Tak jsme všichni!

Posledním vstupem před čtrnáctidenní pauzou je sdělení, že ptačí sešlost naší krajiny je kompletní.

Všimněte si, už se ozývají kukačky, rorýsi trefují svá křídla pod okapy, ťuhýci v divokých růžích a od Klenice se (příměr pro opravdu zkušené) hlasem starého rybářského navijáku radostně hlásí už hodně vzácná cvrčilka říční. Žluvy jsou v korunách ale hlavně – hlavně po kopřivách zpívají rákosníci zpěvní! Na ty se čeká nejčastěji.

Jsme všichni.

Tak teď tu smutnější zprávu – zanedlouho začnou první kukačky mizet. Ukázaly to výzkumy v Anglii. Kdo by chtěl připomenout loudavého lejska šedého – ano, souhlasím. Ale i on už přilétá..

Pro ornitology a i pro vás, co jste k nám ještě nepřistoupili, začíná svátek Neskutečnosti. A i když ptactva ubývá, my ještě lístky do toho divadla seženeme. Berou mne do první řady, myslel jsem, že pro slábnoucí sluch, ne. Proto prý, abych případné předsedící nerušil bušením srdce.

Hleďte na odstíny zelené, co jich jen je! To brzy nebude, až slunce větve propeče.

Zažil jsem radost a budu rozlévat, připravte sobě po skleničkách..

Projížděl jsem Solečkem. No tak projížděl, padesát jsem tam neměl, takovou čtyřicítku. Oknem od spolujezdce, kterého nevozím, jsem najednou zaslechl hlas a za vsí na odpočivadle pak už jen brzdil. Jak jsem mohl být tak nepozorný roky předtím, když jsem tu naříkal, že cvrčkové vyhynuli! Přeci jen kus stráně vpředu je vysečený a smyčce podletních hudebníčků jenom kmitají. Mám radost a domů nepospíším. Nemusím a nemám spěchání rád.

Svažitá stráň je síní koncertmajstrům předůstojnou. Slunce ji zahřívá v kopečcích trav, po seči omlazených. Ale jinak písčitá náměstíčka sotva tak do dlaně, tak jak to znám od polské Warty. Tam v protipovodňových valech je cvrčků neskutečno! Tady jsem je slýchával ještě kol revoluce, potom už ne. Místo je divoké, nepřístupné. Ale ta stráňka blíž vesnici, ta si je udržela. Tohle mi nesmí příroda dělat, bývám dojatý.

Patřím sem, našel jsem před lety pro sebe smysl. Patřím sem do krajiny a v tom vztahu sílím.