Lákalo mě to dlouho. Navštívit pravé slavičí Polabí – místa, odkud k nám, do nejzazší výspy slavičího Pojizeří, mistři pěvci kdysi přišli.
A musím říct, že mi v Brandýse bylo dobře. Už umím za ty roky koukat na prostředí slavičíma očima, jedu-li od nás přes Sobotku na východ – vím, proč tam slavíci nejsou. Jsou ta křoví tak nějak jiná. Přijel-li jsem přes Starou Boleslav k Labi do Brandýsa a sešel k řece, nenašel jsem jediné sebemenší místečko, kde bych slavíky na jaře neočekával. Musí to tam být opravdu síla! Jsou odtud půldruhého měsíce pryč, ale já to dovedu vidět obsazené. Měl jsem v městě jiný program, ale od řeky se mi nechtělo. A už fakt jsem si slíbil, že příští rok sem na jedno chytání vyrazím. Za pravými polabskými slavíky. Jestli tam někdo z vás „birderů“ chodíte, klidně se mi ozvěte, vyrazili bychom tam třeba spolu. Tam by musel být tah podle břehu jako hrom! Potřeboval bych to načíst, tohle ještě neznám. Mám-li se k stáru pustit do monografie druhu, tohle musím znát! Vždycky mi sežerou čas místní plácky; člověk se těší celou zimu a nedočkavost ho jinam nepustí. Ale udělám tomu konec, tenhle ráj chci poznat! A měřili bychom, i sledovali tuk. A fotili bychom. A přemýšleli, co se při té ptačí dálnici odehrává. Pobřeží je unikátní v tom, že jde o oddělené plácky, vždy jsou mezi nimi pauzy. Už tam slyším klapat sklopky. Ptáků tam i v této době táhlo ku Praze hodně, ti mne ale moc nezajímají. Chytit tam tak některého od nás! Nevěřím totiž, že když v noci letí, že trefí každý přímo to či ono místo u Klenice, myslím, že tam prostě denním popolétáváním docestují. Pokus by to byl velmi zajímavý.
Chodil jsem po břehu, nahlížel do kopřiv …
… a fakt si dovedl představit, co se tam v poslední dekádě apríla, chvíli po rozednění, děje. Když si člověk prohlédne krajinu kolem, nemůže nepochopit, proč je kolem Prahy tolik ptactva na obou tazích. Kór, když se město na noc rozsvítí! To pak ráno ty „přírodě blízké“ zahrady vypadají! Polabí – zažít tam tak pár zasíťovaných hodin!
Bylo teplo, ve vodě ještě svítila zlatem zapomenutá vodní růže, štiky terorizovaly hejnka jelců a rybáři, zakleslí v břehu, doufali. To byla pralinka! Polabské léto tu zhasínalo sakra pomalu. Plácal jsem po kmenech ty polabské topoly, v trsech při kmeni zmlazující.
Pár jich u nás, o půl sta kilometrů dál, taky ještě máme, ale nevážíme si jich. Přesto právě přes ně k té úrodné placce patříme.
Je čas ještě říct, proč má radost byla přeci jen ještě větší. V pátek představíme ve městě automobilů novinářům na tiskovce Muzeum slavíků. Bude – a bude to síla. Vedení města se v Evropě unikátní záměr zalíbil. A já budu garantem, že téma „potáhne“. Rodinný tým je připraven, sešíváme nápady a čekáme, jak dopadnou vytipované prostory. Dopadnou-li, začneme brzy.
