Autor: Pavel Kverek

Připravuji sem na slavičí stránku gratulaci k vítězství ptačích parků v republikové soutěži. Dám to v noci.

Všechno – zdá se – ztraceno ještě není. Česká společnost se ještě umí nadechnout. Je to jako s těmi všemi druhy, co se v územích ukazují. Někdy se nechce až věřit, kde skryty tak dlouho čekaly. Na příležitost? Jo, na ni. Takhle možná v praxi vypadá naděje, její tvář a ruce.

To není reálná cesta mých nohou nyní v podzimu, toť metafora k veškerému bádání okolo nich. Když se mi vede, napíšu, že už málem vše na ně vím. Pak mi to nějakým momentem „naloží“ a pokora ku mne výkřik odpouští. Pozvednutý prst podpůrně schovává. Tohle Jirka Formánek tak ani nemohl myslet, tam vidět nemohl, když říkal nad opravňujícím razítkem ke kroužkování, že jsou slavíci „těžkej druh“. On jistě viděl to vakuum v jejich kapitole, ale ne, co s badatelem budou dělat v čase půlstoletí. Jak se nebudou chtít vzdát. Proto nyní sahám po onom „přítmí“.

Jsou místa, z kterých se asi nepohnu. Prostě možnosti jsou dvě a basta! Ta i ona. Klidně sobě protilehlé. Říkal jsem si, že poznatky nedám do tisku dřív, než budu mít v tématu nadvládu. Je to pro mne ohromná příležitost a všelijakých omylů je k nim napsáno opravdu dost. Ale neodsuzuji. Ono totiž takto pohyblivé téma umí „vykoupat“. A sám věci – u kterých bych ještě na konci Devadesátek dal ruku do ohně – pak jaksi v novém století nevycházely. S doplňujícími poznatky, za moderních zkušeností. Co jen rozkryla či doodhalila možnost využít playback? Co vše odvozené se z toho vřadilo k využívání!

Píšu to proto, že jsem nasázel slavíky do databáze a hlava se vrací do těch momentů. Ne, nejsem robot, jen do těch významných, ty ukotvila. Ale to jsou právě ty, které hýbou děním. Ještě pak dopíšu retrapy, což je u slavíků a letošní sezóny z linky socialismu čerstvě sjetou rumovou pralinkou. Je jich na padesát. To bude jízda! To je vlastně ona výplata na pásce za odvedený výkon.

Teď už je nechám letět. Kdyby nic odnikud nepřišlo, budu je na jaře schytávat sám. Úspěšné, rozbíhající se po jistotě jejich slavičím přítmím.

Člověk přijede do parku a přijde mu, že ptáků je daleko víc, než když běžely odchyty slavíků. Všude něco. Pravdou je, že se posekala v sousedství druhá louka a ta láká semínkožravce. Těch jsou skupiny. Je ale znovu víc ťuhýků, v rákosí nevím, tam asi už nic moc. Dravců na termice nad kopcem taky hodně. A černí čápi to asi nahoře v lese už balí, byli u nás jako vždy o tomto čase se ukázat. Zůstanou zase ti staří dobří známí poctivci – vrabci, strnadi, kosové a hrdličky. I ti hřivnáči zmizí.

Pobývá-li člověk dlouhodobě na jednom místě v krajině, zjistí spoustu věcí. Pod hlínu vidět není, ale dít se tam musí mnohé. Protože jezírko ze zbytkové hladiny v hloubce 1,5 centimetru po lijácích vyskočilo na 50. Pak byla několik dní pauza. Ale nějakým trvalým podzimním zasakováním v krajině se nyní děje, i když deště nejsou, navyšování hladiny velmi výrazné. Den ode dne přibývá a už máme skoro metr! Polabský leknín se raduje, že by nabídl ještě několik květů – proč ne? Když už zas plave. A bude voda ještě asi dál stoupat, je to velice zajímavé. I když samosebou, v noci má zapršet. Tak se to jaksi rozptýlí, ale předešlá událost byla velice zajímavá.

