoře hrozivě visí jakýsi motor. To snad ne! Snad na nápad nikdy nedojde, zvon by se brzy odporoučel. To je věc, která se ví.

Hodiny o stupeň výš předou. Jsou po rekonstrukci, bití moc výrazné není. Kostelní věže jsou neskutečné prostory, plné špičkového řemesla od těch nejlepších mistrů. Čas utekl, zvoník mluví o dalším týdnu za námi, nic nenaděláme. Klesáme. Pak už jen kontroluji, jak klíč snadno protočil obří zámek bočních dveří, a sešlost rozpouštíme. Já jsem si ale připomněl jiná zvonění, u kterých jsem byl. I jako zvoník. Daleko větší monstra jsem poslouchal zblízka i od provazu. A srdce, těch jsme opravovali několik. Tohle aktuální, je nějakým anonymem. Ani vročení jsem nenašel. Otlouká se čerstvě, teprve tři roky. Dostávám zprávu, že v sousední vsi poznali, kdy se poledne dozvonilo. Dva kilometry to je. Uvědomil jsem si, že podobným výkonem běží moje noční produkce v háji, kdy o prázdninách chytám slavíky. Odečtu-li výhodu kostelní věže, její výšky, půl druhého kilometru za dobrých podmínek slyšet být musím. Od města k severu.

Balím věci, je po práci…  

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.