Co furt na tom mám?!

Žádné komentáře u textu s názvem Co furt na tom mám?!
Tak se na to podívejte. Obyčejné z obyčejných!
A takových mám většinu. Z padesáti určitě třicet.
Pár metrů roští, často se skládkou, někdy s kaluží uprostřed. Tohle jsem vyměnil za chytání na potocích, v rákosinách, pod stěnami pískoven, v lesních mlazinách. Mohou za to slavíci, kdo jiný. Jinak by tam člověk sotva přišel. Právě ale přes slavíky jsem začal ta prostředí sledovat, žít s nimi a nechat se tak často překvapovat. Kontrast – fenomén těch plácků!
Teď na podzim jsou prosté, v plné bídě. Zima je jakžtakž uklidí a předjaří je vlídně krátké – čas, kdy kout znovu žaluje. Přiletí jaro, všechno obleče a provoní. A slavík rozezpívá. A pak už to jede.
Tím, že tam člověk pár hodin utratí, zažije mnohé. Užasne, co se v místech zachytilo života a jak prostředí v symbióze funguje. Srnec běhá s jakousi bužírkou v paroží (zřejmě z vyhřezlé televize), hranostaj se v leknutí podklouzl na eternitových střešních šablonách a sedačkou z Favorita o kus dál vítězně prorůstá kopřiva!
Smrčina v okraji bývá plna zmačkaných papírových kapesníčků (nejvíce od cyklistů). U silnice ucpaný příkop čpí kvasem. A přesto mám místo rád. Vydrží-li slavíkům, důležitějšího není. Co furt teda na tom mám? Dávejte pozor.
Uprostřed buřeně severní strany stojí dva jilmy. Nejsou kdovíjak staré, tak pětatřicet let. Jeden je týrán grafiózou, druh se ještě drží. Slavík, když se nemůže zjara dočkat, zpívá právě z nich, aby byl hvězdám nejblíž. Zažil jsem ho i v kraji v „myslivecké smrčině“, vypadalo to impozantně, na větvi s jehličím. Ještě že tu ta pěkná stěna je.
Chytil jsem na lokalitě samičku slavíka v čase, kdy přišla o hnízdo a málem i o život. Vysmekla se, ale v křídlech moc peří tehdy nezůstalo. V ocase žádné. Je to drsný kout, ale letos – letos jsem tady konečně mohl vypočítat průběh pelichání. Prvně u českého slavíka obecného! Šlo to i díky tomu, že je místo malé. Byl jsem tu čtyřikrát za čas a stihnul se tím seznámit s zemědělcem od žací techniky, s myslivcem jenž tu má lovecký revír. Zažil jsem na cestě kvést tři druhy jetelů. A prodejcům u silnice jsem musel připadat jako špión, alespoň jsem tak načetl jejich fígl s zaparkovanou Avií. Vůbec nikam nejezdila, působíc defektně, sloužila za krajnicí co „kamenný“ stánek. Kam se kdo na Čechy hrabe!
V oplocence uprostřed jsou vysazeny nové stromky a na kůlech plotu při cestě snad po celý čas prozpěvoval český strnad. Silný vlastenecký moment, jen aby mu také nedohráli! V západní Evropě polní ptáci mizí před očima. Tady byl ale šťasten, tady ho žádný superrychlý stroj nedostihne. Co by tu také stíhal?!
Od Klenice chodívala ondatra, už nechodí. Takhle dopadla.
Já vím, v Česku je nepůvodní – i tak si mohla dát pozor. Z piety jsem ji odnesl stranou.
V létě jsem tu zažil vzdušný vír na poli, bylo to zajímavé. Prozradila jej vznášející se sláma. A večer se přihnala bouře. Jako hrom! V anglickém parku o kus dál to jen zahučelo. Jaké tam je předjaří, třeba v barvách dymnivek! Ale tam se vydáme někdy jindy.
Krásný adventní čas a buďte blaženi.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *