Rubrika: Články

Vzpomínáte na rok slavíka? Vyšla k tomu tahle naše knížečka, tehdy. Vydala ČSO ve spolupráci s AOPK, ČSOP, ČMJ, CHKO Kokořínsko, CHKO Litovelské Pomoraví, CHKO Pálava a s členy ČSO.

Příprava: KORŠACH; tisk: Calamarus.

Zdálo by se, že se takovéto brožurky prostě přečtou a odloží, že nemohou víc už dát. Věřte mi, že jí beru do ruky často, kochám se jí, ale i kriticky posuzuji. Jsou tam některé údaje přežité, přesto ji mám za jedno z nejzdařilejších tuzemských pojednání o slavících. Škoda, že „ten vůz už jel“ a lidé na ni nikde nedosáhnou. Ornitologové by ji však mít měli, ti organizovaní. Tak pro ty dnes budou zejména věty následující. Co se přežilo, co je jinak.

Údaj o hmotnosti slavíka obecného: 17-28 gramů je rozsah uvěřitelný, přesto můj výzkum má rozpětí 19,5-35,5 gramů. Pomiňme přesah přes třicítku, kde šlo o hybridního jedince, podívejme se na spodní hranici. Nezaznamenal jsem slavíka hlouběji, než těsně pod dvacítkou, lehčí jsou pouze modráčci.

Poznávání v přírodě: „Obratně se pohybuje v podrostu, rychle pobíhá po zemi a po vyrušení rychle odlétá“. Konec věty v mých výzkumech neplatí. V naprosté většině případů slavík neodlétne, zůstane „vpit“ do podrostu neuvěřitelně. Bývá doslova k nevyplašení.

Hustota: „Celkový hnízdní stav slavíka obecného v ČR v letech 2002-03 činil 8000-16000 párů“. Tisíc párů dám dohromady jen u nás, zabrzdím-li kdesi před Benátkami. Do rozpětí bych tedy přidal klidně nulu na konec.

Prostředí: Třeba doplnit velmi atraktivní hnízdiště ve výsadbách z míst mimoúrovňového křížení silničních tahů i kolem železnic.

Opuštění hnízdiště: „První ptáci se vydávají na jih již počátkem srpna, kdy byly v podmínkách chovu zjištěny první náznaky tahového neklidu“. Z umělých podmínek nelze přesvědčivě odvodit termín odletu už proto, že tam jde (záměrem) spíše o ptáky hnízdící, žijící v nedivokém prostředí. Naprosto jistě odlétají už v III. dekádě července ptáci (převážně jde o samce) neúspěšní – nehnízdící, kteří stihli přepelichat dřív. Přelom měsíců, ale hlavně pak úvod srpna do jeho půle, je ústředním termínem odletu dospělých slavíků z oblasti Mladoboleslavska.

K ostatním slavíkům v sešitku uvedeným snad někdy jindy.

Bude-li zájem, projdeme spolu i všeliké jiné texty o králi pěvců včetně určovacích klíčů.

Brožurka, věnovaná slavíkům v roce 2007, je pěknou tiskovinou. Kresby, mapky, fotografie i texty, jsou bohaté a poutavě vedené. Jde o „polistováníčko“ milé, jedinečné, prospěšné.

Ano, ptáci nemohou dál a my máme jedinečnou studijní příležitost. Takto dopadají v podzimu občas vlaštovky, kdy pod velehorami jihu nemohou dál. Mají to ještě horší „, jedou jen na hmyzu“. Ale oni i ti drozdi dnes hynou mnohde po republice a ti nejsou takto vymezeni. Váží-li zmáchaná mrtvolka drozda zpěvného málo přes 30 gramů, konec musel přijít. Kde se ptáci takto vyčerpali? Co je to za populace? Táhnou dál či dotáhli a zásoby měli jen k okamžitému doplnění u nás?

Přes blog přicházejí zprávy od vás, jsou různé. Děkuji za ně a dvě posílám dál. V Maďarsku prý už registrují slavíka obecného; na severu Čech se nedočkali modráčků.

U nás se krajem toulají v tahu zabrzdění špačci a lidé kolem Kněžmostu náležitě žasnou. To je myslím dobré, ptáci letos zaujmou mnoho lidí. Jen bych přál poutníkům lepšího zdraví.

