Polská zastavení II.

3 komentáře u textu s názvem Polská zastavení II.
Nádherné dny v ještě nádhernější krajině! Tak vnímám uplynulé.
Jsem mistrem návratů, umím se ohlížet a vteřiny s odstupem doprožívat.
Co je to za krajinu? Jak to, že u nás vzácné až vyhynulé druhy jsou tam naprostou samozřejmostí? Věděl jsem přesně, že až se budu vracet ke Kněžmostu, stihne mne smutek nedoměrný. Proč jsme tak hloupí, proč to nikomu nevadí? Kdybych nenapsal o přírodě do zdejšího zpravodaje já, nic se tam nikdy neobjeví. Ale lidé to čtou, vím to. Tedy alespoň někteří. Pojďme se u té cedule otočit a vrátit se do bodu předchozího, nebo z pohody nebude nic.
Warta.
Viděl jsem ji později než Prosnu, ale pochopil, že řekou tmavých slavíků je právě ona. Prosna je spíš společnou pro tmavého i slavíka obecného.
Warta je mohutná ale ani ona v moři nekončí, to až Odra. To je snad neskutečné, kolik kilometrů řek Polsko má. Ty řeky jsou živé, stromy jsou malé, velké i staré. Polámané, duté, od blesků otřískané, nakloněné i podkousané bobry. Co chcete od nich slyšet? Hrdličku divokou? Čerstvě přilétla a už holoubek zpívá! Hned na protějším břehu. Dudek mu přizvukuje, znají se z cest. Kukačka taky přispívá do nálady, jinde se v louce rozepěl hýl rudý. Ano, šťovíky i rdesno hadí kořen tu pro něho jsou, tak co by tu nepěl! Sameček je starý protože je celý rudý a párkrát se hnízdit už z Indie vrátil. Kdyby byl mladý, bude hnědý jako samička. Břehule! Točí se kolem nás a chtěly by pod břeh. Mají jej rozvrtaný a chtějí hnízdit. Rybáci černí, tolik elegance na křídlech! Jak obří vlaštovky. Nad hlavu vzlétají jeřábi, je jich tu dost. A čápů ještě víc. Ostříž se prosmýkl kolem křoví a pokusí se nad vodou o břehule. Zatím ho nevidí a jsou v klidu. Pak bude pro některou nejspíš už pozdě.
Slunce si prohlíží krajinu spokojeně a míní s ní zůstat. To se nám hodí, tváře nám tmavnou.
Voní řeka, voní akáty, cvrčkové vyšilují z úpalu. Žluvy se prohánějí a vránám šedivkám domácnost neukáží, to by tak scházelo! Strakapoud malý jde vrbníčkem po mravencích. Jsou zalezlí ve dřevě a docela v klidu. Ale pletou se velmi. Šípatý jazyk na ně dosáhne.
Krajina tichounce přede, na tohle čekala! Po kytkách motýli, právě čas hnědásků. Jitrocelových. Jsem v ráji? Dětství ač vzdálené, mává tu na mne na každém kroku – rozpomeň se, hned a pak znovu! Když jsem chviličku v odchytech sám, mumlám si v obdivu. Když je nás víc, alespoň v úžasu polykám naprázdno. Tolik nádhery! A to jsem sotva 300 kilometrů za kovárnou! Ale nestěhoval bych se, jejich mentalita je jiná. Chtěl bych spíš vrátit čas a naší přírodou chodit zdravou. Jako tenkrát.
Slovo závěrem.
Když člověk nepozná lepší, umí vystačit s málem.
Nevadilo by mi, že v naší krajině mnohé už schází. Vadí mi, že se o pozůstalé neumíme postarat.
Rozjedu se brzy do Slavičího háje ujistit, že alespoň tam se životu daří. Že jsme se přičinili, kde zdál se prostor. Kde vznikla příležitost.
Děkuji všem přátelům, kteří mi umožnili nápad zrealizovat. Warta kolem „háje“ nepoteče, ale sléz v něm kvete jistě. Zajíci oddechují ve vlasoví trav, kde ze stébel loňských cvrčí zelené cvrčilky. Ano, tak jsme to chtěli! Docela tak.
Na prťavém kousku Země takové radosti.

3 odpovědi na “Polská zastavení II.”

  1. Pavle, a v čem tedy spočívá hlavní rozdíl krajiny naší a polské (na druhy i počet živáčků – zdá se tedy – bohatších? Menší hustota obyvatel v Polsku? Ne tak intenzivní zemědělství? Nebo snad menší lány (v Polsku nedošlo myslím k tak rozsáhlé kolektivizaci jako kdysi u nás, spousty půdy tam zůstalo snad soukromíkům). Či snad něco jiného???

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *