Rubrika: Články

Pohledem do kroužkovacích seznamů mi vychází, že v každé padesátce, pro výzkum na chvilku zachycených slavíků, je jedna vzácnost. Pořízena je tak nákladem mnoha chytacích hodin a cena je tak poměrně vysoká.

Je pravda, že v posledních letech je zhodnocování času efektivnější, díky zkušenostem mi podezřelí jedinci spolehlivě „přidrhnou“ v ruce. A protože fotím, mohu se v soudech později komfortně zpřesňovat.

Takové „zpřesnění“ proběhlo i před pár dny a jestli vše vyjde podle předpokladů, koncem roku na sebe slavíci Mladoboleslavska znovu upozorní. Vše je odvislé od analýzy. Dopadne-li tak, jak si v tuto chvíli (vylučovacím způsobem) myslím, bude představena další rarita. Pak bych ovšem musel poopravit představy o výskytu hybridních slavíků v podmínkách českého Mladoboleslavska. Musím si klást otázku: „Čím je zdejší výspa slavičího Pojizeří tak magnetická? Co se to vlastně děje na linii výrazného kolísání hnízdních populací? Anebo snad jsou vzácní jedinci namixovaní i v jiných regionech tak, jak čerstvě tuším tady? Či spíš je to tím, že jsem se v problematice zorientoval a čtení už bude objev za objevem?“ Že nazrál stav, kdy se provalí, že slavíci jsou dávno připraveni vypovídat a my jsme schopni konečně formulovat trefné otázky. Nevím, vyjde-li však ono podezření, postoupíme.

Nález je z Dolnobousovska a musím přiznat, že právě tato část zájmového území by si kousíček slávy také zasloužila.

Přemýšlím vážně, jak to se slavičími vzácnostmi je a usmívám se nad tím, jak jsem u tématu zůstal tolik let. Zaháčkoval mě přesto, že zpětné hlášení kroužkovance, které bylo v 80. letech jednoznačnou metou snažení, dodnes nepřišlo. Našel jsem v tom docela jiný adrenalin o kterém jsem neměl tušení. A kdyby teď snad hlášení přišlo, už bych si před ním nesednul. – Navíc, využití geolokátorů k mapování cest už mnohé odhalilo. Jsou známa zimoviště obecných slavíků anglických, severofrancouzských, italských i bulharských. Kroužkování na to – zdá se – nestačí. Ikdyž přístroje ještě nejsou výrazně přesné (plus-mínus 100km), ptáci, jenž výsledek přinesli, zůstávají živými! Hlášení kroužku totiž přečasto znamenalo, že slavík se někde kolem moře přilepil, naletěl či vyfasoval broky.

Na závěr jednu z podobenek slavičí vzácnosti, pořízené o prázdninách.

A vy, kteří se o slavíky zajímáte, přemýšlejte, kým objekt může být.

Západní kolegové by pozornost zaměřili na zajímavý vous a široký „lejskovitý“ zobák. Proti tomu by postavili „čistý“ hrdelní proužek (sic výrazný) i hruď slavíka obecného. V ten moment by už s vypouštěním nespěchali a přešli k vzorci ručních letek, aby s úděsem zjistili, že je nepřejícně děravý a nejde valně přečíst. První letku by ještě našli, nebylo by ji ale s čím poměřit. Snad tedy bylo, ale druhá ruční krovka (o kterou stanoviska v Česku správně opíráme) je již vytlačena chystající se krovkou novou do linie sotva uznatelné. Naštěstí v křídle ještě chviličku drží letka čtvrtá a tam je jasně vepsáno, že patří slavíku tmavému. A třetí – tvarem odlišným – to (navzdory logice) jistí! Celý ten mix však v průsečíku druhé se čtvrtou dostává jedinečný řád a zapadá do schématu boleslavských (českých) hybridů!

Můžeme si tedy myslet, že posuzujeme F1 slavičího křížence s (v Česku) známým schématem (za hranicemi známo schémat víc). Význam zástihu by měl spočívat v umocnění na „supervzácnost“ terve zjištěním následným. Křídlo je totiž příznivě „krátké“, přestože případná zarůstající nažina na břiše chybí. To už tady jednou, o pár kilometrů dál, ale událo. V roce 2009. A přestože to bylo pro vědu vůbec prvně, veřil jsem si už před samotnou analýzou.

Fůru hodin jsem v posledních dnech proklikal nad fotkami všech „podezřelých“ v archívu a myslím, že by to znovu mohlo vyjít. Snad. Tedy alespoň doufám.

