Naříkat je k ničemu

1 komentář u textu s názvem Naříkat je k ničemu
Už je vám teplo?
Letošní květen se vyznamenal. Vlastně už od Vítání ptačího zpěvu v konci dubna je teplo, chvílemi horko a pak pro změnu zas už jen teplo.
Bylo by to skvělé, opálený jsem jak od Jadranu, slavíkům neprší do hnízd a mladí prospívají.
Chybí ale voda a chybí už kriticky. Jezírko v zahradě nechalo nadechnout dřevěnou stavbu vřazenou do rozmezí let 1412-1640. Vrchní přitesaný kmen již opravdu vzhlíží na současnost. To netušil, když ho silné paže dávných obyvatel kotliny stavěly do stěny vodoteče, že po staletích znovu uvidí den. A možná dohlédne do míst, kde jej ze stromu vyčlenili, v mohutných olšinách.
Hladina jezírka se propadá, žáby se podivují, ptáci při každé koupeli vodu zakalí. Kdyby teď přiletěl ledňáček, pro odlet by ho křídla neunesla, jak by se vykrmil.
Ale dočkáme se. Na pátek nebo sobotu už je ohlášen opravdický déšť. A jezírko s jeho pomocí nastoupá.
Ptáte se, proč slavičí zpěv opadá. Konec máje je v slavičím roce už takový. Mláďata úspěšných párů jdou z hnízd, ke zpěvu prostor nezbývá. Bude se vyvádět.

Jak to funguje?

Mláďata slavíků (většinou pět) jsou v hnízdě natěsno. Kropenaté peří je chrání před okřídlenými predátory, stará jsou přes deset dní a cosi neznámého šeptá: „Rozeběhněte se co nejdřív pryč!“.
První to zkusí a zbylí jej napodobí. Hnízdo je najednou prázdné, rodiče úprky koordinují, snaží se mládež usadit do bezpečí. Nejlépe na větev pod klenbou kopřiv. Tam budou každému nosit potravu, dokud jim peří nedospěje a křídla neunesou. Zhruba po týdnu si už i sama sezobnou drobnost na okolí a budou „stárnout“.
Uteče to, rodiče se budou připomínat čím dál méně, až jednoho dne pouto povolí. V ten moment na vlastních nohou s křídly nachystanými, hlavou bez zkušeností, jen s hrstkou vložených zásad. Ono to ale půjde a jak začne skvrněné peří mizet a oni čím dál víc dojdou podoby rodičů, hnízdiště stane se malé.
Tak hurá na potulku! Zapamatovat si významné body v krajině, zjistit kde dobře se občerstvit, kde se dá bezpečně přespat, kde najít úkryt před deštěm. Teď by se hodilo připomenout, že déšť přijde na víkend a opustit zdejší klávesnici.
Ještě jsem ale chtěl poznamenat, že naříkat na hic je k ničemu. Nic se tím nezmění, jen budeme umračení. Vezměme to tak že teplo prospělo zrání, třešně se zaživa scvrkávají do krystalků ovocného cukru a ptáci se mohou pominout. Kosů bych nevěřil, že v Kněžmostě tolik může být, vrabci se taky činí, jen špaček je frajer a v rákosí večer to nikomu nevyzvonil. Lítá sem sám a to mi přijde milé. Nejradši bych mu tedy každou vyvolenou třešeň z okénka koupelny přidržel, aby ji zobákem chytil a zkonzumoval. Aby nesekal protivně po dalších, které mu uhýbají a v krvi se koupají klofance. Když však okénko otevřu, nevydrží a odletí. A to by mi přišlo líto za to, jaký je.
Všechno se v přírodě událo dřív. Květy snad na povel zavoněly a zase zašly.
Dobře je vlaštovkám a taky rorýsům. Tolik od domova nečekaly. Takový přepych! Hmyzu všude po výšinách! Však jsem to užil. Na žebříku nad nejvyšší větví dívám se do oblak a hlava se točí. Kdesi vysoko málem až v nedohlednu se prohání jiřičky za potravou. A vedle rorýsi tady od bytovek! Vlaštovky taky jdou poznat, je jich v té výšce plno. Tak to by mne nenapadlo, nebýt na větvi s košíkem! Takové radosti, takového ladu.
Děje se pro nás překrásný čas..

Jedna odpověď na “Naříkat je k ničemu”

  1. Ahoj, a nemas nejakou fotecku vaseho zahradniho jezirka? Ja jsem ted si poridila take a rada bych inspiraci. Jinak jsem narazila na stranky https://www.homepond.cz/ kde prodavaji vse na udrzbu jezirka, tak jsem koupila ruzne veci a tesim se, az dorazi.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.