Rubrika: Články

Tu dát musím! Přišel jsem tam až v novém století. Je vlastně už součástí plechového města. Zalužany, tak to je tedy flek! Zalužanský potok tu s respektem obíhá plot fabriky a je takovým nárazníkem mezi krajinou a městem. Není vůbec špinavý, jsou v něm ryby, kapři i jelci „kleňata“. Tady byly kdysi zahrady, dnes prostor čeká na dosídlení. Za „erdesítkou“ pak město už zase pokračuje, ale tady zatím bují křoviny. Okusují ty zahrady a v květnu to tu je síla. Krom bezdomovců sem nikdo nechodí, schází cesta. Výsledkem toho je, že tu lesní káně hnízdí na torzu hrušně téměř nad hlavou! Že tu kvetou tulipány, barvínek, rudnou fantastický višně a v zemi mokvají zděné sklepy. Hlídám si vždycky v tašce mačetu, abych ji měl po ruce (až by se dalo říct, že sklopky líčím málem s „pepřákem“), ale zatím nikdy konflikt nenastal. Ty shrbené a pet-vínem sycené figury, se koukají vyhnout. Nestojí o obdiv ani publicitu. Ovocné stromy tu nesou stále plody – až si říkám – bez řezu a nezdrogované, jak panečku prosperují, jak jim to žití vykračuje! Slavík zde neosídluje plantáže šípků a topinambur, drží se v torzech těch zahrad. Potřebuje plácky s hrabankou. Hustota populace není vysoká, problémem je invaze třtiny, která místa ve vztahu k druhu degraduje. Na potok, zaklopený křovinami, za šera přilétají divoké kachny (opravdu divoké Anas platyrhynchos) a žijí zde i slípky zelenonohé. Slušná populace s vazbou na nedalekou příměstskou Klenici. Kousek dál už šumí obchoďáky jičínské výpadovky.

Slavíky pro kroužkování často třeba vylákat přes plot továrny přehrávkou hlasu. Dařívá se to. Nebezpečné je, chodit místem za šera. Mnohde totiž zůstaly mezi stromy vypnuty vodící dráty dávno rozpadlých plotů a struna má optimální výšku ve vztahu k uškrcení.

Tím, že slavíci nárokují místa stárnoucí, často opuštěná, jako je zmíněné, je udána ona specifická nálada. Nejen že jsem jí přivykl, o jinou bych už nestál. Tím jsou všechna místa propojena. Ikdyž usadíte slavíka v zahradě, musí tam najít staré listí a temné křoví, jak tomu bylo v roce devět i u nás doma. A ikdyž nezůstal, zážitek to bude na celý život. A i tady, v polomrtvých zalužanských zahradách, je společný prvek nepřetržitě přítomen. Je vždycky dojemné, vyčkávám-li s přehrávkou hlasu, odkud se slavík objeví a on předvede, jak s prostředím sounáleží. Jak ví místa, kde se hmyz ráno objeví nejdříve. Jak ví, kde se rychle schovat i odkud směrem k noční obloze (těhotné ptačí nadějí) začít notovat. Je fascinující vidět jej na dlouhých „drozdích“ nohách skákat po ztrouchnivělých kmenech a příchozího všemožně obhlížet. Zjara si tipuji místa, kde by mohlo vyrůst hnízdo a veden letitou deformací, občas je odhad správný. Už rozumím jejich rájům a v rádiu jsem upozornil, že udržet slavíka v oblasti není vůbec nemožné. Bylo to krásné nedělní posezení s výborným moderátorem Lubošem a děkuji za tu možnost. Děkuji i za sváteční vysílací čas.

Vím, že o takováto „zalužanská“ hnízdiště jednou zchudneme a s tím souvisí pravda, aplikovatelná pro nás: Žít třeba, dokud výměr běží – živelně, naplno! A ještě mám jednu pro začínající obdivovatele: Boleslavskem třeba chodit pomalu a jenom čekat. Krajina si nás už sama zastaví a vybídne zbohatnout.

::: Vážení, vzhledem k sváteční atmosféře jsem rozhodl upřednostnit témata pohodová, před zátěžovými. O slavičích klíšťatech a objevu u nich tedy nebude víc, než odkaz na médium. ((Tick and Ticks-Borne Diseases 2012 (vol.3, no. 4, p. 256-268) ; Jena, Germany: Tick-borne zoonotic pathogens in ticks feeding on the common nightingale including a novel strain of Riketsia sp.)). O autorském týmu a přeshraniční spolupráci se dovíte tam.