A pak už by to mohlo být veselé, protože jsme byli recenzenty návdavkem tehdy vyzváni k získávání širšího vzorku důkazního materiálu (jako kdyby snad u nich se o to nesnažili celou jednu chytačskou generaci marně). Přesto právě v Německu jsou dle mého největšími znalci problematiky a uznání zaslouží.

Už jsme si tady některé defekty předvedli, nyní se podívejme na startující problém praporů letek. Postižena je nejvíc 9. ruční letka (RL), náznak v podobě světlého pruhu je na 10. RL, dobře vidět je též na 2. RL.

Původce není dosud znám, u deváté ruční letky zcela nového peří diskutovaného jedince je pod vrcholem již dobře vidět přerušený osten.

Jak může peří dopadnout, představuje jiný slavík, vyhledaný v archivu.

Že zřejmě nepůjde o genetický problém, jak jsme zprvu uvažovali, napovídá kontrolní odchyt stejného samce po dvou letech na jiné lokalitě. Jeho šat byl kompletní a zcela v pořádku. Za pozornost však stojí fakt, že slavík s tímto defektem byl pro danou sezónu odepsán.

Na konferenci do Kostelce nad Černými lesy si připravuji atraktivní téma – české slavíky tmavé. Budeme se věnovat takovým, kteří se u nás zdržují během hnízdní a těsně pohnízdní doby. Téma mě dočista ozářilo, vzpomínám na ten prázdninový čas u Orlice a pak doma u Matic. Oba zástihy vyjdou tiskem ještě letos ve východních Čechách ve sborníku. Dáváme je společně s jedním souhrnným komentářem. Jde o první doklady z republiky a nádherně na sebe navazují. Uznávám, že prvenství zůstane v Orlickém Záhoří, Boleslavsko bude až druhé. To ale nevadí, na prvním jsem se mohl též podílet – a mám-li být upřímný – bez tohoto důvodu bych tak skvostný kout při Divoké Orlici jen sotva navštívil. Ikdyž mne dávno fotky z těch míst a dlouholetého výzkumu kolegů, přitahovaly.

Přestože tam bylo v tom čase poměrně chladno, užíval jsem si příležitosti a představám jsem rád boural mantinely. Ty horské bystřiny jsou něco docela jiného, než zažiji tady v Polabí.

Díky jiným přátelům jsem kdysi mohl studovat prostředí slavíků tundrových v Krkonoších a bylo to stejně unikátní. Mám nádherné vzpomínky.

Obě prostředí byla drsná a jedinečná. Škoda, že nejsem dobrým fotografem, pouze dokumentuji, ale jednou se z toho vypíšu, to mi jde. Jenom ta potoční voda! Opravdu, jednou v kosodřevině, jindy v devětsilu. Pokaždé jiskřivě kávová. Takovou měla i polská Prosna v hybridní slavičí zóně, přestože tekla v dolíku.

Nejtemnější vodu jsem ale viděl u Kladrub kolem kanálů – to jsem tam tehdy líčil na uherského slavíka, který zpíval kolem jezírka, s tlejícím dubovým listím. Pěkně jsem si ho tam vychutnal! Nejdřív jsem ho nahrál a pak mu to pustil. Hotovo bylo v minutě.

A oslím můstkem jsem se krásně vrátil k původnímu tématu a druhu. Slavík tmavý se dříve nazýval uherským – to jen pro ty, kdož nejsou ornitology.

Přibývá slavíků tmavých u nás? To je tedy těžká otázka! – Mírně, myslím že ano. Nikdo nám už nepoví o českomoravských slavících tmavých, v dobách ptáčníků. Chytat je dovedli, ale na tahu. Že by byli tak nepozorní a unikla jim hnízdní přítomnost? To se mi nezdá. Co se děje na území – přeci jen za hranicí překryvu obou hnědých slavíků? O co šlo ve východních Čechách v 80. letech, když se tam zpívající pták vrátil za rok znovu? Odpovím. Musel tam hnízdit! Ne tedy domnívané dodržení tahové zastávky v roce následujícím, ale účast na hnízdění! Jakémkoliv. Samozřejmě.

