Rubrika: Články

Už je vám teplo?

Letošní květen se vyznamenal. Vlastně už od Vítání ptačího zpěvu v konci dubna je teplo, chvílemi horko a pak pro změnu zas už jen teplo.

Bylo by to skvělé, opálený jsem jak od Jadranu, slavíkům neprší do hnízd a mladí prospívají.

Chybí ale voda a chybí už kriticky. Jezírko v zahradě nechalo nadechnout dřevěnou stavbu vřazenou do rozmezí let 1412-1640. Vrchní přitesaný kmen již opravdu vzhlíží na současnost. To netušil, když ho silné paže dávných obyvatel kotliny stavěly do stěny vodoteče, že po staletích znovu uvidí den. A možná dohlédne do míst, kde jej ze stromu vyčlenili, v mohutných olšinách.

Hladina jezírka se propadá, žáby se podivují, ptáci při každé koupeli vodu zakalí. Kdyby teď přiletěl ledňáček, pro odlet by ho křídla neunesla, jak by se vykrmil.

Ale dočkáme se. Na pátek nebo sobotu už je ohlášen opravdický déšť. A jezírko s jeho pomocí nastoupá.

Ptáte se, proč slavičí zpěv opadá. Konec máje je v slavičím roce už takový. Mláďata úspěšných párů jdou z hnízd, ke zpěvu prostor nezbývá. Bude se vyvádět.

Mláďata slavíků (většinou pět) jsou v hnízdě natěsno. Kropenaté peří je chrání před okřídlenými predátory, stará jsou přes deset dní a cosi neznámého šeptá: „Rozeběhněte se co nejdřív pryč!“.

První to zkusí a zbylí jej napodobí. Hnízdo je najednou prázdné, rodiče úprky koordinují, snaží se mládež usadit do bezpečí. Nejlépe na větev pod klenbou kopřiv. Tam budou každému nosit potravu, dokud jim peří nedospěje a křídla neunesou. Zhruba po týdnu si už i sama sezobnou drobnost na okolí a budou „stárnout“.

Uteče to, rodiče se budou připomínat čím dál méně, až jednoho dne pouto povolí. V ten moment na vlastních nohou s křídly nachystanými, hlavou bez zkušeností, jen s hrstkou vložených zásad. Ono to ale půjde a jak začne skvrněné peří mizet a oni čím dál víc dojdou podoby rodičů, hnízdiště stane se malé.

Tak hurá na potulku! Zapamatovat si významné body v krajině, zjistit kde dobře se občerstvit, kde se dá bezpečně přespat, kde najít úkryt před deštěm. Teď by se hodilo připomenout, že déšť přijde na víkend a opustit zdejší klávesnici.

Ještě jsem ale chtěl poznamenat, že naříkat na hic je k ničemu. Nic se tím nezmění, jen budeme umračení. Vezměme to tak že teplo prospělo zrání, třešně se zaživa scvrkávají do krystalků ovocného cukru a ptáci se mohou pominout. Kosů bych nevěřil, že v Kněžmostě tolik může být, vrabci se taky činí, jen špaček je frajer a v rákosí večer to nikomu nevyzvonil. Lítá sem sám a to mi přijde milé. Nejradši bych mu tedy každou vyvolenou třešeň z okénka koupelny přidržel, aby ji zobákem chytil a zkonzumoval. Aby nesekal protivně po dalších, které mu uhýbají a v krvi se koupají klofance. Když však okénko otevřu, nevydrží a odletí. A to by mi přišlo líto za to, jaký je.

Všechno se v přírodě událo dřív. Květy snad na povel zavoněly a zase zašly.

Dobře je vlaštovkám a taky rorýsům. Tolik od domova nečekaly. Takový přepych! Hmyzu všude po výšinách! Však jsem to užil. Na žebříku nad nejvyšší větví dívám se do oblak a hlava se točí. Kdesi vysoko málem až v nedohlednu se prohání jiřičky za potravou. A vedle rorýsi tady od bytovek! Vlaštovky taky jdou poznat, je jich v té výšce plno. Tak to by mne nenapadlo, nebýt na větvi s košíkem! Takové radosti, takového ladu.

Děje se pro nás překrásný čas..

Nádherné dny v ještě nádhernější krajině! Tak vnímám uplynulé.

Jsem mistrem návratů, umím se ohlížet a vteřiny s odstupem doprožívat.

Co je to za krajinu? Jak to, že u nás vzácné až vyhynulé druhy jsou tam naprostou samozřejmostí? Věděl jsem přesně, že až se budu vracet ke Kněžmostu, stihne mne smutek nedoměrný. Proč jsme tak hloupí, proč to nikomu nevadí? Kdybych nenapsal o přírodě do zdejšího zpravodaje já, nic se tam nikdy neobjeví. Ale lidé to čtou, vím to. Tedy alespoň někteří. Pojďme se u té cedule otočit a vrátit se do bodu předchozího, nebo z pohody nebude nic.

Warta.

Viděl jsem ji později než Prosnu, ale pochopil, že řekou tmavých slavíků je právě ona. Prosna je spíš společnou pro tmavého i slavíka obecného.

Warta je mohutná ale ani ona v moři nekončí, to až Odra. To je snad neskutečné, kolik kilometrů řek Polsko má. Ty řeky jsou živé, stromy jsou malé, velké i staré. Polámané, duté, od blesků otřískané, nakloněné i podkousané bobry. Co chcete od nich slyšet? Hrdličku divokou? Čerstvě přilétla a už holoubek zpívá! Hned na protějším břehu. Dudek mu přizvukuje, znají se z cest. Kukačka taky přispívá do nálady, jinde se v louce rozepěl hýl rudý. Ano, šťovíky i rdesno hadí kořen tu pro něho jsou, tak co by tu nepěl! Sameček je starý protože je celý rudý a párkrát se hnízdit už z Indie vrátil. Kdyby byl mladý, bude hnědý jako samička. Břehule! Točí se kolem nás a chtěly by pod břeh. Mají jej rozvrtaný a chtějí hnízdit. Rybáci černí, tolik elegance na křídlech! Jak obří vlaštovky. Nad hlavu vzlétají jeřábi, je jich tu dost. A čápů ještě víc. Ostříž se prosmýkl kolem křoví a pokusí se nad vodou o břehule. Zatím ho nevidí a jsou v klidu. Pak bude pro některou nejspíš už pozdě.

Slunce si prohlíží krajinu spokojeně a míní s ní zůstat. To se nám hodí, tváře nám tmavnou.

Voní řeka, voní akáty, cvrčkové vyšilují z úpalu. Žluvy se prohánějí a vránám šedivkám domácnost neukáží, to by tak scházelo! Strakapoud malý jde vrbníčkem po mravencích. Jsou zalezlí ve dřevě a docela v klidu. Ale pletou se velmi. Šípatý jazyk na ně dosáhne.

Krajina tichounce přede, na tohle čekala! Po kytkách motýli, právě čas hnědásků. Jitrocelových. Jsem v ráji? Dětství ač vzdálené, mává tu na mne na každém kroku – rozpomeň se, hned a pak znovu! Když jsem chviličku v odchytech sám, mumlám si v obdivu. Když je nás víc, alespoň v úžasu polykám naprázdno. Tolik nádhery! A to jsem sotva 300 kilometrů za kovárnou! Ale nestěhoval bych se, jejich mentalita je jiná. Chtěl bych spíš vrátit čas a naší přírodou chodit zdravou. Jako tenkrát.

Slovo závěrem.

Když člověk nepozná lepší, umí vystačit s málem.

Nevadilo by mi, že v naší krajině mnohé už schází. Vadí mi, že se o pozůstalé neumíme postarat.

Rozjedu se brzy do Slavičího háje ujistit, že alespoň tam se životu daří. Že jsme se přičinili, kde zdál se prostor. Kde vznikla příležitost.

Děkuji všem přátelům, kteří mi umožnili nápad zrealizovat. Warta kolem „háje“ nepoteče, ale sléz v něm kvete jistě. Zajíci oddechují ve vlasoví trav, kde ze stébel loňských cvrčí zelené cvrčilky. Ano, tak jsme to chtěli! Docela tak.

Na prťavém kousku Země takové radosti.

Slavíkům v patách

Ne, kroužky na to zdá se nemají a nikdy nebudou mít. Muselo by jít o obrovskou náhodu, aby z Afriky přišlo hlášení. Však to před pár lety v případě prvního pokusu se světelnými dataloggery angličtí kolegové zmínili. A právě o těch přístrojích, droboučkých batůžcích to dneska tady bude.

Četl jsem o tom s velkým zájmem, obdivem i tichou závistí. U toho se jednou ocitnout! Čas popoběhl jen o pár let a stojím při tom. Blíž než jsem mohl kdy tušit.

Slavíci z hybridní zóny Velkopolské nížiny – tmavý i obecný nás mají pěkně v patách.

Tady je obrázek pro představu.

Geolokátor funguje zapisováním intenzity světla a z toho je možné pro dotčená místa stanovit přibližnou polohu na základě záznamu východu a západu slunce. Aby mohl být batůžek co nejlehčí, přístroj nevysílá, jen zapisuje a třeba slavíka po příletu znovu odchytit, vrátí-li se. Pokud by se tak nestalo, připevnění po čase zpuchří a batůžek odpadne.

Pro mne je to zajímavé i z pohledu, že zeměpisně (poledníkově) je dotčená oblast podobná té naší a lze tak s trochou odvahy výsledky přenést na slavíky Česka. Alespoň co se týče zimoviště, o tom jsem přesvědčený. To pro slavíka obecného, ten tmavý u nás příliš nebývá spíše jen vzácně.

Projekt běží druhým rokem, na první výsledky je zaděláno sběrem a přijde den, kdy uvidíme dál. Uvidí se? Koukat budeme, abychom uviděli..

Jen co si člověk doma v klidu sedne, už jsou všechny kolem. Každá s rukou nad hlavou, hlásící se. Vzpomínky!

A začít bych měl úplně někde v minulosti a nazvat to – Jak svět peří vstoupil do mých dveří. To by se ohlíželo. Jenže času tolik nebude. Nestihneme ani momenty v konci první desítky století, kdy vznikl tým pro bádání nad slavíky v blízkém zahraničí. Slovo „blízkém“ je správně – co to jsou tři stovky kilometrů po nějaké přímce?

Vypínáte motor a uši se v radosti adaptují na svět slavíky přesycený. I krajina si na vás už zvykla, jste takový jiný než zdejší, které fenomén zpěváků nijak moc nebere. Jsou více rybáři, zemědělci a také setkávači, sdíleči. Zdraví se normálně všichni, jak bylo kdysi i u nás. Jízdní kola před obchodem nechávají tak a z košíků bicyklů náklad neschovávají.

A kolem ti slavíci! I vedle návsi. Pardon – náměstí. Hned dole pod kostelem..

Je rok bez vody a obě řeky klidné. Rozlivná území jdou projít v šněrovacích botách, za slavíkem tmavým tedy komfortně. To nebývalo.

Co je tu stálicí jsou roje komárů. Okapávání pěny pěnodějek z vrbových listů tak, že jste na tom v obličeji podobně jak po nejvřelejším setkání s bernardýnem. – A taky chmýří, to abych nezapomněl! Vrby dozrávají a jejich „vata“ je za horka všude. Dýchat se málem nedá i sítě plné chomáčků jejich polétavého semínčí..

Tak a rychle se musím krotit, protože i zmíněné je vlastně očekávané. Patří to sem.

