Pavel Kverek hlásí..

Žádné komentáře u textu s názvem Pavel Kverek hlásí..
Mnozí to víte, nejsem to já, je druhý takový na dohled Slavičímu háji. Člověk k planetě vzdělaný, profesí zahradník, starší můj přítel krvi podobné.
Volá vždy v noci na pevnou linku, kterou držím stále hlavně kvůli zpravodajům. A včera říká – v háji je první slavík!
Slavičí háj je hlavně i jeho. On nabídl zem pro ten nápad. A tehdy mi řekl tak krásná slova, když jsem to přání nadhodil, že jsem o tom člověku začal přemýšlet daleko víc. Je-li někdo čistý formátem lidství, pak je to on. Chlapík, který se nehrne za konzumem, za bohatstvím, za prosperitou, až jsem jej vážně začal obdivovat.
Potkáváme se víc právě na projektu. Jsme častěji spolu, jsme konečně řádní bratranci. Požitkem je pro něj právě, co zavolal. Tam povyrůstá! A já to od něho odkoukávám. Co potřebuje ten chlap k životu víc, než je podobná radost?
Já ale nepřišel psát o něm, téma je slavík.
Tak první je zpátky slyšený včera. Už tam samozřejmě může pobývat déle a nemusí být vůbec sám. Ti první jsou přečasto zticha. On Pavel nechodí s vábničkou, vede jen popásat oči do míst, která má rád. Jahodovou farmu jsme změnili na slavičí. Čistota nakládání zůstala. A to je vybídnutí k slastnému žvýkání listů mladičkých kopřiv, které jsem slavíkům vysázel. Chutnají po zemi, po domově, po jaru. Chutnají vitalitou. Jsem přesvědčený, že beru-li zdejší medicínu takto nachystaný, je ku mne všemocná. A mám-li něčemu věřit, pak čerstvě napsanému. Cítím kořenitou chuť žahavých lístků na jazyku, pohárky přispěchaly zažít to znovu. A dobře vím, že tohle přesvědčení mne neopustí nikdy.
Kus místa pro přírodu.
Slavíci přilétnou jistě i letos snad v počtu úměrném. Až bude čas, navštívím je v jejich háji. Podmínky už jsou nastaveny tak, že limitem je hnízdní příležitost, počet plácků. Na křídlo v lukách si musí ještě počkat. Rok, nebo dva. Ale už spěchá. Některé výsadby konečně pochopily náš úmysl a pobízení a rozběhly se v duchu představ. Konečně. A pak už budu moct pozvat tu „televizi“. V plánu to mám, ale musíme mít co nabídnout. Příběh se vine, ale nestačí ještě. Časosběrný materiál potřebuje čas. To mi připomíná povahou sdělení Cimrmany, ale platí.
Co je nejdůležitější, milí přátelé, že ohlášeným zpěvem máme – jak lačný turista na nové zastávce – i my nové razítko! Od těch, kteří nás potřebují.
To byl tedy nápad – kolébky pro slavíky!
Přijďte tam v máji.
Ale mnohem dřív přijďte na VPZ, ke kterému se bližší informace dozvíte tady zítra!
ZÍTRA TEDY VŠE PODSTATNÉ K LETOŠNÍMU VPZ

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.