Nastudoval jsem toho zejména v poslední době o druhu dost. Hlavně kvůli sobě a své práci v terénu. Dělám totiž chyby a neumím to se slavíkem tmavým k spokojenosti. Ale podobně jsem na tom byl u obecných slavíků ještě před koncem století; dnes se tomu směji. Třeba trpělivosti a poučit se z chyb. Vím, proč se druh nedaří více nacházet v naší krajině, to si ale opravdu už nechám pro referát.

A ještě něco: Neměl bych to rady větrat, ale sypu si popel na hlavu za to letošní Záhoří. Udělal jsem chybu a v druhé návštěvě ji trestuhodně zopakoval. To, co nyní uvedu, zaujme jistě tamní ornitology. Ten slavík tam musel být! Nahoře, v sousedství volejbalového hřiště (pod krajní olšovou vrbinou). Naběhl jsem si, na provokaci totiž odpověděl a hned několikrát! Rozsvítilo se mi v hlavě až doma u Matic, kdy mi bylo dopřáno možnosti opravného pokusu. Přičetl jsem to tehdy tam v horách mladé pěvušce (jež jsem vzápětí i chytil). Musel tam být ještě ten slavík! Když od léta vím, co na pelichaništi dokáží, tolik se na sebe nezlobím, vyškolilo by to každého. Zkušenosti – to je to, co nám chybí!

Lákalo mě to dlouho. Navštívit pravé slavičí Polabí – místa, odkud k nám, do nejzazší výspy slavičího Pojizeří, mistři pěvci kdysi přišli.

A musím říct, že mi v Brandýse bylo dobře. Už umím za ty roky koukat na prostředí slavičíma očima, jedu-li od nás přes Sobotku na východ – vím, proč tam slavíci nejsou. Jsou ta křoví tak nějak jiná. Přijel-li jsem přes Starou Boleslav k Labi do Brandýsa a sešel k řece, nenašel jsem jediné sebemenší místečko, kde bych slavíky na jaře neočekával. Musí to tam být opravdu síla! Jsou odtud půldruhého měsíce pryč, ale já to dovedu vidět obsazené. Měl jsem v městě jiný program, ale od řeky se mi nechtělo. A už fakt jsem si slíbil, že příští rok sem na jedno chytání vyrazím. Za pravými polabskými slavíky. Jestli tam někdo z vás „birderů“ chodíte, klidně se mi ozvěte, vyrazili bychom tam třeba spolu. Tam by musel být tah podle břehu jako hrom! Potřeboval bych to načíst, tohle ještě neznám. Mám-li se k stáru pustit do monografie druhu, tohle musím znát! Vždycky mi sežerou čas místní plácky; člověk se těší celou zimu a nedočkavost ho jinam nepustí. Ale udělám tomu konec, tenhle ráj chci poznat! A měřili bychom, i sledovali tuk. A fotili bychom. A přemýšleli, co se při té ptačí dálnici odehrává. Pobřeží je unikátní v tom, že jde o oddělené plácky, vždy jsou mezi nimi pauzy. Už tam slyším klapat sklopky. Ptáků tam i v této době táhlo ku Praze hodně, ti mne ale moc nezajímají. Chytit tam tak některého od nás! Nevěřím totiž, že když v noci letí, že trefí každý přímo to či ono místo u Klenice, myslím, že tam prostě denním popolétáváním docestují. Pokus by to byl velmi zajímavý.

Chodil jsem po břehu, nahlížel do kopřiv …

… a fakt si dovedl představit, co se tam v poslední dekádě apríla, chvíli po rozednění, děje. Když si člověk prohlédne krajinu kolem, nemůže nepochopit, proč je kolem Prahy tolik ptactva na obou tazích. Kór, když se město na noc rozsvítí! To pak ráno ty „přírodě blízké“ zahrady vypadají! Polabí – zažít tam tak pár zasíťovaných hodin!

Bylo teplo, ve vodě ještě svítila zlatem zapomenutá vodní růže, štiky terorizovaly hejnka jelců a rybáři, zakleslí v břehu, doufali. To byla pralinka! Polabské léto tu zhasínalo sakra pomalu. Plácal jsem po kmenech ty polabské topoly, v trsech při kmeni zmlazující.

Pár jich u nás, o půl sta kilometrů dál, taky ještě máme, ale nevážíme si jich. Přesto právě přes ně k té úrodné placce patříme.

Je čas ještě říct, proč má radost byla přeci jen ještě větší. V pátek představíme ve městě automobilů novinářům na tiskovce Muzeum slavíků. Bude – a bude to síla. Vedení města se v Evropě unikátní záměr zalíbil. A já budu garantem, že téma „potáhne“. Rodinný tým je připraven, sešíváme nápady a čekáme, jak dopadnou vytipované prostory. Dopadnou-li, začneme brzy.