A jeden veliký plus! Nejsou skoro klíšťata, což v Česku neplatí. Takže palec nahoru a pojďme začít zářit!

Bobři stavět jak se zdá nepřestali. Jejich vrbové zahrádky se lesknou po mladém listí, to oni chtěli. Větve pokrájené do hromádek čekají rovněž na další zpracování. Prosna se na dohled stříbří po odkryté šíji a roje motýlic se mohou pominout. Dočkaly se a jejich je ten čas! Slunce se opírá do modrých křídel a zelené samičky nebědují. Chystají se k předurčenému potápění.

Prosna jen malý kousíček odtud se zanoří do rozměrné Warty, jež v místo přitáhla odjinud z placaté země. I k jejich soutoku se letos podíváme.

Co myslíte, spojí-li se dvě slavičí řeky, jak může vypadat podobné setkání? Malá nápověda – nikdo tam (žádné „Povodí“) nic v nivě nekácí, pole až k řece nedobíhají. Vše jak má být.

Tak až v sobě k otázce odpovíte, zajdem tam spolu. A s kolegy od výzkumu.

Vinšuji pěkný den a jenom připomínám – kdo chcete psát napřímo mně, musíte včetně adresy. Jinak vás nedohoním, i kdyby jste měli zážitky sebekrásnější či k slavíkům žádali veledůležité.

Než navážu na pokračování blogu po návratu z Polska, nabízím ohlédnutí.

Jarní přednáška na Masarykově universitě v Brně byla ohodnocena následovně:

Paní Kobielušové, jež mne zná z přednášek na U3V nemohu odpovědět, nenechala v poště kontakt. Za informace o slavících však děkuji.

Posledním vstupem před čtrnáctidenní pauzou je sdělení, že ptačí sešlost naší krajiny je kompletní.

Všimněte si, už se ozývají kukačky, rorýsi trefují svá křídla pod okapy, ťuhýci v divokých růžích a od Klenice se (příměr pro opravdu zkušené) hlasem starého rybářského navijáku radostně hlásí už hodně vzácná cvrčilka říční. Žluvy jsou v korunách ale hlavně – hlavně po kopřivách zpívají rákosníci zpěvní! Na ty se čeká nejčastěji.

Jsme všichni.

Tak teď tu smutnější zprávu – zanedlouho začnou první kukačky mizet. Ukázaly to výzkumy v Anglii. Kdo by chtěl připomenout loudavého lejska šedého – ano, souhlasím. Ale i on už přilétá..

Pro ornitology a i pro vás, co jste k nám ještě nepřistoupili, začíná svátek Neskutečnosti. A i když ptactva ubývá, my ještě lístky do toho divadla seženeme. Berou mne do první řady, myslel jsem, že pro slábnoucí sluch, ne. Proto prý, abych případné předsedící nerušil bušením srdce.

Hleďte na odstíny zelené, co jich jen je! To brzy nebude, až slunce větve propeče.

Zažil jsem radost a budu rozlévat, připravte sobě po skleničkách..

Projížděl jsem Solečkem. No tak projížděl, padesát jsem tam neměl, takovou čtyřicítku. Oknem od spolujezdce, kterého nevozím, jsem najednou zaslechl hlas a za vsí na odpočivadle pak už jen brzdil. Jak jsem mohl být tak nepozorný roky předtím, když jsem tu naříkal, že cvrčkové vyhynuli! Přeci jen kus stráně vpředu je vysečený a smyčce podletních hudebníčků jenom kmitají. Mám radost a domů nepospíším. Nemusím a nemám spěchání rád.

Svažitá stráň je síní koncertmajstrům předůstojnou. Slunce ji zahřívá v kopečcích trav, po seči omlazených. Ale jinak písčitá náměstíčka sotva tak do dlaně, tak jak to znám od polské Warty. Tam v protipovodňových valech je cvrčků neskutečno! Tady jsem je slýchával ještě kol revoluce, potom už ne. Místo je divoké, nepřístupné. Ale ta stráňka blíž vesnici, ta si je udržela. Tohle mi nesmí příroda dělat, bývám dojatý.

