Právě kvete mydlice na jednom místě parku. A večer se do toho opře. Stejně jako ten tabák, o kterém jsem psal dříve. V kytkách to sepne a už vůně vytéká. Vyplatí se počkat někde poblíž, protože nepotrvá dlouho a důvod posunu do noci se provalí. S dlouhými sosáky přilétají můry obšťastnit kalichy, kam jiní nemohou. Další z vychytávek naší přírody. A podotýkám: v těch parfémech se vyčkává na divadlo fakt pohodově.
Odstavec mi může posloužit jako podklady pro jinou příležitost, přivázanou k nadpisu. Jedná se o tóny slavičích koncertů z umělého média. V půli noci vše začíná. Povstává šance nachytat, nakroužkovat, naměřit i navážit, dozvědět se a zažít. I tady vládne pohoda, protože noci jsou prostě parádní. Tmy se dnes snad už nikdo nebojí – ona je tím měšcem na výplatu. A není nijak fádní. Nejeden živočich na ni čekal, nejeden do ni vykročil. Krásně se pozná podle setřené rosy na louce, ta nejširší stopa je ovšem moje. Sršni po hrušních ohryzávají větve a popíjí mízu, jedou druhou směnu. A jsou nebezpeční, protože je přitahuje světlo čelovky. Když kasám sítě, musím dbát opatrnosti. I je ovšem započítávám do koloritu noci, i s nimi počítám.
A sleduji kalendář. Snažím se předjímat, jak každý z pokusů může skončit podle historie. Ráno s prvním kohoutem je odpověď na stole. Tedy v „kanclu“ na šňůrkách speciálních stanových vaků. Abych byl přesný – samozřejmě, že odpověď, o které mluvím, není v tom čase „ s tečkou“. To až později, ale hrubá představa visí. Dochytání v tomto segmentu léta ještě nenese nijak výrazně přibyvších, to až se prázdniny zlomí. Kdy cesty nad parkem patří čerstvě i slavíkům tmavým a (tak nějak celkově) dochází na pěkný kalup.
Hezký dnešní den, a sobě samozřejmě i tu noc!