Tohle vás zaujme! Hlavně ty, kteří se ornitologii věnují. O něco víc ještě ty, kdož se zajímají o pěvce. Ale i lidi, které fascinuje ptačí tah či migrace zvířat obecně.

Podle dostupných materiálů pro vás porovnám cesty do zimovišť slavíka obecného (SO) a slavíka tmavého (ST). (Pro příznivce z regionu platí ten první – ten je náš „boleslavský“; ozvat by se ovšem mohli letos „Bousováci“ a vytahovat se slavíkem tmavým, který v úvalu Klenice trávil léto a unikátně pelichal). Pojďme využít poznatků anglických a švédských kolegů a vydejme se k Africe s jejich slavíky a mým komentářem.

Z Anglie vyrazili oba SO ve stejný den – 25. července (všímejte si pomalu těch shod). K odletu si hned dáme poznámku, že „ostrovní“ slavíci jsou mírně uspíšení v příletu a tedy i odletu oproti našim, ikdyž u nás v tom čase již časní též mohou chybět.

Ze Švédska nám odlétají oba ST 17. a 18. srpna (rovněž téměř shoda!). A dáme si poznámku, že i naši se tomuto termínu mohou blížit (pták z Orlického Záhoří zcela jistě).

Zmíněné SO nečeká tak dlouhá cesta jako ST a strategie tomu odpovídá. Oproti skandinávským ST přilétli SO ostrovní výrazně dříve (rozdíl min. 3 týdny), dříve mohli vyhnízdit i ukončit přípravy k dalšímu odletu potřebným pelicháním (sledujeme adulty = proto pelichání kompletní … SO 45 dnů/ST 33 dnů).

Máme tedy osvětlen posun v odletu.

SO rychle mizí z Anglie přes kanál do Francie, zpomalují a Pyreneje překonávají v půlce srpna. Jeden uhýbá k západnímu pobřeží a zastavuje na jihu Portugalska (1. září). Druhý z hor směřuje k východnímu pobřeží, nedosahuje Gibraltaru ale mnohem dřív (z regionu Almeria) míří přes moře k západnímu úpatí Atlasu v Maroku. Tam je pro změnu jeho první čerpací stanice.

(Protože se zde oba zdrží, pojďme za ST). Ti budou využívat – ne cestu jihozápadní – ale jihovýchodní a „první krok“ bude podobně kvapný, jen ještě daleko delší. Za 3 resp. 4 dny doletí k moři zřejmě způsobem start-cíl (více 2000 km). Jeden brzdí v Řecku a druhý v Itálii(!). Přichází pauza logicky ještě větší než u SO.

Společné všem: V oblastech zastávky vrcholí léto a potravy k doplnění zásob je dost (nepřehlédnout – klíčové!).

U SO už z jihu Portugalska pták též přeletěl do Afriky (podle výsledků kroužkování se jeví právě podhůří Atlasu strategické) a oba čeká postup přes poušť, byť podle pobřeží, k Sahelu. Do zimoviště na úpatí deštného lesa v Guinea-Bissau dorazí od konce listopadu do půlky prosince. Po překonání Sahary se jejich postup změní na velmi volný, ale k tomu se vrátíme od slavíků tmavých. Ti se v druhém „skoku“ přenesli (vedeni Velkou příkopovou propadlinou a tedy i Nilem) do nitra Afriky (2500 resp. 3000 km) k další významné zastávce. Je stranou Rudého moře a potrvá kolem dvou týdnů. Zásob je dost (nepřehlédnout!), vydatné deště už skončily a odsouvají se postupně k jihu a nejen slavíci (z dálkových migrantů) to registrují. Všichni zde jakoby „nasednou“ na vlnu sezónně-příznivých podmínek a spojí s ní finální taktiku. Ještě jsem zapomněl upozornit, že všichni čtyři se dříve v dosahu moře objevili v podobném čase (přelom srpna a září). Slavíky obecné jsme doprovodili do zimoviště, které (jak zjistili Angličané) leží hlouběji, než čekali. Zůstaňme už tedy se skandinávskými hrdiny a dodejme, že další (třetí) už společnou(!) a tedy klíčovou zastávkou se jeví ornitologicky proslavená oblast v Keni, na severu země. Tam koncem listopadu přilétá značné množství tmavých slavíků z celé linie euroasijského rozšíření, není však přeci jen kraj kolem Kilimandžára ještě cílem migrantů! I oba diskutovaní cestovatelé to potvrdili a naprosto unikátně po tisících kilometrech se s rozdílem jediného dne(!) přemístili k cíli, ležícím po stranách malawského jezera – tam, kde byl zabit třeba „náš“ (Ostružno, JC) mladý čáp bílý tehdy při návratu domů. Jeden slavík zakotvil v Zambii, druhý v Mozambiku. I deště sem za nimi doputovaly a tak lze snadno uvěřit, že právě pro onen spolehlivě doplňovaný „chlebníček“, slavíci tmaví i obecní cestují jak cestují.