Příště se zamyslíme nad návratem slavíků v roce „11“. Nad problémy, souvisejícími s vynuceným přerušením tahu v jednom z tradičních zastávkových míst východní cesty, s možnými následky pro slavičí rok 2012. Tak přijďte.

Znám takových míst přes deset. Ani bych tím neměl provokovat, ale jsem šťastný, že majitelé nejeví zájem. Bude hůř i tady na Mladoboleslavsku. Nejradši bych ty lidi přibral v květnu s sebou. Vyrazili bychom chvilku před setměním abychom chytli soumrak, kdy zem nádherně voní a proti sobě zarputile vyzpěvují drozdi. Zavírají se kvítky orseje a z Klenice se kouří. Dorazily první slavice a zpěváci se mohou pominout.

Mám jen trochu strach při těch vycházkách, abych ty lidi nesplašil, aby se snad nějak nezastyděli a v obavě z udání se nevrátili s křovinořezem. Proto je radši sám nevyhledávám a sobecky ten koktejl do sebe vpravuji „singl“.

Prohrávají v tuto chvíli dvě slavičí hnízdiště, ani jednomu však nedovedu pomoci. O nich ale jindy, patří totiž do kategorie předměstských plácků i rybničních pobřeží. I tady jsme ale měli s jedním sadem namále, už jsem to kdysi na webu naklepl. Podařilo se však tu skvělou paní přesvědčit (a jestli sem chodí, děkuji ještě jednou a zvu uctivě v sobotu k poslechu rádia Jizera, hodinu před polednem). Jak tam poté voněly galské růže! Musely nás asi slyšet. I slavíků tam nikdy tolik nebylo! Dokonce tam přesídlil i pěvec od hřbitovní márnice, nešlo mi ho dlouho chytit, byl podezřelý tou zkušeností. Kdepak, jak se prostředí dostane do fáze stárnutí, dějí se věci nevídané. Všeho ale do času. Zestárne-li nadobro, začne křovité patro vyholovat a řídnout, průhledným biotopem je vidět naskrz a slavíci mizí. To je případ starého luhu pod Studénkou, ovšem lužní lesy probereme též jindy.

Dalším sadem je třešňovka, nedaleko toho jabloňového. Vrací se tam hnízdit krutihlavové i rehkové zahradní. Též slavíci. Ti ale teprve od nového století. Nebyl tam podrost, už se stalo. Co to je ale za obraz! Třešně tam voní neuvěřitelným způsobem a medáci v nich hučí do setmění. Vedle na nějakém pseudopolíčku roste jeden křen za druhým – a musím teď odbočit. Tenhle křen když se oloupe a nastrouhá, když skočím tady v Kněžmostě k Jardovi pro čerstvý párky a povede se mi zázrakem sehnat nějakej poctivej chleba – to je pak zhodnocení celodenního slavičího šmírování! Však je to políčko taky překopaný, ale dobře že tak! Křen není alespoň prkennej.

Kvetou tam plnokvětý narcisy, snad přilétly od hřbitova nebo vedle ze zahradnictví. Takový jsme mívali doma, když jsem měl rodiče. Taky jsem tam rozšlapal májovky v kopřivách a tak jsem ten zbytek vysbíral do polívky. To bylo něco. Mezi drobenkou tam plavaly spolu s petrželkou všechny ty vůně, co jsem před chvílí popsal. Slavík tam zpívá občas na kmeni povaleném ve strži a porostlém choroši. Svahy jsou jak reproduktor a nepamatuji, že by s tím zesilovačem někdy nesehnal milou. Však to tam letos byl mazec o místo; asi nějaký synek trefil domů. Tak jsem mu dal taky kroužek, abych ho v kraji příště nalezl.

Dalším místem je meruňkový sad kousek od Hradiště. A to je taková síla, že si „zahraje“ v knížce, kterou jsem tu už zmiňoval. Tam se hrdina z dubového lesa potká z severským drozdem cvrčalou, která se v místě před pernou nocí zastavila.

