Rubrika: Články

Hnízdní sezóna včetně namlouvání je pryč. Kdo byl tou, která hnízdila pod výpustí s „Hvězdou Slavičáku“ se už nedovím. Slavičí rodiče pelichají, jsou ve fázi nedlouho před „propadnutím se do země“, s nadějemi je už pár týdnů konec. Ne, že bych snahu neprojevil, nejednou jsem se pokoušel místo prochytat. Během hnízdění jen zpovzdálí „na náhodu“, po vyvedení mladých přímo na lokalitě. Nešlo uvěřit, že slavičí matka může v prostředí někde přebývat. Až jsem si opravdu myslel, že nápor nepřežila. A umocnil dodatkem, že stejně by už asi byla odvelena kamsi do vyhnanství. Hnízdiště bývají zejména za parných dnů po hnízdění vyjedená, málo tam zbývá pro jednoho. I mladí se klidí, tam je ovšem důvodem „poznávačka“. V místě zpravidla pelichá samec. A veterán pod hrází to dával znát i pokřikem občas navečer, když jsem pracoval v sousedství v mladičkém lese.

Včera v dochytávce noci po dni před setměním věším síť i pod přepad. Chytí-li se cokoli rezavého, bude zajímavo. A opravdu bylo! Staří slavíci v časově středové fázi pelichání vypadají jako brambory. Ovšem, žádné z tržnice rané – vyblýskané, takové ty svrasklé s výhony těsně před vyhozením. A takový se uprostřed sítě ve směru od maliní krčil. Jenže jsem si říkal v šeru, že jde o sezónní rozlučku s matadorem. Že si ještě před Afrikou naběhl. – Vůbec ne! Ohromná badatelská klika mne potkala a padají všechny představy. Vždyť je to ona! Kroužek si nevymýšlí – a hned přepínám do vzpomínek. Jde o partnerku z roku ´24, to už byla s ním. Byly jí nejmíň tři roky. Loni se nic nepovedlo, ale je jasné, že v místě byla a soudržnost páru běžela. Letos tedy sto %%. Výsledek jako hrom, a na poslední chvíli! Zcela nečekaně, to je jasné. Šanci vědět, jsem před týdny rázně odpískal.

Mám tyhle momenty rád. Chutnají po nektaru z hluchavek, když se za kvítek zatáhne, možná to znáte… Na konci roku, když celý „rezavý“ film promítám nazpátek, v podobných vteřinách vesluji emocemi. Pořád to tam je, pořád to dovedu prodýchat znovu!

V klubovém časopise vyšel poslední text ke slavíkům, chytaným v noci. Víc už toho nebude, ale nechybí nic. Časopis dorazil v době, kdy už slavíci za nocí vyletují nad krajinu početněji a vše spěje k odlétání.

Každý rok stejné divadlo, které schovává noc. Každý rok výdej energie, abych poznal co nejvíc. Každý rok zařídí pytel zážitků, jak je to všechno krásné. Noci jsou ještě pěkné, dají se užít. Měsíc den co den na cestách, svítí krajině na kabát.

Přiletěl k základně noční motýl a pro rychlost křídel jsem jej neurčil. Už jsem od mládí i trochu z formy. Složitější druhy už mi tak nejdou. Uvažuji, že si přeci jen pořídíme asi výbavu k nočnímu svícení s plátnem. V parku občas rozsvítit, možná, že bychom zůstali koukat.

Aby překvapení snad nepřišla o svoji důležitost, událo se další. Kroužkuji samičku modráčka co je po hnízdění a začíná měnit peří. Kolikátou už, a naše určitě není. Pořádně zamotané jsou pohyby pěvců ze skupiny, která pelichá po odhnízdění před cestou. Moc toho k tématu neumíme. Ono to chce líčit a líčit, jinak se na stopu nenarazí.

