Rubrika: Články

Legrace by to nebyla, kdybych si byl nedal legrační výzvu.

Už posledně zpíval za hřbitovní zdí slavík. A já říkám – příště jak sem pojedu už jen sám a doladit dílo, nalíčím na něj v duchu Obhajoby sklopky. Mám totiž pocit, že toto staré řemeslo ztrácí v očích kroužkovatelů ze svého šarmu.

Než mi zaschne barva na vykované vzpěře tak, abych ji mohl zavést do oka v dláždění, jdu na to.

Zadání je jasné – slavíka, který se mnou zkušenost nejspíš nemá, chytit co nejrychleji a způsobem nejefektivnějším. Jako bych byl chytat na zámku nebo v městském parku. Ano, síť by tu byla k ničemu, vysekávat ulici v tulipánech a sakurách prostě nejde. Ale sklopku – jednu jedinou, zasadit do svahu pod keři a upozornit na ni droboučkým záhonkem od motyčky, to jistě lze.

Hotovo, nataženo na dva červy, slavík se asi před hodinou krátce ozval někde vzadu u silnice, přikládám přehrávač, maskuji jej a odcházím. Časový výměr – po pěti minutách kontrola!

Ani jich pět neuběhlo, byly tři, než jsem strčil brašnu do auta a zamknul. Jdu na kontrolu, je hotovo! Starý slavík bez kroužku je chycen.

Obhajoba sklopky jak má být! Žádná síť by to tak rychle s instalací nestihla. A průběh by nebyl nikdy takto elegantní a šetrný k okolí.

Přeji hezky zbytek dne.

Připravil jsem pro vás a nastudoval trasu k sobotní vycházce. Je tam nádherně.

Pak jsem jel sčítat Slavičí háj a věděl, co mne čeká.

Opakování z let minulých – lekce za lekcí. Je to nad slunce jasné, staří zkušení bardi pochytat nejdou. A tak mi zbyla radost, že se vrátili.

Naplnila se přitom Kverkova poučka č. 1: Slavíků je na lokalitě vždy víc než si myslíš! Takže navečer jsem věděl, že jsou doma nejmíň tři. A všichni opravdu prohnaní. Poznali mne.

Říkal jsem si – jak tenhle fištrón v rohu přejde ze zpěvu v nervózní hvízdání, smíchy se neudržím. A neudržel. Viděl jsem ho i přeletovat, pochopitelně tam, kde nebyla síť. Ale když jsem ji v naději nehynoucí počtvrté večer přemístil, ve svahu mi ji podlétl! To byla šance největší. Já ty mistry nepotřebuju teď mít přihlášené, počkám si později.

Ale abych závoru nezamykal v smutku, přeci jen v jednom případě jsem uspěl. Za využití veliké lsti. Věděl jsem, s kým budu mít čest a taky že ano.

Nebudu to tu dnes protahovat, jen vložím obrázky a přidám hrst obdivu.

Ano. Kdyby člověk jen tušil, co po cestách všechno musí vydržet slavíci z ptačího parku, chodili bychom v předklonu. Podívejte se na něj, kroužek říká – ano, je to jeden z věrných, ale peří letek polámané a hlavně ta rána na hlavě! Kdepak k tomu přišel a měl to s životem o fous? Jinak je ale v kondici, je vidět, že na návrat síly měl.

I k tomu mne vede kroužkování, k tušení příběhů z dalekých cest statečných slavíků Mladoboleslavska. Je skvělé a řekl to posledně i můj bratranec v místě, když objevil prvního – Slavičí háj Pavle funguje!

Mělo to smysl a má jej napořád.

Několik lokalit zase už zaniklo ale tohle místo kousek od trati na Sobotku, o něj slavíci nepřijdou! Protože je jejich.

Vážení příznivci přírody, ornitologie, Dolnobousovska, příznivci blogu i jeho slavíků!

Vážení přátelé.

Přijměte pozvání na 18. ročník naší dopolední vycházky za ptačím zpěvem. Hned zkraje dávám lokalizaci: Továrenské nádrže, Dolní Bousov (N 50 26.703; E 15 07.635)

A pro vzpomínku zejména těch, kteří na prvním ročníku byli, navracím plakátek, jež nakreslila dcera.

Ti čápi – mimochodem – tam dodnes hnízdí!