Nazývat sadem severovýchodní úbočí Baby je značně usnadňující charakteristika toho ráje. Šípky tam stoupají v mezích vysoko do korun hrušní a jsou majákem pro pěnici vlašskou i ťuhýky. V místech trojúhelníkovitých přípojů bočních lemů jsou místa pro slavíka. Tady bývá silné pro změnu spíše léto. Oba otakárci na jetelích, žluťásci čičorečkoví, okáči prosičkoví, strakapoudi prostřední na třešních a stará žena s dalekohledem, sedící na lavičce a poměřující východní obzor. Vzal jsem sem opakovaně pana primáře (jména neuvádím) – ornitologa a on, jak je z té medicíny vychován, ochutnával za chůze vše, co se po svazích urodilo.

Ze starých zahrad bych rád závěrem připomenul tu, která už není. Patří jí příběh, jímž mne kdysi jeden moderátor uvedl v rozhlase – Obraz, který jsem hledal. No tak to býval tedy plácek! Slavík tam zpíval nad modrou litinovou pumpou tonoucí v pámelníku, hned vedle pootvírané králíčárny. Do příběhu jsem nedal, že mezi vyčouhlými azalkami kluci pěstovali nějaké divně střapaté rostliny. Šlo jistě o konopí technické. Na provázky snad. Tam zpíval slavík před tím, než přežil smrt toho hnízdiště a posunul se proti proudu říčky na místo neméně krásné.

Poslední pohlednicí bude ta od jednoho statku, sežraného časem. Tam je v sousedství chléva (taky sežraného) pruh jabloní (časem teprve nahlodaných) a v jejich podrostu z šípků i kopřiv, dokonalé slavičí přítmí. Z buřeně tam vykukuje zdvojený sloup s vykuchaným elektrorozvaděčem a poklop jakési studně s ropuchami zelenými. Plocha – jeden betonový panel, takže tyče nelze zarazit nikam. Je to vždy takové hmatání pod mechem, podobně se v jižních Čechách hledají vltavíny. Kde železná špice do země vjede, tam bylo kopáno včera či před půl stoletím. Kde narazí, tam se může na lopatce za přispění štěstí zalesknout zelený šutr. Tady u panelky je štěstí v případě opačném.

Jsou krásná ta místa, jak jimi prochází rok Mladoboleslavska. S květy, vůněmi, vším tím ovocem, lezením po kolenou, i z kypření hrabanky oroseným čelem. S trávou, zválenou od milenců a s bylinkami, střiženými nestarou kořenářkou. S dálkovými rozhledy po kraji.

Ksakru, vánoční pečivo máme letos vynikající! Koštuji pokaždé polámané či troubou zhmožděné jedince. Ještě že jsme těm Mayům tak špatně rozuměli.

Tak zase příště. A dám i nějaké fotky.

Po diskusi s některými z vás jsem se rozhodl, obléknout téma do svátečnějšího. Už dlouho jsme tu neměli kreslenější texty, teď je příležitost.

Vypravme se spolu krajinou severovýchodního Mladoboleslavska za zimními slavičími domovy. Pro ně i pro slavíka platí společné – zjevem se staví obyčejnými. Jaká však blamáž! Tak, a tato tři slova jsou klíčová.

Když jsem pravdu odhalil, k šlápotám se přimkla euforie. A natrvalo. Někdy až provinile – říkal jsem si – jak jsem tohle mohl nevidět?! A zčerstva přemýšlel, co s tím. Jak objev rozpustit mezi lidi. Výsledkem snažení jsou obraty užité při setkáních, které si už dávno žijí vlastním životem. Třeba ten o statečné krajině. Nebo jiný – jak je u nás třeba chodit pomalu. Ten o výskytu v správnou chvíli na správném místě jsem jistě nevymyslel, ale platí i tady.

Vzhledem k tomu, že vlaková nádraží mívají stále ještě na okolí křoviny (nejčastěji s plaménkem plotním), slavíci se jich drží. A z květnových nocí je lidé odtud hlásí. Ať už je to boleslavský „hlavák“ či zastávka „město“. Takhle jsem přišel kdysi i do Kolomut, slavíci tam hnízdí nedaleko, v kruhovém polním lesíku. I z březenského nádraží jsou slyšet ti, co hnízdí v parku. Jsou to stará hnízdiště a třeba zmíněné boleslavské zaujme zpěvem přicházejícím shora, z kamenného akátového útesu nad kolejištěm. Přestože akáty žádný podrost nestrpí, při okraji přeci jen houstnou a to zdá se slavíkům k hnízdění stačí. Hnízdí i před nádražím v keřích kolem budov, ale ta na svahu jsou hlasitější.

