Kolik je roků, kdy jsem stál v místech, kde Jizera mizí v Labi.
Jel jsem tenkrát do rozhlasu do Nočního Mikrofóra. Jizera táhla zprava, Labe bylo nalevo. Kolem ticho a všude běžel čas. Tenkrát jsem chtěl hlavně zažít pocity pánů, co (i) tady točili Zpět k pramenům. A přesně, jak řekli. Proudná a chladnější Jizera, lenivé teplejší Labe.
Na špičce stál strom a já jej poplácal v gratulaci. Takové místo! Věděl jsem, že se vrátím někdy v čase slavíků a splnil jsem to. Jenže bylo po povodních a slavíci málem žádní. Jednoho jsem na památku přeci chytil a okroužkoval. „Na lokalitu“, jak říkají někteří přátelé chytači. To jako abych ji měl taky zapsanou.
Odjížděl jsem a zase věděl, že ne nadlouho.
Teď jsme sem namířili návštěvu další. Podívat se na ten strom zda žije, zachytat slavíky a já za sebe soukromě pozdravit Jizeru. Z řek ji mám nejraději, asi tušíte proč, když protéká kousek od domova. Taky dostala roli ve slavičí knížce, to jinak nemohlo být! Mám ji prostě rád a k životu mi patří.
Stál jsem teď na soutoku. Cyklisté rojili pobřežím, stulíky se chystaly kvést a slavíci se nám ohlásili. A taky nachytali. Probíhalo hnízdění.
Víc než k Labi díval jsem se vpravo na Jizeru.
Co chvíli se v ní voda hnula pod náporem ploutví velikých ryb, při březích se zrcadlily kadeře větví. Byla odevzdaná. Došla Pojizeřím až sem. Pod kolika mosty se protáhla, kolik balvanů olíznula! V peřejích co tónů krajině vychystala! Slavíků kolik doprovodila během návratů. A ohlédne se v čase jejich od léta odlétání. A bude čekat.
Ten čas naštěstí ještě není! Teprve se hnízdí a bude vyvádět. Než kopřivy vyholí stonky a přestanou držet ochranu.
Chytám se stromu, je o díl starší však pevně vkotvený do cípku země. Vrbové kadeře vánek vyčesává a vatové chmýří odlétá. Je plné potomstva co začne život proutkem, jako tento velikán někdy předávno..
Prameny, soutoky. Takové nádhery, poselství i energie! Zvlněná úsečka potkaných míst. Krajiny dotýkání a čas na cestách. Příběhy utajené i ty, které jdou vytušit. Mistr Smetana to trefil za nás za všechny! To už ale větami větvit netřeba.