Od loňské akce ve Slavičím háji to uteklo a vyrážíme zas.

Zůstáváme v městě na Klenici, jen při jeho severním okraji, tedy mezi dvěma Bousovy – Horním a Dolním.

Vezmeme Vás do jiného podniku, který jsme v krajině mého dětství uskutečnili. Loni Slavičí háj, letos 2. z naučných a zážitkových stezek Krajinou Červenského rybníka. Název jsem vybíral pečlivě.

Půjdeme po jedné její části a putování ukončíme v místě Červenské kosy poblíž osady Šlejferna. A budeme i kroužkovat, to je úkol pro Toma, mého společníka.

Slavíky uvidíme tedy i tentokrát, v každém případě uslyšíme a možná že i zažijeme z blízka. Záleží na chytači, jak se mu bude dařit.

Místo je to nádherné a poprosím, respektujme vzácné organismy, které vám po cestě představím. Uznáte až tam, oč žádám.

Chtěl bych tentokrát, abychom zažili změnu. Zachytat i v rákosí a pokusit se představit některého z opeřenců tohoto prostředí. Dlouho jsme v rákosí nebyli. Možná ještě zastihneme protahující bahňáky, i když výspa již není obnažena a tolik neláká. Uvidíme ovšem ptactvo vodní hladiny, husy, kachny, labutě. Vezměte si tedy dalekohled, kdo máte. Tentokrát se bude hodit.

Cesta je nenáročná – tak kilometr, zvládnout jde i s kočárkem (vyzkoušeno). Svačinu s sebou, boty podle počasí, parkujeme v místě. Nic nikomu neplatíte, sponzorujeme to my, ornitologická společnost a krajina Dolnobousovska (to není organizace, píšu s malým písmenem. To je zem, která nám dovolí zapsat se v její knize návštěv otisky zvědavých kroků).

Přimluvte se za počasí a v sobotu dopoledne v terénu s námi nashledanou.

(Telefon najdete na webu ČSO v hlavním seznamu akcí).

Mnozí to víte, nejsem to já, je druhý takový na dohled Slavičímu háji. Člověk k planetě vzdělaný, profesí zahradník, starší můj přítel krvi podobné.

Volá vždy v noci na pevnou linku, kterou držím stále hlavně kvůli zpravodajům. A včera říká – v háji je první slavík!

Slavičí háj je hlavně i jeho. On nabídl zem pro ten nápad. A tehdy mi řekl tak krásná slova, když jsem to přání nadhodil, že jsem o tom člověku začal přemýšlet daleko víc. Je-li někdo čistý formátem lidství, pak je to on. Chlapík, který se nehrne za konzumem, za bohatstvím, za prosperitou, až jsem jej vážně začal obdivovat.

Potkáváme se víc právě na projektu. Jsme častěji spolu, jsme konečně řádní bratranci. Požitkem je pro něj právě, co zavolal. Tam povyrůstá! A já to od něho odkoukávám. Co potřebuje ten chlap k životu víc, než je podobná radost?

Já ale nepřišel psát o něm, téma je slavík.

Tak první je zpátky slyšený včera. Už tam samozřejmě může pobývat déle a nemusí být vůbec sám. Ti první jsou přečasto zticha. On Pavel nechodí s vábničkou, vede jen popásat oči do míst, která má rád. Jahodovou farmu jsme změnili na slavičí. Čistota nakládání zůstala. A to je vybídnutí k slastnému žvýkání listů mladičkých kopřiv, které jsem slavíkům vysázel. Chutnají po zemi, po domově, po jaru. Chutnají vitalitou. Jsem přesvědčený, že beru-li zdejší medicínu takto nachystaný, je ku mne všemocná. A mám-li něčemu věřit, pak čerstvě napsanému. Cítím kořenitou chuť žahavých lístků na jazyku, pohárky přispěchaly zažít to znovu. A dobře vím, že tohle přesvědčení mne neopustí nikdy.

Kus místa pro přírodu.

