Nad časy zastavení

Žádné komentáře u textu s názvem Nad časy zastavení
Znovu se zaobírám jezírkem na zahradě, více jej otevírám, aby se mohli chodit koupat i ptáci opatrnější, kteří potřebují rozhled. Modřinky to nejsou, ty se nebojí a usedají přímo do prutů skřípiny uprostřed hladiny. Je obdivuhodné, kolik ptáků i z okolí si vodní hladinu oblíbilo. Hřivnáči, hrdličky, kosové, pěnkavy, zvonci, koňadry, budníčci menší, vrabci, drozdi a taky konopka s rehkem. Červenka, občas přiletí i bílý konipas a někdy dokonce brhlík.
Vody je zatím dost pro každého, ale jak bude jaro žhavit, hladina se bude propadat. Je radost dívat se od výhně k hladině, jak ptáci užívají příležitosti. Voda v zahradě znamená život.
Je radost dívat se do hlíny, kterou lopatou v destičkách odřezávám z podkladu zeměkoule a odvážím pryč. Dnes mne napadlo, proč vlastně z tak malého místa jsem schopen pořídit tolik zajímavých otisků časů minulých. Je to právě pro ten postupný odkrývací proces. Na to by nikdo nikde totiž neměl čas. Pozorně naslouchám vždy, jak skřípne lopata o něco tvrdého a už se k tomu skláním. Hlína má barvu havraního peří a je plastická. V ní jsou místy rozloženy střepy keramických hrnců z pradávných časů. A nejen ty. Dnes jsem měl štěstí a našel zlomek skla stejného, jako mi ztratili v muzeu. To je veliké štěstí, protože si myslím, že bude hodně tajemné a může přinést více světla do záhadami potemnělé zahrady.
Co se tu dělo?
Dnes přibyla krásná stopa Keltů. Do kolekce, která se utěšeně rozrůstá. Fragment nádoby vůbec zatím největší. A ještě jeden a ten je tenký ze žebra. Takový, po kterém se odborníci ptali. Jak to, že sběr neobsahuje tenčí díly ze stěny nádoby? Tak už je první na světě!
Je zajímavé, že tmavé střepy po Keltech jsou rozmístěny poměrně na malém prostoru pod hladinou. Ale nádob se na tom podílí několik. Jen surovina a technika za použití lesklého ostřiva do hlíny je shodná.
Je to vzrušující domýšlení a musím říct, že mne to značně opájí. A to jsem měl z dějepisu známku, která mi kazila vysvědčení, trojku. Kdyby téma někdo vyučoval, jako jej vyučuje naše zahrada, byl bych premiantem! Školství tu rozebírat ovšem nemíním. Dřívější, ani to současné.
S tímto nákladem událostí ukotvených do drobných nálezů se v zahradě sedí fantasticky. To jistě tušíte. Pouštím myšlenky po niti času, která tu odbíhá až někam do pravěku. Není to strhující? A „práce“ od toho odvislá je fakt tedy „dřinou“. Zjistit, kdy sklo vzniklo a jakým způsobem. Od toho by šlo odpíchnout, jaké stavby tu v čase byly.
Sklíčko je 1,1 milimetru silné, s množstvím bublinek a šraf. Jedno ploché, druhé v konci vybíhající do zaoblení. I když jsou podobná, spolu nesouvisí. Odehnuté má v ploše jakési letokruhy, jako kdyby vzniklo otáčením. První připomíná ruční sklo vitráží, s kterým jsem se setkal v rámech gotického kostela v Solci.
Jak vypadal Kněžmost v tom čase?
Jak tu ti lidé žili?
Co komáři v okolních močálech? Potahy vozků po staré obchodní cestě k Lužici směřující?
Jaké měli ti lidé starosti?
Jaké oblečení?
Kolik jich bydlelo ve stavení?
Byla Kněžmostka plná ryb a raků?
Co Hrádek, který k nám z tří set metrů zhlíží? Byl lesnatý, nebo ne?
Kolik požárů místo pamatuje?
A byli ti lidé v domovech šťastni?
Teď tady přebývám já, byly tu mokré louky, kde převrátit valník s cihlami nebyl problém. V „kaluži“ vedle rákosiny stál zapíchnutý malý kluk a holka stranou brečela. Slezl jsem z lešení a šel ho vyprostit. Holínky v tom lepidle ale zůstaly a nelehko bylo je potom vyrvat.
Tahle zem je přeúrodná, ale nesmí ji nasytit voda. Potom je zle. Znám to z hloubení studny.
Bydlím v krajině tajemství, která mne co chvíli volá pro zážitek. A vzdělává. O dějepisu jsem už ale mluvil.
Článek jsem napsal těm, kteří problematiku u nás pozorně sledují. I tací jsou mezi vámi.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.