Slavíci hnízdí též podél železničních tratí. Co tam přežívá pěkných míst! Třeba v Dolním Bousově. Trať se tam ohýbá za hřbitovní zdí, zarostlé pámelníkem, kdysi též šeříky. Zvláštní tam bylo líčit na slavíky vedle cypřišového háje s márnicí a s anděly nade zdí. Odtud ptáci zaletovali přes koleje do hluboké rokle zpustlé třešňovky a je zajímavé, že jsem u nich nikdy nezaznamenal srážku s vlakem. Snad je to tím, že vlaky v místě kvůli přejezdu nemají rychlost.

Dalším místem, kde koleje protínají hnízdiště, je mnichovohradišťská bažantnice. O tomto prostředí se nechci rozepisovat, odehrává se tu podstatná část chystané knížky Slavík z dubového lesa. Místo je i tím krásné.

Podobně atraktivními jsou lemy silničních tahů. Dnes to je už zcela normální, ale myslím si, že právě můj výzkum kdysi jako první na tuto událost v rámci republiky upozornil. Konkrétně tehdy – na mimoúrovňová křížení frekventovaných tahů. Tam jsou prostory ještě ideálnější. A ikdyž mi prvně připadlo úsměvné, jak se zpěváci musí vyrovnávat s intenzitou provozu na silnicích i přilehlých kruhových objezdech, dnes výzkum spíše ukazuje, jak pravdivě nastaveným zrcadlem pseudopřírodní stanoviště, ve vztahu k nám, vlastně jsou. To, že sem (podle kroužkování) přesídlují slavíci z „volné“ krajiny, je alarmující. To, že v těsně vymezených obrazcích žijí zajíci a srnčí zvěř, obsahuje sdělení podobné. I tady – jako by se ona pověstná „deska“ vkládala k přehrání na začátek – stav nejdříve přivodí úsměv. To když vidíme ušáky, jak zkušeně vyskočí z pelechu, ale neodpeláší do dálky, zastaví se před svodidly. I srna tak učiní. Jaké procento úspěšnosti však přidělit výsledku reprodukce? Kolik mladých slavíků se před svodidly, při nízkém přeletování do protilehlého a stejně atraktivního obrazce, zastaví? Pamatuje na tuto informaci genetické předávání? Asi těžko. Je zjištění o změnách prostředí a korekci chování zvířat, informací o „přetékání“ původních populací či spíš o fatálním znehodnocení přirozených prostředí? Vyřešila zvířata změnou návyků relativní zbytečnost obav z rachotu míjejících aut v těsném sousedství, zatímco zbytková volná populace naráží stále tvrději na ploty rozpínavých sadů či ještě marněji, na široké lišty svižně automaticky sklízecích strojů? Zdá se, že ano. V kulturní krajině jsme – zdá se – svědky jednoho z posledních tichých soubojů o přežití.

Nechtěl bych skončit ponurým tónem proto připomenu, že právě tady, kolem silnic, můžeme zažít obrovské množství kontrastů. Na jednom konci slavík zpívá z třímetrového kultivaru pnoucí růže, na druhé z granátovníku. Že to připomíná jednoho slavného autora? Nechte být! Směrem od ležení bezdomovců hned naproti, je spodní patro protihlukového lesa sekerami „spaseno“ do podoby afrických savan. A je po romantice!

Vyladíme se však na ni hned příště. Vyrazíme si do starých zahrad a stejně temných parků.

Zemřel Pavel Žďárek.

Člověk pokorný, vzdělaný. Ornitolog, který výrazně vědě prospěl. Vážil jsem si ho, byli jsme přátelé. Že jsem se někam posunul, na tom má zásluhu také on. Mám od něho poslední ohlas z doby, kdy už mu asi nebylo nejlíp. Psal jsem mu o pelichajících slavících tmavých, o letošních dvou případech, o nichž si přečte ve východočeském sborníku. Setkal se s nimi kdysi na východním Slovensku a poznámky ze svého zápisníku pro mne hledal. Už nepřečte. Zpráva ho však stihla. Ještě odpověděl.

Zažili jsme spolu mnoho chvil. V diskusích jsem se snažil hodně vyptávat. A on se podělil rád. Nebyl sobecký či zlomyslný, byla to ona „stará škola“. Platil jsem mu svými poznatky z terénu, podporoval můj výzkum dávno od osmdesátých let. Zejména v čase, kdy východočeská terénní setkání bývala pro nás časově dostupná, bylo to nádherné. A pomáhal mi též s německými překlady, znal řeč velmi dobře.