Už se to na obou liniích začíná v parku fakt hýbat. Rákosní lajna, stejně tak křoviny. Prázdné bužírky od kroužků odhazuji do tříděného odpadu každou chvíli. A potřeba bude prozíravě sáhnou po přídavné přehrávce. Za horami se jistě už plánuje přelétání. Zase jsem ve střehu a mít štěstí co loni, to bych si opravdu přál. Správné určení slavičího věku jsme si ale museli s centrálou severu dojednat dodatečně. S důkazy, hladce. Stanovit věk u slavíků je totiž velice důležité, rozhoduje v bádání o mnohém. Nikdy jsem doposud podobně argumentovat nemusel a jsem teď rád, že jsme námitku podali. Slavíci tmaví jsou těžší na určování a problém je také v tom, že jich zas tolik za život nevidíme. Říká se tomu, že je nemáme „nakoukané“. O to víc výsledky nadnášejí, až by pro radost nejeden tuzemský kroužkovatel při sítích poletoval. Ano, je nás už skoro co prstů rukou.

Buďte nadšeni pro každý den!

(Zítra tady nebudu, tak pro pravidelné příznivce věším náhradu)

Známou hláškou lidí, usilovně stopujících jistého Jaroslava C., bych rád pohovořil o našem letitém slavíku z parku. Protože – to je něco překrásného, hodného obdivu! Nebudu asi vypočítávat roky jeho života, z blogu vše znáte. Ale věřte mi, že když zpod oplocenky v maliní u potoka slyším jeho reakci na podstatné, padám znovu a zas do příběhu ptačí nelehké cesty. Ten slavík už znovu pelichá. Vyměňuje opeření za nové, aby mu celý rok sloužilo spolehlivě a v jednu chvíli i ku kráse. „Propadl“ se do země v místech, které by vykreslil v mžiku, i kdybych se jej na ně zeptal zničehonic v Africe. Pelichal okolo rybniční výpusti loni, předloni, předpředloni a dál…

Místo zná z nás ze všech najisto nejlíp, nejednou mu určitě běželo o život, jindy jím cloumala pohodička. Je to monstrózně zvláštní i pro mne. Vždyť spolu s jeho běží i můj život, i každého z vás. Jenomže můj ještě o mnoho více na těsno. Vy jste jej mohli dorazit poslouchat, když v máji zpíval. Zpíval i v červnu, než se odmlčel, aby se v procesu neprozradil. Jak jsem už řekl, ozve se pokřikem jen občas z bezpečné pozice hluboko v ostružinovém „dómu“ – a to ještě ne zcela při zemi – když hrozí nebezpečí. Dělají to tam tak všichni, kdo umí. Jeden za všechny… a tak dál.

Za týden předá štafetu červenec. Pak ještě týden – dva, a znalý pták se v novém zvedne do noci. Ví, kam by chtěl se dostat, a kam se o to pokusí. Poletí po pobytu, který mu vyšel, kde svoje geny znovu roztlačil po krajině. Jímá mne spokojenost, že park od roku třináct může v soukromém portfoliu takové příběhy mít. Vždyť jsem kácel proluky v jalových pásech slív, na konci opačném všlapával do země odkopky kopřiv i plaménku plotního, očima poháněl do vzrůstu bochníky vrb a jeřabinové hloží oplétal plůtky. Mumlal si o naději, vztekal se zkraje nad lidmi nekalými, za čerstvých jar šmejdil očima v houštinách okolo cesty. Ještě ten kotlíkově proláklý ráj pár roků potřebuje, ale kondice, jakou má od letoška i s bažinnými modráčky kousek jinde, taková ještě nebyla. A to možná čas svojí silou plánuje ještě přitvrdit.

Každou sezónu se přihodí několik pozoruhodností, samozřejmě vždy, když se to vůbec nečeká. Ne že by člověk netušil předem, že může dojít k překvapení, ale on ho standardní průběh tak nějak ukolébá. Letos jsem tedy kolébán už docela dlouho, i když…

Z galerie slavíků obecných by tu jeden případ i byl. Určováním mi neunikl, přestože nejde o velesenzaci. Prostě – v jeho rodném listě mezi předky poletuje kdosi úplně nepatřičný. Poznala by to laboratoř, odhad pro to mám stejně tak já. Ovšem bez razítka, jen tak pro sebe. V poznámce kroužkovacího zápisu se věc ovšem zcela jistě objeví i s argumenty. Tady to je on.

Doufám ovšem, že přijdou ještě jinačí! To pak je učiněné slavíkoznalství. Takový odlétá o minutu později než jiní, „obyčejní“. A většinou po vyfocení pak znaky ještě jednou procházím na prvním posudku nezávisle. A raději definuji nahlas. Už takových zjevů dvě – tři desítky v deskách budou. To vám je ale senzační věc, že se slavíci vzájemně kříží!

