Když myslím na slavíky (každý den), přicházejí představy různé. Prohlížel jsem nedávno náš park na mapě a uvědomil si, že z něj dva druhy slavíků odlétají každý jiným směrem. V podstatě se v něm kříží. Tedy, jejich cesty. Obecní by měli letět – směr kostel a dál. Tmaví přes svahy Rachval k jihovýchodu. Je pravda, že na malém prostoru tahové směry mohou splývat, ptáci nemigrují světem přímočaře. Teoreticky a možná i v praxi ovšem dochází k zmíněnému křížení cest. Psát o tom mohu za situace, kdy opravdu i vzácnější slavíky tmavé jsem schopen v parku v létě nachytat. Zmínil jsem křížení cest, oslím můstkem lze přejít na křížení mezidruhové.
Hybridní ptáci jsou nejvzácnější. Takový kříženec – kam tedy letí na zimoviště? Jeden výsledek je znám, ale mluvit o něm zatím nejde. Není z mého výzkumu, i když jsem se podílel.
Pojďme za křížením mírně do historie.
V starších knihách jsem to zkraje specializace bez zájmu přecházel, nově psané přebíraly tu omílanou větu beze změny. Jako, že se děje – a hotovo. I proto mne to nezajímalo a navíc, fenomén se nijak sám během odchytů nepřipomínal. Život nad kleštěmi běžel plynule, žádné vlny po hladině. Až „To“, co má přijít, si vyhlédlo zrovna mne, a detektivka mohla začít. Kříženci! Najednou jsem stál na hrázi Nového rybníku pod Kněžmostem, kde zjara nebyl slavík určitě žádný (nebýval tam ani jindy, biotop je spíš vrbový). Čerstvě chycené jsem měl oba rodiče, mláďata někde v okolí byla vyskákaná. Nenašel bych žádné, ani jsem to nezkoušel, kdo zná červnová pobřeží, též by mne odrazoval. Ani jsem po tom netoužil, ozářen dostatečně odchytem dvouletého samce slavíka tmavého od rodiny. Spíš jsem opravdu zjišťoval, jestli snad náhodou není kolem do páru slavík obecný. Nebyl, a dnes vím, že jsem prověřovat ani nemusel. Tenkrát jsem se ale prvně přiblížil obrazu selhávání, křížení příbuzných slavíků. Na produkty z těchto úletů jsem měl narazit až později, když už jsem nějaký text o křížení napsal. To už byl šrumec jiný, klid byl ten tam, před robustním slavíkem mluvil jsem nahlas, osahával prvně nevídané rozlišovací znaky. Věděl jsem ale dobře, kým slavík je. Už pro divný hlas, kterým se občas ozýval.
I ve Slavičím háji byl hybridní slavík zachycen, dokonce dvakrát. Loni a letos. Letos dokonce i s kontrolou (oba si připomeňme obrázky).
Tenkrát prošlo Klenicí hodně vody, s F1 hybridy se potkávám dávno pravidelně a hledáním se posouvám dál, ke křížením zpětným. A jít lze až do stavu, kdy ptáci poprvé krve dvojí dojdou až k splynutí v jeden druh čerstvý.
Navštívil jsem opakovaně místa, kde předpoklad k selhávání je nejvyšší, v pásu společného výskytu druhů. Dnes ale člověk může na bližším okraji prázdnin začínat věřit, že bude-li chytat za nocí a ráno svědomitě, nejvzácnějšího slavíka po kapsách najde. A bude-li to mít pod kůží jako mám já, hned jak ho pustí dál do života, rozběhne se mu film ptačího slevování před očima. Ona, v hnízdě vmáčknutá, s hrdlem jak mračná obloha – on, kolem vartující, rezavý po zacházející mědi. A nebo klidně i obráceně. V kraji svobodných řek, co nikam nepospíchají, rybařících rybáků a břehulí v břehoví. Na zemi placaté a svěží.
Ano, doteky slavičího peří jsou vzpomínky. A já je potkávám rád.