Vzpomínám na setkání na Prášilce, na jeho kolo „Hajtru“. Na sovy v komíně, na jeho komentáře. Na společnou radost nad unikátním slavičím hnízděním u obce Starý Ples při Metuji. Jen jednou jsem ho zklamal, myslím si to. Když na jedné z schůzí jsem byl ve při kvůli tahu bahňáků. Měl asi tenkrát pravdu, rád bych mu to dnes řekl.

Jsou to pro mne smutné chvíle, jak ten pozdní listopad za okny.

Pavle Žďárku, děkuji ti za všechno! Pavel.

Někde byste to tady našli. Příběh „Půlnočního slavíka“ od turnovské Jizery. To byl panečku kout! To bylo prostředíčko! Kdo by snad chtěl vědět, jak má vypadat český biotop pro slavíka tmavého, ať se tam zdejším archivem prokliká. Já, protože jsem měl tuchy nekalé, jsem se tam dnes vydal fakticky. Mlhou a mrholením, cestou z roku deset.

Je vždycky úžasné, vidět místa vzácných setkání i v čase, kdy jsou bez slavíků, všechno je před zimou přehlednější. Tam se specialista ohledně nároků na biotop naučí mnohému.

Sotva jsem zastavil při řece na konci cesty, místo jsem poznal (měl jsem strach, že cestu nenajdu, byl jsem tu teprve podruhé). Přes řepku jsem v rozmáchaných botách dorazil k rozlivné tůni, která tvořila s pralesovitým výběžkem biotop, jaký jsem viděl snad kdysi u Kladrub nad Labem – ráj pro vzácného slavíka tmavého uherského. Není takových míst v Česku mnoho, dokonale je poznám. Vím, co druh nárokuje, naučil jsem se tomu v Polsku. Tohle prostředí bylo jak přes kopírák. Bylo, už není. Tedy, jistě že je…

Pralesovitý výběžek zůstal, je od tůně čtyřicetiletou smrčinou oddělen. Nebyl zřejmě součástí ozdravení.

Tůň vypadá takhle. Může už do ní slunce i měsíc.

Slavík tmavý se tu ale nezastaví. Nepokusí se hnízdit, neprozpívá pozdní noci stejně pozdního května. Poletí dál.

Vím, je to složité. Neumíme už moc přírodě rozumět a pár posledních bláznů mnoho nezmění. Chybí lidi. Nikoho nezajímají divoká či zdivočelá prostředí, bezzásahová. Takových je podílem v krajině též třeba! Jen taková mají šanci udržet unikátní druhovou skladbu.

Než lidi úplně oslepnou, chodím do médií a líčím, kde jaká vzácnost zůstává. Aby to věděli. A beru je tam i s dětma. Zatím nikdo z nich kytky nikde nevyrval, mláďata nevykrad, motýly nevychytal. To, že si nacpali kartu ve foťáku, je nadějné. Chtějí si setkání připomínat a jistě budou stát o nová. A ikdyby ne, dávno hrajeme o všechno!

Třeba jsem naivní blázen, už mi to ale vydrží, dožiju s tím. Snad pár míst uhlídám. I proto chystáme to muzeum. Lidi tam přijdou, nevěřím že ne. Na slavíky a na mě přijdou.

Jedu domů. V botách mám déšť a v hlavě šero. Srnčí zvěř se cpe řepkou, bude ji taky blbě. Jedu z loučení. Bylo to tady tenkrát opravdu hezký! Měl jsem štěstí. Zažil jsem v poledním slunci temný lužní prales s křídlatkou, chmelem, kopřivami, plaménkem, svízelem přítulou a tmavým jezerem. I slavíkem – stylově tmavým! Když jsem jej okroužkoval a vyfotil, vletěl mezi poválená těla javorů jasanolistých, z kterých sloupovitě k mezerám v klenboví mířily za novou příležitostí odnožující mohutné větve zmnožených kmenů. Jak tam to muselo vypadat kolem půlnoci, když si mladý nezkušený slavík pod knutou bouřících hormonů začal stýskat?! Jistě ohromě! I tak jsem dostal dost.

Tak se na to podívejte. Obyčejné z obyčejných!