Jen co odejde červenec, bude se v parku ještě jednou točit. Ne pivo, ne nikdo na podpatku, rozměr je opět mediální. Výsledek ale bude dřív k mání, než první z jara. Ten teprve dozrává a bude na podzim. Tento daleko dřív, a dám tady vědět.

Některé informace na blogu opakuji, ale toť „matka moudrosti“. Třeba, že zrovna o těchto dnech naprosto jednoznačně protahují rákosníci zpěvní. Jsou pěkní. Ne třeba po barvách, ale životem. Jak to se vším mají. A s přezimováním dole u dna Afriky. Odlišování od podobných rákosníků obecných je někdy trochu těžší, ale kroužkovatel každý je na to přednastaven. Znaky musí o půlnoci vysypat z rukávu. V terénu pak, za ne zrovna přátelských konstelací, si stejně může zapotit čelo. Hlavně kvůli šatu mladých jedinců. Pěkně jde poznat na jaře podle zpěvu. To ale řešíme samečka a ještě k tomu v poměrně omezeném čase. Pak už otázky ztěžknou a rákosník v ruce též.

Koho z vás baví být v ročních přírodních naladěních, už to docela začíná. Vyjděte se stmíváním na balkón či před stavení a hlavu zakloňte k obloze. Hlavně s ušima! Uslyšíte.

Na který ptačí druh jsem vzpomenul během jara, ten hnízděním vyšel. Tady je další z řady důkazů, bramborníček černohlavý.

Podařilo se modráčkům, slavíkům pravým, obecným strnadům, pěnici hnědokřídlé kolem základny. Zpěvným i obecným – a taky proužkovaným rákosníkům. A možná i kukačce, to třeba uvidíme.

Prvně jsem připsal dudka. Byl v cestě a byl nejspíš mlád. Ne tedy, že by se u nás narodil, ale putující odněkud prvně s létem. Tradičně se urodilo polních vrabců, někteří ještě hnízdí. Jejich populace snad mírně posiluje, ovšem za běžný rok se mnoho životů ztratí. Teď se drží v křovinách poblíž pole se zbylými klásky a taky mezi pelyňkem a rmenem. To je klasický úhor a využívá jej opeřenců opravdu hodně. Takhle dřív fungovaly krajiny.

Čekám na poslední naši vzácnost, na modráska bahenního. Tam se mi trochu třesou myšlenky. Loni už to byla bída, letos není nikde, i když je pravda, že krvavce – kominíčky mají zpoždění. To ale přeci motýli pod zemí v mraveništích nemohou vědět. Druhy modrásků, vázané na mravence, to mají neuvěřitelně složité. Vyžaduje to dokonalou součinnost všeho. Ještě nic ztraceno není, ještě je malinko čas.

Nad parkem při správném pohledu bývají vidět rorýsi, jiřičky i vlaštovky. Ohřátý vzduch unáší k obloze zejména okřídlené mravence a to je nabídka k všem. Večer a ráno unáší v poklidu též pestré balóny s koši a lidmi. Nad park sice přiletí málokterý, ale takové případy znám. Většinou směřují po hraně Českého ráje nad stády pískových skal.

Už se v louce okolo slati ukazují na okraji noci první vodní chřástalové. Jde o mladé ptáky v pohybu do zimovišť. Mají ohromné množství času, takže se tu a tam některý pozdrží dýl.

Pěkný den.

Nekonečná pátrání hrne k nám lokty milá ornitologie! Jakoby nestačili slavíci praví „hnědí“, ještě provokuje modráček. Nechtěl bych je studovat ani za příplatek.

Bylo včera chvilku před setměním, síť v rákosním pruhu po většinu dne vybírala náhradní volno, až právě před nocí ve vrchním poli přebývá modráček. Úplně nezvyklá situace to u nás o tomto ročním čase není, ani to, že má splývavě narezlý kroužek na nečisté noze, ale on to je exemplář, kterého jsem vyhlížel návratem zjara a on se nedostavil. Takové v hlavě odepisuji a pro jiné přítomné s nimi již nepočítám. Představou, že jsou prostě po smrti. Nikoli! On se objeví až teď, s obrazem výměny peří, které někde započal a poté zmizel. Přerušil, teď bude pokračovat asi tady u nás. Navíc – do souměrnosti procesu chybí při zavřených očích opravdu dost, nechápu tyto slavíky.