Kilometry jim sčítat nebudu, všichni musíme smeknout! A považte – jarní návrat je ještě daleko rychlejší! Zejména samečci pod knutou bouřících hormonů vytáčejí „motory“ do sakra vysokých otáček. A my na našich hnízdištích Boleslavska (i Bousovska) máme jedinečnou příležitost znovu se nad tím dech beroucím zázrakem zaradovat a přemýšlet!

Je to tak, mnoho příležitostí nám ten slavík, podobající se drozdu (i zpěvem), nedává. Stále bude víc protahovat, než hnízdit. O hnízdění jsme už mluvili, pojďme se zaměřit na tah.

V knize Fauna ČR Ptáci 3/1 se v kapitolce o tahu ST dočteme o dvou našich výsledcích kroužkování ze zahraničí. Jeden z Dánska a druhý z Keni. Není ten druhý senzačnější prvého, váží stejně. Váží ale dost. Oba se týkají v čase kroužkování mladého/tohoročního jedince. S tím, co dnes víme o tahové mapě druhu, nepřekvapují data kroužkování (Brněnsko 26.8.; Náchodsko 24.8.).

Mladé jedince u nás totiž zastihneme nejčastěji od půle srpna, spíše v III. dekádě a spíše jen do konce měsíce. V tom čase bychom mohli zastihnout i dospělce, kdyby ovšem o takto „časné“ mezipřistání stáli. Nestojí. Letí k první metě do Středomoří! Už to je jasné, švédští kolegové to přečetli z geolokátorů. Mám radost, že jsem si to myslel. Vidím do nich už dost. Že se může i starý slavík nechat zlákat nad ránem do sítě v Jeseníkách je dáno spouštěnou provokací; jestli byl u Vidlaté Seče některý z chycených víceletý, nedovedu z fotek přesvědčivě říct, tohoroční poznat jdou a tací tam jsou. Jarka Klápště chytával (podle zápisků, které jsem si od jeho ženy vyžádal) také jednoleté (po ránu v rákosinách třeba na Zrcadle či u Proseče na polním hnojišti). Ostatním do kroužkovacích zápisníků nevidím, ale troufnu si „střelit“, že jde o ptáky mladé – podzimní. A ti letí trochu jinak a stejné platí i pro slavíky obecné. Slavíci obecní však mají (jak jsem zjistil) jinou strategii pro odlet už proto, že neletí tak daleko.

Slavík tmavý od nás odlétá k jihovýchodu, k africkým zimovištím, hluboko pod rovníkem. Dosahuje jich v prosinci. Keňa, kde byl slavík z Náchodska na pozadí Kilimandžára kontrolován týmem v místě dlouhodobě působících odborníků, je významnou a poslední zastávkou před dosažením cíle.

Tento český výsledek, kdy byl v Keni mladý slavík tmavý zastižen 27.11. v přímém tahu, nám ukazuje především čas dosažení této, pro většinu slavíků významné zastávky a třeba to, že i mladí jsou schopni cestu „do neznáma“ zvládnout.

Výsledek moravský od Brna, který ač se nevztahoval k přímému tahu (v Dánsku zaznamenán po třech letech /11.5./), rozkrývá původ protahujících ptáků. Tedy od západní hranice celkového rozšíření druhu, z Beneluxu. Lze totiž předpokládat, že ptáci ze severu a zcela jistě východu hnízdního areálu (při udání jihovýchodního směru odletu) naši republiku minou.

Výsledek tento nabízí zajímavé datum ve vztahu k hnízdišti (muselo jít o čerstvě navrátivšího se jedince chyceného kočkou i proto, že ptáci těsně po příletu působí „polomrtvým“ dojmem, jsou krotcí).