A takových mám většinu. Z padesáti určitě třicet.

Pár metrů roští, často se skládkou, někdy s kaluží uprostřed. Tohle jsem vyměnil za chytání na potocích, v rákosinách, pod stěnami pískoven, v lesních mlazinách. Mohou za to slavíci, kdo jiný. Jinak by tam člověk sotva přišel. Právě ale přes slavíky jsem začal ta prostředí sledovat, žít s nimi a nechat se tak často překvapovat. Kontrast – fenomén těch plácků!

Teď na podzim jsou prosté, v plné bídě. Zima je jakžtakž uklidí a předjaří je vlídně krátké – čas, kdy kout znovu žaluje. Přiletí jaro, všechno obleče a provoní. A slavík rozezpívá. A pak už to jede.

Tím, že tam člověk pár hodin utratí, zažije mnohé. Užasne, co se v místech zachytilo života a jak prostředí v symbióze funguje. Srnec běhá s jakousi bužírkou v paroží (zřejmě z vyhřezlé televize), hranostaj se v leknutí podklouzl na eternitových střešních šablonách a sedačkou z Favorita o kus dál vítězně prorůstá kopřiva!

Smrčina v okraji bývá plna zmačkaných papírových kapesníčků (nejvíce od cyklistů). U silnice ucpaný příkop čpí kvasem. A přesto mám místo rád. Vydrží-li slavíkům, důležitějšího není. Co furt teda na tom mám? Dávejte pozor.

Uprostřed buřeně severní strany stojí dva jilmy. Nejsou kdovíjak staré, tak pětatřicet let. Jeden je týrán grafiózou, druh se ještě drží. Slavík, když se nemůže zjara dočkat, zpívá právě z nich, aby byl hvězdám nejblíž. Zažil jsem ho i v kraji v „myslivecké smrčině“, vypadalo to impozantně, na větvi s jehličím. Ještě že tu ta pěkná stěna je.

Chytil jsem na lokalitě samičku slavíka v čase, kdy přišla o hnízdo a málem i o život. Vysmekla se, ale v křídlech moc peří tehdy nezůstalo. V ocase žádné. Je to drsný kout, ale letos – letos jsem tady konečně mohl vypočítat průběh pelichání. Prvně u českého slavíka obecného! Šlo to i díky tomu, že je místo malé. Byl jsem tu čtyřikrát za čas a stihnul se tím seznámit s zemědělcem od žací techniky, s myslivcem jenž tu má lovecký revír. Zažil jsem na cestě kvést tři druhy jetelů. A prodejcům u silnice jsem musel připadat jako špión, alespoň jsem tak načetl jejich fígl s zaparkovanou Avií. Vůbec nikam nejezdila, působíc defektně, sloužila za krajnicí co „kamenný“ stánek. Kam se kdo na Čechy hrabe!

V oplocence uprostřed jsou vysazeny nové stromky a na kůlech plotu při cestě snad po celý čas prozpěvoval český strnad. Silný vlastenecký moment, jen aby mu také nedohráli! V západní Evropě polní ptáci mizí před očima. Tady byl ale šťasten, tady ho žádný superrychlý stroj nedostihne. Co by tu také stíhal?!

Od Klenice chodívala ondatra, už nechodí. Takhle dopadla.

Já vím, v Česku je nepůvodní – i tak si mohla dát pozor. Z piety jsem ji odnesl stranou.

V létě jsem tu zažil vzdušný vír na poli, bylo to zajímavé. Prozradila jej vznášející se sláma. A večer se přihnala bouře. Jako hrom! V anglickém parku o kus dál to jen zahučelo. Jaké tam je předjaří, třeba v barvách dymnivek! Ale tam se vydáme někdy jindy.

Krásný adventní čas a buďte blaženi.

Velmi mne ještě zajímá, jak rychle se slavíci obecní na jaře vrací. Němečtí autoři kdysi psali o tom, jak velký je rozdíl v příletu na jih země a proti tomu na sever. Pravda, Německo je rozlehlé, přesto jsem si myslel, že návrat může být opravdu rychlý. Co je to tedy „rychlý“?

Slavík z Karvinska byl na jihu Španělska označen 29. března (M,+2K). Jen pro úplnost uvedu vzdálenost – ta je 2212 kilometrů. Není podstatné, že kroužkování a kontrola neproběhla v tomtéž roce, stejně budeme uvažovat u starého jedince návrat do Slezska kolem 20. dubna.