Slavíci přilétnou jistě i letos snad v počtu úměrném. Až bude čas, navštívím je v jejich háji. Podmínky už jsou nastaveny tak, že limitem je hnízdní příležitost, počet plácků. Na křídlo v lukách si musí ještě počkat. Rok, nebo dva. Ale už spěchá. Některé výsadby konečně pochopily náš úmysl a pobízení a rozběhly se v duchu představ. Konečně. A pak už budu moct pozvat tu „televizi“. V plánu to mám, ale musíme mít co nabídnout. Příběh se vine, ale nestačí ještě. Časosběrný materiál potřebuje čas. To mi připomíná povahou sdělení Cimrmany, ale platí.

Co je nejdůležitější, milí přátelé, že ohlášeným zpěvem máme – jak lačný turista na nové zastávce – i my nové razítko! Od těch, kteří nás potřebují.

To byl tedy nápad – kolébky pro slavíky!

Přijďte tam v máji.

Znovu se zaobírám jezírkem na zahradě, více jej otevírám, aby se mohli chodit koupat i ptáci opatrnější, kteří potřebují rozhled. Modřinky to nejsou, ty se nebojí a usedají přímo do prutů skřípiny uprostřed hladiny. Je obdivuhodné, kolik ptáků i z okolí si vodní hladinu oblíbilo. Hřivnáči, hrdličky, kosové, pěnkavy, zvonci, koňadry, budníčci menší, vrabci, drozdi a taky konopka s rehkem. Červenka, občas přiletí i bílý konipas a někdy dokonce brhlík.

Vody je zatím dost pro každého, ale jak bude jaro žhavit, hladina se bude propadat. Je radost dívat se od výhně k hladině, jak ptáci užívají příležitosti. Voda v zahradě znamená život.

Je radost dívat se do hlíny, kterou lopatou v destičkách odřezávám z podkladu zeměkoule a odvážím pryč. Dnes mne napadlo, proč vlastně z tak malého místa jsem schopen pořídit tolik zajímavých otisků časů minulých. Je to právě pro ten postupný odkrývací proces. Na to by nikdo nikde totiž neměl čas. Pozorně naslouchám vždy, jak skřípne lopata o něco tvrdého a už se k tomu skláním. Hlína má barvu havraního peří a je plastická. V ní jsou místy rozloženy střepy keramických hrnců z pradávných časů. A nejen ty. Dnes jsem měl štěstí a našel zlomek skla stejného, jako mi ztratili v muzeu. To je veliké štěstí, protože si myslím, že bude hodně tajemné a může přinést více světla do záhadami potemnělé zahrady.

Dnes přibyla krásná stopa Keltů. Do kolekce, která se utěšeně rozrůstá. Fragment nádoby vůbec zatím největší. A ještě jeden a ten je tenký ze žebra. Takový, po kterém se odborníci ptali. Jak to, že sběr neobsahuje tenčí díly ze stěny nádoby? Tak už je první na světě!

Je zajímavé, že tmavé střepy po Keltech jsou rozmístěny poměrně na malém prostoru pod hladinou. Ale nádob se na tom podílí několik. Jen surovina a technika za použití lesklého ostřiva do hlíny je shodná.

Je to vzrušující domýšlení a musím říct, že mne to značně opájí. A to jsem měl z dějepisu známku, která mi kazila vysvědčení, trojku. Kdyby téma někdo vyučoval, jako jej vyučuje naše zahrada, byl bych premiantem! Školství tu rozebírat ovšem nemíním. Dřívější, ani to současné.

S tímto nákladem událostí ukotvených do drobných nálezů se v zahradě sedí fantasticky. To jistě tušíte. Pouštím myšlenky po niti času, která tu odbíhá až někam do pravěku. Není to strhující? A „práce“ od toho odvislá je fakt tedy „dřinou“. Zjistit, kdy sklo vzniklo a jakým způsobem. Od toho by šlo odpíchnout, jaké stavby tu v čase byly.

Sklíčko je 1,1 milimetru silné, s množstvím bublinek a šraf. Jedno ploché, druhé v konci vybíhající do zaoblení. I když jsou podobná, spolu nesouvisí. Odehnuté má v ploše jakési letokruhy, jako kdyby vzniklo otáčením. První připomíná ruční sklo vitráží, s kterým jsem se setkal v rámech gotického kostela v Solci.

Jak vypadal Kněžmost v tom čase?

Jak tu ti lidé žili?

Co komáři v okolních močálech? Potahy vozků po staré obchodní cestě k Lužici směřující?

Jaké měli ti lidé starosti?

Jaké oblečení?

Kolik jich bydlelo ve stavení?

Byla Kněžmostka plná ryb a raků?

Co Hrádek, který k nám z tří set metrů zhlíží? Byl lesnatý, nebo ne?

Kolik požárů místo pamatuje?

A byli ti lidé v domovech šťastni?

Teď tady přebývám já, byly tu mokré louky, kde převrátit valník s cihlami nebyl problém. V „kaluži“ vedle rákosiny stál zapíchnutý malý kluk a holka stranou brečela. Slezl jsem z lešení a šel ho vyprostit. Holínky v tom lepidle ale zůstaly a nelehko bylo je potom vyrvat.

Tahle zem je přeúrodná, ale nesmí ji nasytit voda. Potom je zle. Znám to z hloubení studny.

Bydlím v krajině tajemství, která mne co chvíli volá pro zážitek. A vzdělává. O dějepisu jsem už ale mluvil.

Ano, ale teď se právě vrací!

Hlásíte je, protože v noci proběhla výrazná příletová vlna. A budou přibývat.

Tito jsou staří, ale na svých prvních přenáročných cestách jsou před cílem jistě i mladí. A to je veliká věc.

Právě mi přišlo ohlášení slavíka od dálničního mostu v Mnichově Hradišti. Je slyšet prý až v čerpací stanici pohonných hmot. A to jsem tam před dvěma dny byl! Jak zbytečná věta, vždyť přílet se děje v minutách a odejdu-li s nepořízenou, už jak startuji k odjezdu, návrat se mohl stát. Jak ta chvíle může vypadat v tom místě? Možná je obyčejná, ale já v takovou nevěřím.

Je to nádherný čas a všechny vás vyháním ven! Jakmile urvete chvíli, vyjděte do krajiny a buďte natěšeni. Kdy jindy než teď by měl slavičí blog tančit, oslavovat, slavit se slavíky, dočkávat se! A nebo taky ne, ale to do dnešního vstupu nepatří.

Teď chceme vidět ty úspěšné, kteří to dokázali. Cestu tisíců kilometrů dlouhou a nesmírně složitou, provázenou nebezpečími na jaké ani nevzpomeneme, tu zakončují teď triumfálně v dočkávajících se hnízdištích české krajiny.

Nemám v klávesnici věrnějšího výrazu – neskutečné chvíle!

Ozdravný den vám přeji, vážení. Buďte blaženi.

A nemám lepšího obrázku v hlavě, než ten ze včerejška.

Smrčí se brání kůrovci, od vršku jej zžírá. Nevím, jak to dopadne. Ale nepřehlédl jsem nové květy, nasazené vedle starých plodů od loňska. Ještě je čas!

V Přírodě Naděje platí. A kdyby to přeci už nevyšlo, jako to jednou nevyjde všem, je místo pro Pokoru.

Ta slova jsem záměrně vyzvedl pro jejich cenu.

Je to pořád stejné. Pořídit kontrolní odchyt slavíka po roce a déle je složité u ptáků, kteří už kontrolováni alespoň jednou byli. A když se to sejde, že slavík byl pro okroužkování chycen do sítě na vábničku hlasu a následně kontrolován chycením do sklopky, šance další je mizivá. A když i přesto se povede slavíka přelstít pro další odečet, jakýkoli další pokus je téměř nemožný. Ptáci se rychle učí a chyby neopakují.

A tak to bylo dnes i tady u Března, na hnízdišti, kde se chytá pravidelně.

Odpoledne uběhlo a výsledek žádný. Občas si slavík zazpíval, k síti nešel a na červa taky ne. Abych tam neusnul, chytla se červenka.

Kdyby slavík ve sklopce v minulosti nebyl, chytil by se podobně jako ona. Ne, všechno marné.

Další hnízdiště (projel jsem jich pět) jsou bez odezvy, ptáci teprve přiletí.

I v naší oblasti na kopce chudé, přeci jen lze vyfotit západ slunce za některý se sklánějící. Tady jeden takový je.

Abyste si dokázali představit postup táhnoucích slavíků obecných, osvěžím dřívější (a zatím jediné) hlášení ze zahraničí, které mám.

Ano, 14. dubna byl dotyčný slavík ze Studénky (MB) v poslední velké zastávce v podhůří Alp.