Kněžmostsko je ale nevypeklo. Rybníky jsou volné, některé dokonce tradičně nabídly bahna, sníh se daří této statečné krajině s nevelkou nadmořskou výškou z povrchu včas vždy vypráskat. A ptáci to z pod oblohy cítí. Je jich však moc a krajina pro ně tolik talířů nemá! Ale nehynou hromadně nikde, lidé by řekli.

V lukách u Koprníku už je čáp. Jaro přinese, teď už jistě!

Takhle to z okna vyfotila moje rodina.

Malá výseč, v krajině ubytovaných špačků. Šumné divadlo.

A ještě přidám postřeh z rána: I naše zahrada je tak trochu ptačí. Známe odtud ledňáčka, slavíka obecného, sýkořici vousatou, králíčka ohnivého a dnes se na cestě k SV zastavili na chvilku v jehličí velmi milí hosté. Pár hýlů obecných severských. Znám je z odchytů z 80.let, kdy jeden přišel hlášený z května dalšího roku z Estonska. Jací hýli jsou ale manželé! To je radost. Jak sameček vracejícího se páru kamsi daleko domů byl k té své pozorným! Skvostný čas a cesta k severu se snad už tím otevírá. I Kněžmostsko je z toho venku. Pozorovali jsme z kovárny naše špačky, co vpich do trávy – to úspěch. Samička se živila, sameček se vykoupal v rybníčku a pak na vistárii hlídal a sušil se. Peří – takovou barvu na oceli v dílně prostě nedáme, kdybysme se ukalili!

Polabí je připraveno a považte – za 6 dnů si připomeneme platný příletový rekord slavíků mladoboleslavského Pojizeří! Pauza utekla – nedlouhý slavičí rok Mladoboleslavska začíná tou nejkolosálnější částí – návraty domů! Navigace budou na 4 měsíce povypínány, třeba se rozmnožit.

Chycen pro kroužkování M, 2K. (Po vyfocení puštěn).

Zajímavý je i tím, že nad hvězdou bude mít zřejmě později ještě bílé pírko.

Modráček je v dobré kondici, zdá se, že po republice „místně“ hladoví pouze drozdi zpěvní. Hlášení jejich úhynů je časté. Jak by se dnes řeklo k jejich problému, myslím: „Je to o sněhu“.

Určení podle křídla:

Rozhraní pelichání mezi 7.-8. LK. RK úzké, ty vnitřní mají lemy a dokonce i skvrnku, ale pozor na to! U těchto krovek je prospěšné soudit spíše jejich tvar, než lemy a odstíny. Ikdyž u tohoto ukázkově vybarveného modráčka v pojuvenilním šatě i tato zjištění verdikt podporují.

Nápadné plošné obrusy RL u dvouletých jarních ptáků. Starší slavíci nosí letky kratší čas a na jaře nebývají v takto dezolátním stavu. Rozdíl se vystupňuje dále k létu a prvnímu kompletnímu pelichání „dvouletých“. Zas nám tam ale zmizí lemy/skvrnky – znaky rozhraní (odřou se), takže rozdíl v opotřebení nekrytých vrcholů per (některých) ručních letek je nám spolehlivě ku pomoci.

Jde o slavíky, pozor na schéma pelichání u jiných druhů a zařazení do příslušné skupiny!

Tento jedinec je tedy poměrně snadno určitelný, někteří 2K bývají těžší. Na loňské mládě má již pěkně zbarvenou náprsenku – zdá se, že roli může hrát i období narození (ve smyslu uvažovaného opakování hnízdění), anebo je to třeba o dědičných znacích. Anebo úplně jinak…

Modráčci jsou, narozdíl od červenky v stejném prostředí, odlišní břidlicově šedým hřbetem. Hřbet odlétající červenky je výrazně olivový.

Sedím na prknech z rozbourané boudy, koštuji jablka a hrušky ze zdejších nezdrogovaných sadů a je mi při nich dobře. Kvetou tu a zrají bez chemie. Ne teď, v létě. Teď jsou ze zemního sklípku. Tak tady v tom světě se budeme scházet doufám do smrti. Jsme tři, všichni máme stejné příjmení i chuť vymodelovat v místě přírodu nejmilejší. To mě bude bavit.

Přemýšlím, kam odletěl asi tak ten modráček, co jsem ho tu posledně viděl. Fotím naše čerstvé začátky při zakládání Slavičího háje, chystáme lokálně podsadit břečťan, abychom snížili vliv třtiny křovištní. Díky ní je ale v sadech zajíců jak nikde jinde! Aby nebyli, kde už jinde by měli být. Nebudeme je vyhánět, jen oplotíme jednotlivé výsadby. Ať tu jsou ušáci pěkně s námi!

Těším se, jak budu jezdit fotit vše co vyroste, rozkvete, přilétne a přiskáče. Jak záměr ušijeme na míru právě slavíkům. Tím vyzkouším sám sebe. Do okolí, navzdory proběhlým změnám, alespoň jeden slavík přiletí i letos, myslím si to. A bude otcem zakladatelem. A my budeme mladý „háj“ zahušťovat, dokud místo některý z nich nepřijme. Chystám i plamének plotní i kopřivy. Zlikvidovali jsme boudu pro hlídače jahod, farma skončila. V topinamburech o kus dál očekávám cvrčilku zelenou.

Chytil jsem tu podél cesty v roce „devět“ i slavíka tmavého, ale křovitý lem teď utrpěl, už by to na něj nebylo. Provedeme v místě určitě malé hnízdní mapování, početný je tu na potoce třeba rákosník zpěvný. Myslím, že objevíme mnohem víc, už teď pod mezí posedává pár strnadů obecných. Vlastenců české krajiny. Ti dva si zaslouží být prvními v sešitě a hned po nich strnadi rákosní. Ti už se také svými hlasy hlásí.

Jakmile sady rozkvetou, vyfotím je. V tomto prostředí musí přežívat hromada motýlů, nikdy je tu nikdo nedusil, louky jsou dokonce koseny na přeskáčku! Došel jsem prací na sobě někam za těch třicet let a poznal, že patřím právě sem. Jen kousek stranou jsem tenkrát proháněl síťkou ze záclony modrásky na štírovnících. Byla tam u trati políčka a my se chodili do Zvolínku koupat. Je to padesát let. Místa zhmoždil čas, ale dohnal i mne. Nemáme si čeho vyčítat. A jak jsem tam přišel posledně, brněla mne kolena. Než jsem pochopil sounáležitost, tělo mne předběhlo! A už to i vidím, stačí aby se kolejnice v zákrutu k Sobotce točily a nakláněly jako tenkrát v dětství, když jsme byli ještě všichni. Aby Zvolínek zase zašuměl rákosím – a už v tom pěkně jedu! Každý odněkud vzešel, já mám kořeny tady a teď přišel důvod se vracet! S romantickou jistotou, že končit budu, kde jsem začínal. To je moc hezká myšlenka dnešního reportu!

Až se nám to všechno rozběhne, budete to moci tady sledovat, anebo přijít přímo na místo, proč ne. Budete váženými hosty – nás, mě, slavíků, bousovské krajiny.

Kdybych měl pro ten park vymyslet logo, bude tam slavík v jehlicích jinanu dvoulaločného, ten už tam při kraji roste. Znáte ho z Rychlých šípů, anebo z lékárny – ginko je po jménu. Ginko biloba. Třeba z něj slavík jednou zpívat bude, uvidíme jak se nám ta galerie povede směrem k náspu vystavět.

…Zítra jdu prvně na modráčky!

To jsme tu dlouho neměli. Pro ty, kdož se ornitologii nevěnují, vysvětlím, že drobní pěvci se ve volné přírodě (dle mého) spíše nedožijí hranice pěti let. Průměrný věk by byl jistě nižší, dolů by jej táhla mortalita mladých jedinců. Ta je úděsná. Těch, kteří se přes pět let dostanou, je málo a platí to i v mém výzkumu slavíků.

U pěvců, stejně jako u lidí platí, že vyšší věk sice nese zkušenosti, krade však kondici.

Co je pro ptáky důležitější? Asi kondice. Už jsem tu představoval věrného slavíka „od splavu“. Minule jsem ho už nepotvrdil, ale nějaký slavičí chytrák tam byl. Uvidíme letos.

Pojďme si představit výrazně drobnějšího budníčka, ve věku pěti let. Přišlo zpětné hlášení, které věk stanoví k dopočítání poměrně přesně (pokud kolegové na jihu neprohádali, jinak by byl ještě starší).

Před rokem jsem jej zkontroloval v Česku odchytem na jedné známé slavičí lokalitě. Bojoval tam o partnerku s jiným, mladším. Do sítě vlétli společně. Zda byl v klání vítězem, nevím. Spíš ne.

Co je na něm nápadné? Nabízím detail běháků. Prsty jsou již svrasklé a rohovina pevná.

Když se na budníčka menšího (tak se jmenuje) podíváte, opeření hlavy je prořídlé zejména v partiích kolem zobáku. Pěvec působí unaveně až ztrhaně. Peří je místy cupované. Stejně tak zobák je „starý“, koutky bledé a tuhé.

Datum kroužkování poblíž Vatikánu je bohužel už „tahové“ takže nevíme, zda pod Apeninskými hřbety zimoval či tam z afrického pobřeží k okroužkování přiletěl. V čase kontroly na Kněžmostku mu bylo opravdu pět let. Ostatní údaje můžete vyčíst z karty.

Přestože druh je u nás běžným, dálkových výsledků kroužkování je „jen“ kolem osmdesáti. Tento čerstvý zapadá do představ o migraci druhu.

Už v tuto dobu můžete v naší krajině potkat i slyšet první otužilce, krom toho, že v několika vzácných případech byl již zjištěn dokonce jako přezimující.

Kdybyste na kartě něčemu nerozuměli, vzneste dotaz. Proto tu blog je.

Včera v sobotu (23.4.) se na webu ČSO objevili první modráčci! A jeden z nich je náš tady z regionu. Datum není nijakým „objevem“, první už v tuto dobu opravdu přilétají. Co na tom, že je mráz, co na tom, že SV vítr mrská krajinu, modráčci to prostě rozletěli a zpátky nepůjdou.

Já jsem se s ním potkal v lukách. Bylo po poledni, sázel jsem černé bezy do přechodové partie mezi lemem cesty a našeho Slavičího háje, když nedaleko proletěl pták. Ne červenka, ta letí jinak; ne bramborníček, ten vypadá jinak. I strnadi rákosní, kterých kolem potoka bylo dost, ti létají docela jinak a velmi často se projevují i hlasově. Prostě jsem si u toho rýče s trakařem řekl, že vidím modráčka.

Vydržel jsem to asi půl druhé hodiny v pracovním nasazení. Kolem k severu táhlo obrovské množství ptactva, všechno možné: čejky se špačky (obvyklá jarní parta), co v lukách předváděli drozdi, to byla síla! Zdá se, že je letos jejich tah velmi spontánní. Hemžilo se to jimi všude, menší zpěvavci, větší brávníci. Sady, co tu kdysi můj známý vysázel, jsou přírodě blízkým stanovištěm. Vede to tu opravdu skvěle. Spolu s potokem a loukami v dál se rozvírajícími až k rybníku Zvolínek – to je panečku ekosystém! A jaro 2013, které počasím zhutnilo ptačí tah. Chodím sem vždy až v máji, za slavíky. I tím to možná je, že neznám časy časné v tomto prostředí. A město třeba zbuduje korzo pro lidi, Slavičí háj bude součástí. Zapomněl jsem doříct, jak mi bylo u potoka, kam jsem vyrazil.

Nejprve jsem přišel k zátočině, kde se voda hromadila o jakýsi utopený balík sena a tvořila svěží příbřeží. Vlhké, kryté rákosovou džunglí. Alespoň si zblízka prohlédnu místa, která jsou ptákům záchranou v čase nepohody, budu hledat zdroje obživy v tom prostředí, abych lépe pochopil důvody chování tažných pěvců – i toho strnada s svatebně černající hlavou. Ten je tu doma, ten musí přeci už vědět, co kde najít k přežití. A v tom modrák! Lekl se a odrazil k letu. Ale jen tomu modráččímu, jde o jakési několikeré pohoupnutí nízko ve vzduchu, jako kdyby stále přistával, ale ještě to není ono, ještě se mu to nehodí. Až usedl za mostek a zmizel v labyrintu stébel. Nechtěl jsem dál za ním slídit, ani náčiní k chytání jsem neměl. Jen jsem říkal, že ho nahlásím. Hlásit se to musí.

Podtrženo, sečteno: První slavíci přilétají. Co na tom, že to nejsou úplně ti praví, že jde o otužilé modráčky, ale ono to pro mne tak příjemně znějící „Luscinia“ je společné i jim!

A fotku jsem vybral takovou, aby mrazivě modrá byla, když už jsem modráčka zachytit nedokázal.

Vítání ptačího zpěvu podnikneme už po třinácté. V archivu si tu najděte podrobnosti k sobotě 4.května. A o samotném VPZ si klikněte na stránky České společnosti ornitologické. Tam zjistíte, co to je za skvělý podnik, s jakou tradicí i ohlasem. A my se letos hodně přiblížíme anglickému originálu, začneme s rozedněním.

Dobře to v místě znám, utratil jsem tam výzkumem ornitofauny obrovský výměr času, teď už tam zajíždím pouze za slavíky.

Jednou, při odchytech součinujících s mezinárodním scénářem (CES), jsem usedl do rákosí a užasnul, co to je za veliký ráj. Jak kvete obyčejný svízel, když ho člověk zvětší obráceným dalekohledem, jak v jedné podmáčené vrbině, podzemně asi propojené s vodní hladinou nedalekého rybníka, je neuvěřitelně čistá a hluboká voda s rostlinami jak v udržovaném akváriu. A kolem pomněnky, co kvetly strašně dlouho. Ten český motiv z hrnečků, plátna i kreseb dětí. Jak bukáčci malí – v čase, kdy byl hlášen jeden, dva zástihy odkudsi z Labských tůní, tady krmili mláďata ve vrbě nad kanálem! Jak jsem tu zjara chytil prvního slavíka modráčka, když se o jejich nových tahových zvyklostech nevědělo ještě nic. A že jsem jej chytil na ledu – no prostě úchvatné! Teď se mi připomnělo že to bylo 23.března, což je myslím už zítra.

Jak jsem tam objevil tehdy vzácné sýkořice, chytil rákosníka ostřicového, jak jsem se tam na bahnité kose naučil za pár let chytat bahňáky! Jak jsem protáhl odchyty do vrší až do půle května a pak nevěřil očím, co tudy skrytě v hlavní tahové době proletí. Konipasi luční f. Thunbergi ve svatebním šatě, když mířili někam daleko na svůj sever. A počkali jeden na druhého, když jsem je okroužkované po chvíli vypouštěl. To byly vzácnosti! Co jsem zažil s jespáky obecnými před strašnou bouřkou, jak si s ní (narozdíl ode mne) dokázali poradit. Jakým svátkem je pro mnohé obyvatele nástup mšic zelných na listy rákosu. Co rybník znamená pro břehule z nedaleké pískovny – ostatně, to se dočtete v novém čísle Ptačího světa, až vyjde.

Znám to místo desítky let a přibral jsem ho do života. Mnoho věcí zaniklo, některé se narodily. Třeba – nebýt v konci století zpevnění cesty a zavezení části mokré vrbiny vedle Spyšovského potoka, nevznikl by biotop pro slavíka. Je sušší a tedy vítaný. Na té navážce se pak objevily přesídlené devětsily, vidíte jeden na obrázku. Přemilý obkres tamního jara!

Vlastním též velmi zajímavé výsledky kroužkování bahňáků a kachen, i ptactva rákosin. Něco z toho nabídnu v čase setkání až bude k poledni a ptáci budou umlkat. Před polednem se pak rozloučíme. Nás bude čekat balení věcí, poděkuji Tomovi za podporu a vydechnu si. Ne však na dlouho. Přátelé, kdo chodíte na tenhle blog a měli byste chuť na přídavek, sledujte to tady. Jestli se domluvím s Českým Rozhlasem Dvojkou, zorganizoval bych letos zkraje května znovu Noc slavíků a oni by to odreportovali jako zvukovou pohlednici naší krajiny. Vzpomínáte si ještě, jaké to bylo v roce sedm? V roce slavíka. Jednání běží, tak uvidíme.

Lidi se ptají, proč neděláme akcí víc, tak letos by to k té třináctce bylo přídavkem.

Přeji hezký víkend a vyjděte si ven. Ptačí tah se obnovil a ve vzduchu jsou hodně dobrá křídla a ještě chvíli, než se ta kumulace rozpustí, jich bude opravdu dost!

Ještě že nás ten sníh zasypal! Na cestě do muzea v Bělé pod Bezdězem jsem si mohl vyfotit tohoto vlastence.

Dokázali byste na něj vystřelit, až vám přijde v červnu na třešně? Já bych nevystřelil.

Dnešní díl je pro tu část návštěvníků, kterou zajímá spíše moje druhá tvář. Oslavování života, co obrovské příležitosti! A máte to tak každý. Najděte si chvilku pro radost. I takovouto, kdy vám je hezky tak nějak obyčejně a bavíte se milou nabídkou.

Psali o tom v tisku, ptáci jsou překvapeni. A mohlo by být zle. Ne pro špačky, ti jak vidíte trénují zpěv i v těchto podmínkách. Horší to mají ptáci na lukách. A otáčí se hodně. Dneska jsem cestou potkal čejky i kvíčaly – všechno mířilo k jihu. Skřivani, ti už zdrhli z mnoha míst včera. Biologické hodiny je natlačily do krajiny, která s zimou ještě prohrává. Vzpomněli si na křídla a otáčejí. Bude to zajímavý vývoj. Dejte ještě do krmítek, máte-li co. Alespoň pro některé, pro ty vaše.

Jediný, kdo to v parku neřešil, byl brhlík. Zpíval, poletoval, pošplhával, hned kamsi do podzámčí na krmítko a zase zpět na domovský kmen.

Zastavil jsem se na výjezdu z města směrem na Bakov a koukal dolů ke trati. Jedna z posluchaček MB U3V mi vloni říkala, že tam slavík zpíval za bělských časných květnů. Kdyby tam opravdu byl, bylo by to zajímavé. Kraj se topí v lesích a to naši slavíci zrovna „nemusí“. Místa jsou tam ovšem u železniční trati zajímavá.

Taky jsem fotil jedno z hnízdišť pod sněhem. Potřebuji takové snímky. Takhle to tam dnes vypadalo.

Když si vzpomenu, vyfotím to místo, až se slavík vrátí. Abychom protočili oči, co místa dokáží. Jak se vyparádí. Je tam třeba javor jasanolistý. Když nasadí jehnědy, je to síla. Dokážete si představit, že by tady teoreticky slavík byl už za dvacet dní? Podle knihy rekordů. To by koukal.

Hned vedle je rybník Stržák, má temnou vodu od slatinných solí. Lemuje ho březový háj. Do něj, když dorazí žluvy a začnou se honit nad medovou hladinou, je to kouzelné.

Jsou tu ještě místa pěkná ale nevím, jak dlouho vydrží. Celkový počet zničených hnízdišť během této zimy je už 6! Varuji, alespoň tady na blogu. Vzpomeňte si jednou, nemusí to se slavíky dopadnout dobře.

Přidám ještě jednu zajímavost, protože předchozí vzbudila zájem. Tato pro změnu upravuje představu o pelichání úplném – tedy proces, týkající se dospělých slavíků obecných.

A zase – případ není vůbec ojedinělý, podobných (jen snad o den dva vzdálenějších) existuje v slavičím archivu více.

Tady je.

Vkládám jej pod drobnohled a můžeme začít s pátráním. Ještě zdůrazním datum – 12. červen(!)

Předně – jde o samce. A jak vidíte z obrázku – dvouletého. Tedy takového, který proces zažívá prvně. To ale není nejdůležitější, takových podobných v roštích Boleslavska je. Tady jde o něco jiného. Lokalitou je samý okraj místního rozšíření druhu v úvalu Klenice, kde končí všelijací potulní zkrachovanci. Šlo o jedince, který byl chycen na nejzazším středo-východočeském hnízdišti (Sobotecko – západ) pevného slavičího páru s mláďaty jako doprovodný. Jak jsem poptal po vsi domorodce, mohl to být chabý jarní zpěvák „nad cestou u lesa“. Ano, klidně. Takový (u modráčků jsem to už dávno prokázal) po neúspěchu (nedostatek samiček) posléze slétl dolů od toho lesa na hnízdiště staršího páru, možná i přikrmit, možná jen „zapelichat“. Pozoroval jsem jej v reakci na reprodukovaný plný zpěv u sítě, pod tlakem sbíral po zemi potravu, ale nechytil se. Až po chvíli do sklopky. Původnímu páru přinejmenším nepřekážel, pokud opravdu za sebou neměl nějakou předešlou „spolupráci“.

Stav pelichání vidíte. Pravda, začalo „předevčírem“, ale je to docela síla. Literatura časuje pelichání dospělých jinak, a to vesměs i zahraniční. Ikdyž o jižních populacích samozřejmě lze soudit, že žijí „místní slavičí rok“ docela jinak. Procházejí snad (i někteří jihošvýcarští) dvojím hnízděním. Ovšem já bych na ta druhá hnízdění byl velmi opatrný, i u nás se traduje jedno takové (ZOO Praha). Možné to u nás není. Jistě, že do Anglie i na jih starého kontinentu přilétají dřív a odlétají (asi) déle. Já jsem však ještě neměl možnost studovat situaci v těchto končinách, tak nevím. To už jsme ale u docela jiného tématu.

