Čas modráčků

Žádné komentáře u textu s názvem Čas modráčků
Včera v sobotu (23.4.) se na webu ČSO objevili první modráčci! A jeden z nich je náš tady z regionu. Datum není nijakým „objevem“, první už v tuto dobu opravdu přilétají. Co na tom, že je mráz, co na tom, že SV vítr mrská krajinu, modráčci to prostě rozletěli a zpátky nepůjdou.
Já jsem se s ním potkal v lukách. Bylo po poledni, sázel jsem černé bezy do přechodové partie mezi lemem cesty a našeho Slavičího háje, když nedaleko proletěl pták. Ne červenka, ta letí jinak; ne bramborníček, ten vypadá jinak. I strnadi rákosní, kterých kolem potoka bylo dost, ti létají docela jinak a velmi často se projevují i hlasově. Prostě jsem si u toho rýče s trakařem řekl, že vidím modráčka.
Vydržel jsem to asi půl druhé hodiny v pracovním nasazení. Kolem k severu táhlo obrovské množství ptactva, všechno možné: čejky se špačky (obvyklá jarní parta), co v lukách předváděli drozdi, to byla síla! Zdá se, že je letos jejich tah velmi spontánní. Hemžilo se to jimi všude, menší zpěvavci, větší brávníci. Sady, co tu kdysi můj známý vysázel, jsou přírodě blízkým stanovištěm. Vede to tu opravdu skvěle. Spolu s potokem a loukami v dál se rozvírajícími až k rybníku Zvolínek – to je panečku ekosystém! A jaro 2013, které počasím zhutnilo ptačí tah. Chodím sem vždy až v máji, za slavíky. I tím to možná je, že neznám časy časné v tomto prostředí. A město třeba zbuduje korzo pro lidi, Slavičí háj bude součástí. Zapomněl jsem doříct, jak mi bylo u potoka, kam jsem vyrazil.
Nejprve jsem přišel k zátočině, kde se voda hromadila o jakýsi utopený balík sena a tvořila svěží příbřeží. Vlhké, kryté rákosovou džunglí. Alespoň si zblízka prohlédnu místa, která jsou ptákům záchranou v čase nepohody, budu hledat zdroje obživy v tom prostředí, abych lépe pochopil důvody chování tažných pěvců – i toho strnada s svatebně černající hlavou. Ten je tu doma, ten musí přeci už vědět, co kde najít k přežití. A v tom modrák! Lekl se a odrazil k letu. Ale jen tomu modráččímu, jde o jakési několikeré pohoupnutí nízko ve vzduchu, jako kdyby stále přistával, ale ještě to není ono, ještě se mu to nehodí. Až usedl za mostek a zmizel v labyrintu stébel. Nechtěl jsem dál za ním slídit, ani náčiní k chytání jsem neměl. Jen jsem říkal, že ho nahlásím. Hlásit se to musí.
Podtrženo, sečteno: První slavíci přilétají. Co na tom, že to nejsou úplně ti praví, že jde o otužilé modráčky, ale ono to pro mne tak příjemně znějící „Luscinia“ je společné i jim!
A fotku jsem vybral takovou, aby mrazivě modrá byla, když už jsem modráčka zachytit nedokázal.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *