Květen odchází

Žádné komentáře u textu s názvem Květen odchází
Zítra by bylo pozdě. Květen se rozloučí už za hodinu.
Je noc a vycházím na zahradu.
Květen byl natolik nádherný, že mu chci v závěru poděkovat. Je horko a na skalce svítí pupalka – noční svíce, poléhavá. Voní a láká noční tuláky. Prvním jsem já. Fotím tu neskutečnost ne pro sebe ale pro vás, abyste tu nebyli jenom o větách.
Přírodní dokonalosti! Toto je jedna z nich. Rozevře se na noc, není to neskutečné? Kdepak, příroda je ohromnou podívanou. Květy pupalky jsou přes den zavinuty, a jak cítí stmívání, ožijí.
Netopýři nejmenší, co jich tu máme kolonii už mnoho let, vylovili zahradu a mizí k rybníku. Nad ránem se vrátí. To už ale v červnu.
Zem je vypražená, teploměr málem přetekl a já sedím na kameni. Je nádherný čas. Chci být za noci sám. Přemýšlet o všemožném, hlavně o čase.
Květen jsem nedávno vítal a už se odhlašuje. Slíbil, že za rok se tu zase otočí. Tak budu čekat.
U kostela rozkvetla růže. Je ohromná. Portál empírové stavby je rozpálený, teplo jí svědčí, trus holubů kořeny přiživuje, podpírá ji kovaný rošt. Je to už hodně let, co jsem ji vysadil. Rozkvetla do máje barvami pomeranče. Nad ní se ve zdivu usadily divoké včely. Pískovec je dutý od vrabčáků, nyní je jejich.
Lípy voní zezarohu a včely o tom ví.
Ulice je tichá, je rozměrný čas. Květen dohořívá a to doslova.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.