Ze situace je jasné, že cestovní rychlost z tohoto výsledku nezjistíme. Přeci jen jej ale neodložíme. Rozdíl v datech nám vychází na cestu tři týdny, což tak nebude a máme co do činění s zastávkou. A ta nemusí být vůbec krátká!

S parazitologem jsme kdysi v článku o motolici u slavíka obecného diskutovali místa s endemickým výskytem parazita (na jihu jsou dvě, třetí stranou v Karpatech) a soudili, že ptáci, infikující se při sběru potravy, přichází k jarní nabídce zřejmě v podhůří. V místě zastávky. Ale zastávkou může být už samo jižní pobřeží Evropy, které v tu dobu již testuje jaro. Zastávky na cestě k nám tak mohou být ještě asi dvě, kde slavíci doplní ztráty afrického tuku. Ne tolik samci, kteří přeci jen pospíší domů a mé výsledky z prohlídek v čase návratu vykazují jen mírnou tučnost. To samice, přilétající o týden až deset dnů později, už tučné opravdu jsou! A taky hned hnízdí. Co se tedy děje během návratu u každé jedné skupiny? Kde dochází k časovému rozdílu mezi příletem samců a samic? Odlétají už jinak ze zimoviště či rozdílem je prodleva v poslední evropské zastávce k ztučnění? Tak to ještě nevím.

Výkaz zpětných hlášení v časopise Kroužkovatel nabídl po letech i jeden slavičí výsledek. Na Karvinsku byl v roce 2011 totiž chycen slavík obecný se španělským kroužkem. Už jsem si před nedávnem říkal: „Na Iberském poloostrově se slavíci docela kroužkují, nemůže přece jít jen o místní ptáky. Musí někteří pokračovat nahoru“. No prosím – a výsledek je tu!

Co by to bylo za slavičí blog, kdyby takovéto informace zůstaly bez povšimnutí. Pojďme se na to podívat zblízka a v širších souvislostech. Jen ještě pro pořádek – hlášení je záměrně zjednodušeno a pochází z časopisu Kroužkovatel č.14 (2012).

Tím, že byl slavík na Karvinsku chycen v příhodných datech opakovaně, ukazuje na hnízdiště. To je cenné, jde o českého slavíka – jinými slovy – příslušníka naší populace.

Okroužkován byl (podle souřadnic) na jihu poloostrova, v regionu Almeria, na mysu Gata. Koho napadlo, že jde o tutéž oblast, z které se na podzimním tahu před lety „odrazil nad vodu“ anglický slavík s geolokátorem, může si udělit pochvalu.

Především se zdá, že španělský region Almeria hraje významnou roli v migrační strategii (starších) slavíků obecných nejen z Anglie a nejen v podzimním přesunu do zimovišť. Ač nevíme u tohoto slezského slavíka v návratu do Evropy, jak se na mysu ocitl, můžeme si myslet, že podobně jako podzimní anglický, z cesty přes moře. Poloha mysu je velmi příhodná a zejména na podzim nutí ptáky přímo přes moře. Tahový neklid a u slavíků se zkušeností zakódovaný směr, brání vracet se z mysu nazpět a případně poté pokračovat jihozápadně k Gibraltaru. Na jaře pak za dobré viditelnosti jde prakticky o nejbližší pevninu (v severojižním pojetí) za vodní překážkou.

Připomenu (bylo již diskutováno), že jeden z dvou vyhodnocených anglických slavíků, se vydal nejprve východně přes „kanál“ do Evropy a podél pyrenejského masivu přešel až na východní pobřeží Španělska (vůbec tedy ne na jih k průlivu!). Druhý (s porušeným záznamem) zamířil do Portugalska a do představ nám zcela nezapadá. Ba, podporuje onu cestu k Gibraltaru.

Ať tak či onak, za vším stojí široký a „přátelský“ africký Atlas, který je etapovou metou nepochybně obrovského množství slavíků obecných a velmi pravděpodobně jej využil i diskutovaný slavíka ze Slezska.

Je velmi žádoucí, že slavík pochází ze samého východu republiky, onen „oblouk“ je tak potřebně vypouklý.

Ptát se, v souvislosti s právě napsaným, po tahovém předělu a zohlednit přitom i známé o jarním zkracování si cesty nadrženými migranty (Apeninský poloostrov?), by vydalo na samostatné zamyšlení docela jiné.