Patřím sem, našel jsem před lety pro sebe smysl. Patřím sem do krajiny a v tom vztahu sílím.

Už jsem tolikrát přemýšlel, za co všechno bych měl ornitologii poděkovat.

Věřte, klaněl bych se tu dlouho. Taky mi bystří paměť a to už je dnes spíše úloha pro terapeuty. Tady to mám gratis. S vůněmi, v barvách, ale hlavně ty vzpomínky..!

Jsem člověk, jenž o ně stojí. Když už mi je laskavý život předtiskává, chci je mít po ruce.

Rád čtu od lidí, kteří v citlivosti dokáží vnímat dotčená prostředí tak, že třeba na místech války „vidí“ ta utrpení. Že se dokáží vyladit, mají představivost, umí sobě naslouchat a i se zmotivovat. Na dubových hrázích jihočeských rybníků uvidět zase tu dřinu nad nevody a přes roky k tomu doskákat. Ruce tím konopím rozedřené pod šmouhami bláta. Do času Rožmberků! Nechat se osahávat podněty, nastavovat se a podléhat jim. Užívat si to. Uznávám, že „užívat si to“ je obrat dnes tolik oblýskaný, že jsem měl vybrat jiný. Mám to ještě udělat? „Okamžiky žít!“ To už je lepší.

První ze slavičích míst, takové z roku třiaosmdesát – představte si – je nově obsazeno. Většinou to bývá opačně, kde se postavila čerpací stanice, už slavíci prostě nebudou nikdy, ale některá místa přežívají v klinické smrti a pak? Chodíte kolem, pokukujete, sníte, že by „snad mohlo“ a ono „prásk!“. Vstává se a už zase zpívá. Stojím v radosti, mumlám o naději neztracené a stav mého vědomí popsat se nedá.

Tak, tak je právě dnes pod splavem.. A to není konec! U Valchy jsem taky začínal a teď? Zpívá se tam – a jak! Už tam nikdy nebude límec šeříků, který by o začínajícím máji v čase šeření opájel zastavivší, ale zpívá se! Hned za hřbitovní zdí, za naším rovem, kde mamince Růženě růže se u zdi zas projevit chystá. Teď k tomu ten slavík! Jak nás to všechno obchází v přeznámém kruhu.

Tam se nemůžete nevrátit a připomíná to zprávu v dnešní poště od Dolních Měcholup. Ano, čtenář se taky dočkal svých slavíků. Takové věty mi chodí a v klidu z nich nejsem. Zapalují a hoří.

Mám radost nad tou naší komunitou. Bezpříspěvkovou? Jen přispívejte, počtu si rád!

Buďme v ní blaženi, milí přátelé. Vždyť nás propojil samotný pěvectva král!

Vítejte v naší zahradě.

Fotky jsou přepražené sluncem, ale tady není fotografický blog. Tady jde o zábavu.

V jednom rohu lesní porost dusí akébie, teď právě voní.

K fotkám nabízím radši vedení: Akébie je ta nejtmavší středová část s dvěma kopci mezi smrkem a borovicí. (Tu jednu kdysi tak objala, že ji vítr v půli přerazil. Jsou to potvory, ale voní jako Bonpari. Možná znáte. Hnízdí v ní občas sedmihlásek).

Na dalším konci je vistárie, měl bych ji stříhat aby kvetla, kvete i tak. (Vistárie vpravo teprve rozkvétající. Někdy se povede, že předběhne listí a pak to bývá zážitek. Nestříhám ji kvůli slavíkům, kdyby… . Nad jezírkem z té deštníkové lípy lovívá ledňáček).