Využití geolokátorů pro sledování slavíků se už i přes jisté problémy ukázalo značně přínosným a v budoucnu přibude mnoho dalších zajímavostí. Nevýhodou zůstává nemožnost přesnější lokalizace míst, problémy s rovnodenností a zejména nemožnost podchytit krátké zastávky. V datových výkazech však už teď udivuje rychlost dosažení od sebe značně vzdálených míst, která napovídá, že oněch krátkých zastávek se do rovnice stejně mnoho nevejde, spíše žádná. Data odletů ukázala další očekávanou zákonitost a soulad v ukončení pelichání i okamžitém odletu z hnízdišť. A uvážíme-li, kolik se v Keni objeví po půli listopadu slavíků, kolik jich je vykázáno z jara z přímoří pobitých (na podzim oblast v druhé „etapě“ spíše přeletují), začne se zvolna vykreslovat obdivuhodná cestovní mapa. A sílit pocit, že oproti slavíku obecnému nejen zimoviště, ale i strategie, je jiná, že druhy se sobě přeci jen výrazněji vzdálily.

Pojďme za tématem spíše neprobádaným. Slavičí kříženci.

V poslední době se přeci jen i v tomto prostoru posouváme dál. Věděli jsme z literatury už dřív, že se dva „hnědí“ slavíci za určitých podmínek v přírodě kříží a víme nyní, že Česko je pro ně kupodivu místo rovněž příhodné. Nebudeme dnes řešit, proč se tak děje, ani jak vypadají, to v archivu najdete; pojďme si trochu zafantazírovat směrem k Africe, k níž všichni nedávno zamířili.

Dosavadní použití geolokátorů při sledování migrace slavíka obecného i tmavého, přineslo mnoho překvapujících zjištění vědcům, kteří výzkumy vedli, ale i nám – přihlížejícím. Sám jěště teď protírám oči.

Dobře. Víme-li, že ten náš pravý mistr pěvec – slavík obecný, odlétá k jihozápadu až jihu, s jedním či dvěma hlavními mezipobyty k doplnění energie a končí v Sahelu, a druhý – slavík tmavý, směřuje k jihovýchodu, mezipřistání či spíše přechodný pobyt má na dvou – třech výkonných občerstvovnách, z kterých nakonec sletí na jih, nabízí se otázka: „Jakou cestovní mapu, jaký seznam sezónních občerstvovacích stanic zdědili ptáci, vzešlí křížením? Ty tak mít ve větší míře k dispozici na tuzemských lokalitách! Těm tak pověsit několikagramový ruksáček! A v případě, že se vrátí, třesoucíma rukama jej vysypat na stůl specialistům k rozšifrování záznamů o vycházejících a pohasínajících dnech dalekých cest. To bysme koukali!

Tak znovu. Kde leží ta zimoviště, když rozdílní rodiče, slevením ze svých zásad, pod knutou přeci jen se rozmnožit, smíchali s mnohým i odlišné tahové koridory?

Kladl jsem si ty otázky vždy, když jsem „namíchaného“ slavíka chytil. Tím spíš, věděl-li jsem, že musel vzhledem k věku nedávné zimoviště dříve rozhodnout, vyzkoušet, obstát v něm a přiletět se nechat v kopřivách vyfotit. To jsou chvíle, které by mi žádné jiné ornitologické zaměření nenabídlo.

Slavíci jsou úchvatní. Odkláním pro ně stále víc času, hlavně v přemýšlení, výsledků mám dost. A přidávám fantazírování. Teď, v týdeníku Rozhlas, se vyznal pan Munzar směrem k domovině. Nejradši bych mu napsal, ale postačí, když to pověsím sem. Taky myslím na krajinu a stejně ji mám rád. Jsem taky hrdý, že kotvím právě tady. A přesně to se promítá až do slavíků. Třeba to bude navenek nesrozumitelné, ale právě domovenka je přidanou hodnotou k zástihům, jako byl nedávno pelichající slavík tmavý-uherský z vrbin od Matic.

Není vůbec odnikud ze Skandinávie, jako ti sledovaní projektem, je z Boleslavska od Klenice. A já za ním smím vidět také srpnový nápřah k obloze. I on doletí za den-dva do prvního kempu, kdesi hodně daleko. I on stihne údolí Nilu čerstvě po deštích, nabalí pořádnou svačinu a ještě před výsmahem vypadne. A pod rovníkem jednou vše zopakuje.