Nejnovější výsledek kroužkování u slavíka obecného je přinejmenším stejně důležitý jako ony jiné naše třeba z Atlasu! Ikdyž na zástih z Sahelu dál marně čekáme. Však blýská se na časy. Evropští badatelé se stále hlasitěji baví o potřebě chytat a kroužkovat právě v africkém Sahelu. Uvidíme.

Referát, chystaný na sobotní odpoledne do Kostelce nad Černými lesy, se ohlédne za hnízdním výskytem slavíka tmavého u nás. Přesný název je: „Poznámky k hnízdnímu rozšíření slavíka tmavého v České republice„.

Připomene hnízdění evidovaná v republice a doporučí revizi těchto záznamů. Představí slavíky tmavé Mladoboleslavska, kteří byli zastiženi (pro hnízdění) v důležitých datech. Pro zajímavosti odskočí na vteřinu do Polska i Orlických hor, zastaví se na Turnovsku, v rozlivném území řeky Jizery. Upozorní na rozlišovací znaky mezí jím a slavíkem obecným, nabídne unikátní fotografie. Protože výměr pro prezentujícího je 15 minut, nezbude čas k zamyšlení nad vývojem populace druhu, ve vztahu k diskutovanému oteplování klimatu.

Je trochu problémem Aktivu kroužkovatelů malý prostor pro prezentaci tématu, kdy většinou nezbývá čas na rozvinutí případné diskuse – tedy toho, co by účastníky konference hlouběji zorientovalo v dané problematice. Dovedu si představit třeba právě toto téma rozšířené o problematiku příbuzenského křížení, o chování smíšených párů a návazné chyby při rozpoznávání hnízdění, o návod k vytipování příhodných biotopů a třeba o způsob akustického monitoringu. Případné dozvuky tedy vyřešíme tady na blogu.

Ve Švýcarsku vzniká studie o slavíku obecném, zaobírající se jeho zeměpisnou proměnlivostí. Zkoumány budou biometrické údaje z populací západních po východní, tedy od Iberského poloostrova po černomořský Krym. V rámci nabídnuté spolupráce se podaří prezentovat i naše slavíky české, z Mladoboleslavska. Jedná se dosud o nejširší využití dat, posbíraných mým výzkumem a právě rozsah dodaného a dosud nepublikovaného materiálu, mi vystavil pozvánku do autorského kolektivu.

Vyšetření velkého množství oblastně posbíraných výsledků měření nabídne velmi zajímavý pohled do slavičích populací napříč Evropou. Mělo by se tak třeba potvrdit, že slavíci z Portugalska budou drobnější slavíků z Česka či Slovenska. To, že směrem k severu se mnozí pěvci stávají robustnějšími, věděli už chytači klecových ptáků. Snadno poznali hýla severského od toho našeho, u zvonka jakbysmet. A nejen, že klecoví zpěváčci byli větší, byli i krásnějších barev.

Vraťme se však ještě k slavíkům. Dodám, že ve Středomoří se například i očekávají občasná dvě hnízdění v roce. Dříve tam totiž ptáci přilétají (pro vstřícnější klima, s ustálenou potravní nabídkou). U nás se dvojí hnízdění za sezónu nepředpokládá, ikdyž jsme diskusi nad některými případy vedli. Při revizích těch údajů šlo zatím vždy dopočítat tzv. hnízdění náhradní – stav, kdy ptáci přišli o první snůšku či čerstvá mláďata, přežili v páru, a zahnízdili v mírně zjednodušeném pojetí opakovaně. Právě z takového „náhradního“ hnízdění pochází i zápis nejvýše vystavěného slavičího hnízda z oblasti Mladoboleslavska, kdy pár umístil stavbu do solitérně (pod hrází rybníka) rostoucího keře hlohu (výška 130 cm) a i přes úsměvnou nápadnost hnízda byl pokus z 80. let na Dolnobousovsku úspěšný.

O tom, že výsledky jedné etapy specializace podporují druhé, svědčí i třeba nyní zkoumané kompletní (pohnízdní) pelichání adultních slavíků obecných, kdy je jisté, že náročný proces přepeřování a jeho zasazení do doby pobytu druhu u nás, přesvědčivě vylučuje zmiňovanou možnost druhého hnízdění. Samo načasování do fáze léta s vysokou úživností pelichanišť pro potřebný spontánní růst opeření, je toho důkazem.