Ještě si navíc všiměte první ruční letky. Pro ptáky v prvním velkém peří platí velmi často, že délka je takto výrazná. První velkou výměnou se přečasto pokrátí až o 2 mm! Proto v statistikách „o peří“ bych velmi radil vyřadit všechny 1-2leté (jarní) ptáky. Údaje nejsou jistě „bernou mincí“.

Takže shrnuji dnešní čtení z peří: Pohnízdní pelichání adultního samce, započaté už v konci I. dekády června (júna)! A zrovna ještě dodám že v září, jak vykazují některé grafy, v podmínkách Mladoboleslavska již nepelichá jediný dospělý slavík! Hlavně proto, že už tu (až na hendikepy) žádný nepobývá.

Až to jednou sesypu do tisku, bude tabulka s časovým rozpětím vypadat značně jinak, než se uvádí. Radikálně posunu datum začátku pelichání a konec nepřejde školní prázdniny!

Datovaných fotek rozpelichaných křídel mám v archivu potěšitelně. Nechybí jediná fáze, pěkně letka za letkou. Mám už i výpočet doby pro výměnu peří, ale to už tu taky někde bylo.

Mějte, pokud možno, klidný týden.

Rozumím obavám některých, aby mé výsledky „nevyšuměly“ „publikováním“ tady na blogu do ztracena. Samozřejmě, že chystám k této chabé formě prezentace i tištěné podoby. Jen si myslím, že bude dobré, ještě pár sezón hledat a ověřovat a pak teprve publikovat s vyšší váhou řečeného. A nemám příliš obavu, že tady pověšené, odletí kamsi jinam. Ikdyž některé snímky vlastním životem už žijí.

Mám zjištěno, že i odborná témata blogu mají příznivce a jsem rád. Vždycky jsem chtěl, až téma pochopím, pomáhat. Bývali ornitologové, prozradivší největší fígle jak být úspěšným, jak se nezdržovat blouděním.

Pojďte se mnou dnes za zajímavostí, kterou doložím fotkou.

Ukazuje, že se zkušenostmi objevy přicházejí každou chvíli. Jen v mém archivu jich čeká na vřazení do souvislostí docela dost. Tento se váže k postjuvenilnímu pelichání mláďat.

Nabízí důkaz, že pelichací schémata, jež známe z přečteného, nelze vnímat jako dogma. Že příroda má právo na individuality a kartou tou, že hraje zřejmě často.

Příspěvek je načasován záměrně do dnů, kdy na severočeské výsypky (i jinam) míří první modráčci. Kde na ně čekají kroužkovatelé, kteří přibrali k zavírání kroužků i pročítání peří. Fotí ty malé velké objevy a s nimi pozvolna začínají růst. Ano, fandím jim a vzkazuji – i rezaví slavíci mají tajemství podobná! To dnešní je jedním z takových.

Mnohým amatérům – a vím to podle sebe – chybí více odvahy. Jejich jistota plave na vodě, nemají zkušeností. Štěstěna je však stranou neodkládá, spíše naopak.

Sám jsem v problematice křížení rezavých slavíků dostal tolik náhradních pokusů, že se každého jara před slavičími plácky neopomenu poklonit. Ona se za břicho musela popadat, chvílemi rukama lomit či snad napřahovat nohou k nakopnutí. To, když jsem na hnízdišti u Kolomut nechtěl nad návratem mohutného křížence v dalším máji o signálu více přemýšlet. A v Německu nad podobnými zpětnými kříženími dávno usrkávali kafe v prožité spokojenosti. Já jsem „neměl čas“. Přesto za mnou přišly pokusy opravné a naštěstí dostatečně vzdálené od kolomutských selhání. Byl jsem už sebemrskáním napravený. Najednou vše mělo směr, indicie se rovnaly v zástup a značily cestu. Otazníky se rovnaly. Nechal jsem se postrkovat. A přestože jsem si následně užil objevitelského pocitu dosyta – tvrdím, že vědci by k poznání došli dřív.

Ještě k obrázku: V čase, kdy mladý slavík před odletem v rámci částečného přepeřování dorazí výměnou per až k ramenním-terciálním letkám (TL), proces se o ně zastaví. Jen vzácně je měněna třetí z nich (devátá u těla, nejkratší).