Jedno z toho ale nápadně vyčuhuje: objevy od pravých slavíků letošní sezóny lze nejspíš vpasovat i jejich příbuzným. Inu, to se tak v bádání stává, má-li člověk dohled nad místem dvacet čtyři sedm. Kecám. Hodin pro výměr dne je potřeba několik ubrat. To bych už s koníčkem pobýval jinde…

Právě kvete mydlice na jednom místě parku. A večer se do toho opře. Stejně jako ten tabák, o kterém jsem psal dříve. V kytkách to sepne a už vůně vytéká. Vyplatí se počkat někde poblíž, protože nepotrvá dlouho a důvod posunu do noci se provalí. S dlouhými sosáky přilétají můry obšťastnit kalichy, kam jiní nemohou. Další z vychytávek naší přírody. A podotýkám: v těch parfémech se vyčkává na divadlo fakt pohodově.

Odstavec mi může posloužit jako podklady pro jinou příležitost, přivázanou k nadpisu. Jedná se o tóny slavičích koncertů z umělého média. V půli noci vše začíná. Povstává šance nachytat, nakroužkovat, naměřit i navážit, dozvědět se a zažít. I tady vládne pohoda, protože noci jsou prostě parádní. Tmy se dnes snad už nikdo nebojí – ona je tím měšcem na výplatu. A není nijak fádní. Nejeden živočich na ni čekal, nejeden do ni vykročil. Krásně se pozná podle setřené rosy na louce, ta nejširší stopa je ovšem moje. Sršni po hrušních ohryzávají větve a popíjí mízu, jedou druhou směnu. A jsou nebezpeční, protože je přitahuje světlo čelovky. Když kasám sítě, musím dbát opatrnosti. I je ovšem započítávám do koloritu noci, i s nimi počítám.

A sleduji kalendář. Snažím se předjímat, jak každý z pokusů může skončit podle historie. Ráno s prvním kohoutem je odpověď na stole. Tedy v „kanclu“ na šňůrkách speciálních stanových vaků. Abych byl přesný – samozřejmě, že odpověď, o které mluvím, není v tom čase „ s tečkou“. To až později, ale hrubá představa visí. Dochytání v tomto segmentu léta ještě nenese nijak výrazně přibyvších, to až se prázdniny zlomí. Kdy cesty nad parkem patří čerstvě i slavíkům tmavým a (tak nějak celkově) dochází na pěkný kalup.

Hezký dnešní den, a sobě samozřejmě i tu noc!

Odlétání už běží. Zachytit a chvíli pozdržet tu zvláštní náladu vztaženou k opouštění! Slavičí háj se na to dívá, baví se křídly motýlů, co jinde už nejsou, smutku nepropadá. Ví, že se vrátí. To já si tak jistý nejsem. Sleduji denně starého slavíka zpod výpusti, chodí na maliny. Vyhnízdit dokázal, ale zvládne ještě obtížnou Afriku? Je stár. Samice pryč, nic ji nesežralo, jenom je prostě pryč. Od letoška vím, jak – a proč to dělají. Dotahuji v chvatu, co léta jsem flákal. Hledal jsem málo, je pár kapitol stále poloprázdných. Teď bývám s nimi jak to jen jde.

Muselo to přijít, jinak by tráva nevyrostla. Z obou stran původního prostupu severní částí parku jsou zavěšeny pásky. Lidé musí po nové cestě, pradávné. A kolem základny zavládl klid. Vznikl sektor ticha, kde jen okolo týpí občas pokřikují děti, jinak nic. Jen pruhy rákosí, keřový prales k ptačímu pelichání a obživě, květy tabáku, slunce a jeho úklony (naštěstí) ještě hluboko na západě… Léto, jaké má být. A slavíci zvolna odrážejí vzhůru. Hvězdicovitě prolétají kraj a potom potichu, jako to provedly před chvílí kukačky, vypadnou z kotliny k vodě. Kroužkuji a kroužkuji, abych následně věděl. Jinak mi nepoví nic. Tahle pětiletá dřina při čelovce nabírá ohromný potenciál. Stačí ty roky položit vedle sebe. Materiál, jak na korunovační klenoty.