Jinde sakura (už odkvetlá) a na ní namotaný plamének. Jeho vanilková vůně je všude (letos je teplo tak voní neskutečně. Květenství umírněné opakuje v létě. Sakura jsou ty větve, po níchž se pne. Tady se jednou zastavila i sýkořice).

Na zídce břečťan a na kovárně taky. Na fasádě loubinec trojhrotý a pod okapem psí víno. Pod převislou lípou jezírko, které už zase promluvilo. Ještě sklo z posledně není pořádně určeno a už se našlo jiné. Duhové jako to, o které jsem přišel.

Tak snad se jej podaří odborníkům prozkoumat.

Je naše zahrada plná lián, aby přilákala slavíka. A jednou se už stalo.

Má teď svěží barvy. Ještě jsem opomenul trubač kořenující, po rumpálu vylezlý vysoko na modřín.

Do jezírka přilétá mnoho ptáků pro kapky do peří i k napití. Hladina se propadá jak mizí i po krajině. Vše se vším souvisí.

Včera naprosto neuvěřitelně usedl před dům čáp. Je to jeden z „našich“ na komíně a musíme si zvykat na tu návštěvu. Bude to pěkné přivykání. Chodil tady loukou a vypadal neskutečně. Mohl jsem se v pocitu nad kafem utopit. Vyšlo to, slyšíš Tome? Přes všechny ty průpovídky kolemrozumujících za roky minulé to přeci vyšlo! Děkuju ti za odvahu i zručnost. Už si snad povedou sami a hnízdo jim stavět nemusíš…

Kroužek nemá ani jeden z nich, už jsem prohlížel.

Tenkrát se slavík objevil přesně v tomto čase. Že by snad zase?

Měl jsem krásný telefonát kvůli vlaštovkám od lidí, kterých si vážím. Dočkali se a zřejmě jen málokdo z nás si tady u monitoru dovede představit, jak jsou ti dříve narození manželé štastni.

Jedna prý s kroužkem to zase dokázala, takže o hnízdění – nashledanou.

Kdyby byla podobných celá republika, tak by nejspíš nějak vypadal ráj!

Nevím, co si myslet o dnešním výsledku průzkumu Mnichovohradišťska. Jestli se radovat z toho, jak nová metoda úspěšně a elegantně ptáky pro okroužkování chytá, anebo želet, že chytá je pro nezkušené mládí. Staří se totiž už nevrátili. Aspoň ale, že hnízdiště žijí, že se tam nějaký zpěv přeci jen ozývá. I když často krkolomný, až cvičeného posluchače tahá za uši. Děkuji za něj.

Přicházím o známé. Kdyby člověk aspoň věděl, kde jim to nevyšlo. Jestli při odletu, v cizině, nebo až tady doma. Nikdy se nedovím, kde kroužek leží. Kde se nadobro zastavil.

Nová metoda umožňuje chytat slavíky v místech, kde sítí by to nešlo. V terasách strží Dolců…

…i pod Skalními sruby Jizery. Sklopky tu excelují. Na výsledek se čeká dvě tři minuty. To byste síť nevytáhli za tu chvilku ani z pytlíku. Ptáci jdou přehrávkou nalákat z výšin dolů a jsou-li přehrávače dva, lze chytat dokonce paralelně.

A přeci jsem se jednoho pěkného setkání dočkal. Hnízdiště „Za kamenným mostem“ je sice zpola odbagrováno, zničeno, ale jeden z věrných slavíků se tam přeci udržel. A věděl jsem to už podle odpovědi, kterou, když úvozem přifrčel, ke mně nasypal.

Staří slavíci jsou většinou vyzpívaní a umí to s tóny dokonale. Chytit jsem tohoto jediného musel sítí, byl zkušený.

A zažil jsem tam neskutečný příběh s chataři, který si ovšem nechám za mikrofon. Jedině však po dvaadvacáté hodině.

To je tak, když chci každému ukazovat chyceného slavíka kvůli osvětě…