Odtud už to do Česka dlouho netrvá, je ovšem nejisté, zda vyrazil hned po okroužkování italskou kolegyní v rezervaci Fondo Toce.

Je jisté, že příletové vlny, které vznikají a dají se na našich hnízdištích vypozorovat, formují se právě v posledních zastávkách. Ptáci čekají „na povel“ podobně, jak to vidíme pod horami v tahu opačném (podzimním) třeba v Krkonoších či Jeseníkách. Neviditelný šachovnicový praporek posílá skupiny i jednotlivce od startovní čáry do výkonu. Překonat a zase si odpočinout.

V případě návratu a poslední hlavní zastávky se už moc neodpočívá, jak ukázal (zde dříve zmíněný) rákosník velký, k moři to je otázka dvou, nebo tří dnů.

Z napsaného vyplývá, že první pořádná příletová vlna slavíků obecných se blíží Polabím do dávno rozevřených křídel Domousnické brány, kdy Chloumecký hřbet je pro ně posledním momentem, než vstoupí do nám společné krajiny.

Tak uvidíme šestnáctého dubna.

Dnešní monitorovací oblouk ukončilo večer selhání přehrávače. Přesto jsem navštívil a zkontroloval tyto lokality:

Býčina r. Střípek (1+1+1) číslem vyjádřen počet přítomných okrsků

Býčina r. Stržák (1+1)

Zájezdy (1)

Horka (1+1)

Bakov (1+1+2+1+1)

Veselá (1+1)

Mnichovo Hradiště bažantnice (2+1)

Mnichovo Hradiště – Za kamenným mostem (lokalita značně poničena)

Mnichovo Hradiště – Dolce (2+2)

Mnichovo Hradiště – most (1)

Dobrá Voda (2)

Ani na jedné lokalitě slavík zjištěn nebyl a předchozí úvahy tak spadly do koše. Přesto musela proběhnout jakási první vlna, ve které někteří starší dorazili. Bude jich ovšem oproti představě daleko míň.

Vážení přátelé slavičího blogu.

Uvažuji a udělám to tak.

Vůbec to není povinné, spíš za odměnu. Kdo si to tady přečte a bude si to moci dovolit, po Vítání ptačího zpěvu (VPZ) vás pozvu ještě do času stmívání na Slavičí noc.

Ano, bude to náročné i pro mne, bývám po akci malátný, vymluvený do dna, ale udělám to. Tam už budou provázet „jiní“. A ozvláštníme to jaksepatří. Vím, že vás bude jen pár – těch, kteří si buď během dne odjedete domů, nebo někde v regionu přečkáte, ale sejdeme se. Jedinou podmínkou je obstojné počasí, což snad odhadneme dopoledne.

Chci po pětatřiceti letech dát víc. Ubývá nás na akci, nemyslete, že to nevidím. Ubývá celkově ve společnosti na podobných akcích a já pro věrné cítím, že bych měl v poděkování přidat. A kdo jiný by měl dveře do koncertní místnosti pootevřít než člověk, který je jist vystupujícím, který moc dobře ví, koho na pódium pozval.

Najdu v mezičase slavíka z věrných. Zkontroluji odchytem, abych mohl vychystat právě jeho příběh. Zajímavý by byl ten od Husí Lhoty, sedmiletý, ale jeho písnička není (a teď mi musí prominout) zrovna učebnicovou.

Pokud by se vrátil starý mistr za bousovskou Valchu, pokud by to ještě dokázal, mohli bychom tam. Vede tudy druhá z bousovských naučných a zážitkových stezek a bývá tam v podvečer klid.

Prostě, nějakého bych vybral.

Když vás bude deset, bude to akorát. Když vás bude padesát, zvládne se to. Když tam budu sám, nerozbrečím mne to. Vždyť tolik let a tolik nocí chodil jsem za nimi sám. Jsem zvyklý na soukromé souznění srdcí v lecčem si tak podobných. Poutem k domovu, živelností, radostí.

VPZ najdete na webu ČSO a samozřejmě včas i tady. Kdy byste měl chuť, připravte se na to a sledujme přitom počasí. Pokud se vyformuje hezký dubnový večer, půjdeme za slavíky. Zhruba na dvě hodinky.

Poslouchat je i jejich pokojského. Příběhů se hlásí už v tuto chvíli opravdu dost.

Třeba ten…