Nese s sebou kroužek našeho muzea a na peří stopu Dolnobousovska a až to v březnu na samém jihu otočí, třeba ho potom v květnu tady najdu. Čekat budu určitě.

Ať už se vrátí, nebo ne, příběh jeho mapy si tam nechám od vrby převyprávět.

Jel jsem ráno z Hradiště. Krajina se oddávala babímu létu a já, narozdíl od cesty předešlé, jsem nyní nespěchal. Kochám se rád. Auta mě předjíždějí a já se v zpětném zrcátku těším, až budu na cestě sám. To je pak nádhera. Hledám při tom odpovědi, proč o tom kusu země pořád tak básním, dá se říct – všude, kam mě pozvou a jestli trochu nepřeháním. A dneska jsem to pojmenoval. Ne, nelze opravdu říct, že ten kraj je krásný, že mne přezářil a nebude jinak. Musel bych napřiznávat, že mi vadí zrovna tady železné zásobníky, odpadky v příkopech. Jinde zas pneumatiky. A ty vodojemy nad Kněžmostem? Tak to je taky hrůza! Betonový odlitek sila taky nelaská, ryje si v krajině z dob komunismu a noční zář nad Boleslaví? To je taky docela nářez!

Tak, už to radši zastavím a budu se krotit. Co že jsem to vlastně pojmenoval při návratu domů? Čím je mi krajina, když ne obrázkem? Je vlídná! Ano. To je výraz, který jsem hledal. Krajina je vlídná a proto je mi s ní dobře, ikdyž na jednom konci slzí a z druhého občas krvácí. Místa slavičího výskytu jsou mnohde nevzhledná, všech si přeci vážím. Každé je kalamářem, jen v něm namočit. A přijdu, už brzy. Chystáme v zajímavé spolupráci zrealizovat záměr, který nosím v hlavě přes tři roky. Nyní se zdá být vhodný čas a jednání běží. Pokusím se, aby tenhle kout patřil slavíkům natrvalo. „Zaplatím“ za to, že jsem jim směl lézt do života a představím je v nejširším možném záběru. Kdo jiný by to měl udělat a kde jinde, než v místě, z něhož vzešlo tolik poznatků.

Mladoboleslavsko tak získá o jeden přívlastek navíc, bude regionem slavíků! Cítím, že především tak se podaří udržet fenomén v místech, kam z Polabí dostoupal, kde přežívá a musí dočkat časů příštích. Lidé o unikátu musí vědět, musí si jej přivlastnit a jím postupně zpychnout. Naučit se chodit za náladou těch večerů, opájet se příležitostí a rozprostřít tak v sobě klid. Či zahořet! Vrátit slavíku tu roli posla lásky a užít jeho výrazné podpory. Vážit si alternativy a cestu nezapomenout.

V tomto vyděšeném a uspěchaném čase, dopřát si těch lázní. Vyhrnout z hlavy starosti a na chvilku navinout romantikou. Vyčkat pozdního večera a uvěřit, že se slavík na cestě domů neztratil a má se kam vrátit.

Tak, poslední slavík ze Studénky je pryč! Musel vyletět do noci, lámající pondělí a úterek (3.9.), to mu právě dorostla křídla. Pět dní potřeboval od chvíle, kdy jsem jej pro tenhle web chytil.

Ještě tak rok hledání a pozorování a i tuhle kapitolu budu moci odložit. Už tomu rozumím. Bylo – a stále je – to vzrušující téma, nikdy v minulém století bych nevěřil, že ta etapa může být tak zajímavá. Jednou mě to přešlapování v začátcích (80.-90. léta) bude hodně mrzet. Nestihnu všechno, vždyť i z tohoto tématu zavětvilo několik dalších otazníků.

Třeba ta jejich tučnost, to palivo na cestu. To by nám mohlo tolik říct! Až se v tom ale více zorientujeme. Až pochopíme specifičnost pro mnohé druhy, až pochopíme způsob letního ukládání před cestou i jarního spalování v čase příletu. Tam je totiž oproti představovaným schématům docela jiný sled. Samozřejmě, že mezi uvedenými cykly je jedno spalování směrem k Africe a tam pak nové ukládání před odletem ze zimovišť. To ale řešit nedovedu. Zajímá mě to, co můžu vidět v Česku.

Zkraje jsem si myslel, že se s tukovými zásobami moc pracovat nedá, teď vím, že téma je to provokativní. Tak třeba pěnice slavíková – podívejte se, jak má adultní jedinec rozložený tuk (před cestou či už na ní – to nevím, není to ale podstatné). Tam, kde (na břiše) chybí, nejde o tuk již odčerpaný. Jde o místo prosté. Tenký proužek se přitom už naznačuje na prsní kosti – mimochodem – podívejte se, jak je svalovia vypnuta a prsa „nejarně“ „kulatá“. To je další již známé palivo na cestu. Dalo by se tedy o migrantech říci: „Do zimovišť docestovavší, zcvrklí – ale vítězní!“. (Zvláště tyto pěnice slavíkové to asi dost dobře „umí“ řešit). Hodně tajemní pěvci!

Moc nám to s tabulkami neladí. Ono to neladí šířeji a tam je ten nádherný prostor pro tři-čtyři roky práce. Navíc si někteří kolegové všimli, že nejvyšší stupeň tučnosti (švédský podklad: č.9; anglický: č.8) u nás nelze zastihnout. Ani já jej neznám, tím spíš od slavíků. Ale předposlední, kdy prsní svaly jsou od sebe /proužkem(!), ne pruhem/ odděleny, už v archívu mám. To byl ovšem jedinec, kterého si pod drobnohled teprve dám, až budu mít v hlavě nachystáno. Zatím nejsem připraven.

Takhle vypadá migrační koridor pod Babou. Ptáci přilétají ve směru od fotografa i zprava, od Bezdězu (ten vidíte matně v paždí kopce).

…tak končí slavičí slavičí rok 2012!

Je to opravdu tak a řeč bude o křížení slavíků – tématu, které v Česku ovládli právě slavíci Mladoboleslavska.

Nebudeme se vracet do minulého století do časů, kdy stejným výzkumem bylo doloženo smíšené hnízdění u Koprníku a chvíli poté ve spolupráci s východočechy přišel klíčový objev u staré Metuje; půjdeme za odchytem prvního slavičího křížence na našem území, v zmíněném výročí. Koneckonců – předešlé lze najít v publikované formě.

Stalo se to 30.4.2002 u Kolomut.

Doba to byla obtížná, nikdo nic moc o křížení slavíků v Česku nevěděl, obecná zmínka o příležitostném křížení se tu a tam objevila, šlo o poznatky z Německa. U nás nic.

S kolegy jsme si kladli otázku, jak mohou přímí potomci rozdílných rodičů v přírodě fungovat, když takové dva jedince se podařilo v hnízdě z pěti kusové snůšky tehdy u Metuje okroužkovat. Rozuzlení přijít přeci jen mělo a potkalo mne právě u Kolomut. Podivný zpěv, divoká reakce na přehrávku (tehdy ještě z magnetofonu), podivný slavík. Neměl jsem k dispozici žádná schémata křídel pro hledání znaků (ty jsem pojmenoval a shrnul pro určování později), měl jsem jen podezření a „divná“ křídla před sebou. Byly to vzrušující okamžiky. „Kolik jsem takových mohl v minulosti přehlédnout?!“ Říkal jsem si.

Dnes (se vším, co o tématu vím) si velmi vyčítám bojácnost i nedocenění objevu i příležitosti s tím spojené (Mirek Bobek by se teď jistě usmíval, v místě tehdy fotil); slavík se dokonce vrátil i v roce příštím, jako by čekal, zda opravdu nechci postoupit výš, zda se mi po zimě nerozsvítilo. Nerozsvítilo. Jen dobře, že paní Štěstěna to na mě dobře ví a nedala se odbýt. A tak přeci jen postupem času musely pro vědu přijít zcela nové poznatky a ruku v ruce s nimi i tolik potřebné důkazy. Už nikdy netřeba před hybridní české slavíky přidávat pochybovačné „možný“ či „pravděpodobný“, důkazy už několik let platí. A všechny jsou z Mladoboleslavska. Alespoň ty ověřené, které jediné (jak jsem si zažil) věda akceptuje. A od položení základního kamene k poznání výskytu F1 hybridních slavíků u nás uplynulo letos, kdy si připomínám 30 let výzkumu, rovných 10 let!

Takhle vypadala fotka s křížencem (na papíře vzadu), kterého by stejně nikdo nepoznal. Snad podle nebývale temné hrudi a podle kuráže, s jakou se pne nad utlačovaným slavíkem obecným ze stejné sítě.

A takhle vypadal detail s zaměřením na 1. ruční letku s hrotem křídla. Tady už cosi je.