Keříky rybízu jsou na loukách provokací na entou. Nejrychlejší jsou bažanti. Matka s omladinou. Kam doskočí, berou. Žlutý, černý, červený. Všechny variety. Angrešt z poléhavých keříků orval někdo jiný. Bez křídel. Byl zralý akorát, jenomže moje maličkost pomalejší. To tak prostě někdy je.

Ještě pro konec veselejší: Mravenci jsou z přezrálých malin dočista sjetí. Je neuvěřitelné, co by pro rudý mls zabrzděného léta neudělali. A vy zůstaňte naladěni. Veliký kumšt to není. Je tolik věcí, které k náladě vedou.

Předpověď byla divoká, ale jistější je přeci jenom vyrazit. Sítě po dešti z popůlnoci vyfoukly a nad kotlem se mezi hvězdami dohrou odlesku blýskla naděje. Že by přeci jen něco? Ale i kdyby ne, nařízení je nařízení, plán se musí splnit, i kdyby na chleba nebylo! Odchytat dny (pokud možno) všechny. Výdrží stavíme výsledek spolehlivější.

Bylo teplo a příjemně. Když noc slábne, na to se vždycky moc těším. Chvíle provází energie nového, rozbíhajícího. Slavíků se pár objevilo, ale zajímavou roli sehrálo rákosí. Tam to vždy začíná o chvíli později, o dost. A pak už se odtajňovalo. Kdo všechno už je v pohybu, kdo doposavad setrvává, kdo třeba navodí nějaké překvapení. Dnes tento modráček, vůbec neoznačený. (Místní nebude).

Stačí popojít proti proudu a člověk si osvěží, že vlastně hromada rákosních ptáků ještě hnízdí. To je potřeba říct. V jejich prostoru to je ale vždycky takto zmatené, to jsou ty tolikrát omílané komplikace. To je ta „živost“ bádaného materiálu. Okolo uličky ale je prokroužkováno, místní si dávno dávají pozor. Abych z posbíraného vyklopil verdikt: ranému tahu vládnou zpěvní rákosníci. (A opět hned varování: dáno může být povahou punktu, v rákosí s vodní hladinou může být situace jiná).

Znovu úplně stejně. Předpovědi jsou jedna věc, realita v parku druhá. Blížilo se opatrné rozednívání a – stejně jako včera! Padá voda odshora – není jí mnoho, ale voda to je. Být to tak nemělo, co nadělám? Musím do toho jít.

Nejde nikdy o nějaký déšť či spíše deštík, jde o to, že nepohoda může s pohybem slavíků pod tmou zamíchat. Nevzlétnou, nenalákám. Konstatování ovšem po barvě není černobílé, jak by se mohlo jevit. Záleží nejspíš na mnoha okolnostech, které výsledek ovlivňují. Jak moc prší, kdy začalo, kolik je povětří – a tak…

Dnes se třeba čtyři dostavili, je spokojenost. Zato v rákosí oproti včerejšku tančila bída. Půjčím si pro hodnocení hlášku z fotbalu: „Vychytal jsem nulu!“. Není síť jako síť, u té ornitologické to příliš nepotěší. „Kde jsou všichni ti včerejší? Tolik aktivující? V trapu!“ Před zabalením přeci jen přiletěl úplně atlasový rákosník zpěvný – adultní. Byl toho odchytu vzácný, prohlížel jsem si jej tedy o minutu dýl. A pak se k tématu zasnil. Viděl jsem Afriku po půlce listopadu, jak kolem Kilimandžára tito frajeři proletují na cestě ještě o kousek dál. Jak je tam okolo světla kroužkují a počítají. Vzdálení kolegové. I dnešní tam možná docestuje. Proletí mimo pozornost odborníků, nikdo číslo do PC nepřepíše, hlášení nebude. I tak ale zdejší chvilička byla milá. Ti ptáci nakládají s dálkou. Migrují a já je provázím. Kdyby dotčený letěl až od Baltu, je dolů pod rovník pořádná štreka! Při jeho cestě postávám za sítí a mohu být součástí vší té nádhery. Kde objeví se tulák rákosní zítra, až den znovu procitne a odkloní tmu? Nevím. Je totiž hromada věcí okolo, které tak nějak úplně nedokážu.