Vidět jsou přes den i poměrně nápadní netopýři rezaví, migrující k moři. Na bahýnkách lze vyčíst hned několik otisků po chřástalech a možná i bekasinách. Kdepak – jak se ukáže v krajině voda, hned všechno tančí! Po rakytnících jdou dál početně pěnice, to už je dneska tradice. Plodí každoročně, máme několik druhů a všechny provokují oranžovými oválky. Umí je konzumovat i sýkory, ovšem ne tak profesionálně. Vlaštovky ještě nad krajinou jsou v pěkných počtech, je to ale více méně nocovištěm na Zvolínku. Ony se pak drží klidně nedaleko, najdou-li potravní zdroj.

Krajina se chystá na dočesnou, podzim se fláká v barvách, lihový odér pere zpod každého třetího stromu. Slunce pobíhá od jednoho obzoru k druhému jak se den začíná krátit. Mlhy jsou nyní už pravidelné, jsme v kotli Klenice na jejím středním toku. Ta už zase víc proudí a je to dobře. Nevěřil bych nikdy, že zažiju její koryto vyschlé jako před lety. Obrovská tragédie pro ryby, vím – a není nás mnoho – že tam byly ryby opravdu kapitální. Rád ji vidím čilou, co jsem se kolem ní nachodil s cajkem. Znám ji opravdu dost. Však právě u ní jsem překlopil pozornost od šupin k peří. Rezavému. To místo ještě stojí, občas se tam stavuji. V tichu si postát. Je ten kout už hodně jiný, ale to jsem i já.

…………………………………………………………………………………………..

V Anglii žijí slavíkem tmavým! (Díky Romane za upozornění).

Usmíval jsem se vždycky nad textem písně pro dechovku o tom, jak posvícení je v roce přece jenom jednou jedenkrát. – Blbost! Stačilo vypnout sítě a zapnout světlo. Obří lucerna se dostala po chvíli do formy, svítivost přesně neumím říct, ale když se zdola horské paseky pod Pradědem člověk do lampy podíval, dával zrak nazpátek určitě do půlnoci. Pak půlnoc odbila – a lampa ještě svítila… Jednou taky ne, když bez slova rozloučení odešel jistič. Ale kolega, co byl technickým představitelem kol reflektoru, dal vlastním nákladem/nákupem v obchodě stav znovu k posvícení. Pak tam byl kolega, který „táhl“ na hřbetě náklady zbylé, včetně výbavy sítí. Bez něho by posvícení rovněž nebylo. Vždy jsme u sebe, my zbylí, nějakou „pětku“ našli a do hrnku podporou hodili. Dnes ono horské posvícení aktéři platí napevno, aby mohlo vůbec fungovat. Práce je se zajištěním nad hlavu.

Lidé přicházeli, prožili a zas odcházeli. Bylo tam přátelství tak nějak „po hliníku“. Byli jsme si přes stříbrný kov podobni, nikdo na nikoho neřval, nic nevyčítal, nikoho k úkolům nepostrkoval. Ty se totiž žily a člověk odváděl víc, než by bývalo bylo mohlo být diktováno.

A pak tu byli ptáci. Unikátní šance vidět je „šněrovat“ v docela jiném prostředí než jsou zvyklí. Jesenické hory stály v cestě a oni museli překážku řešit. Nejeden pak už z kopců odlétal podchycen čísly.

Kvetly tam kytky, létali motýli, počasí blblo přesně jak v horách. Borůvčí a vřes + zakrslý les, zbídačený zimním záklopem sněhu. Investice osobního času s doteky dálkových letců. Světlá fáze dne se hodila k odpočinku, opravám sítí, k vyprávění. Chybou snad jedinou byla nemožnost zatáhnout léto i podzim celý. To nešlo. Ale celkově na Posvícení pod Pradědem“ vzpomínám.

Vypisuji kontrolní zástihy – ty, které jsem způsobil činností svojí během letních prázdnin a znovu pracuji s náhodami. Je to kolikrát až neuvěřitelné, jaké okolnosti výsledku z největších v této činnosti pomohou. A hned třeba též uznat, že opačně se děje právě tak, jenom to, že o zmařených nevíme, šetří nervy. Buďme s těmi co platí. Co máme v portfoliu, co jsme vytěžili.

I tato letní noční sezóna je samozřejmě u mne slavičí. Ale dějí se věci kolem a těch je o mnoho víc. Třeba vedle v rákosí… Tam by se už na výsledek během pobytů dalo i vsadit. V rákosí to prostě nasype vždycky. To ale kroužkovatelé dobře vědí a nejen po Česku.

Já jsem po výkonu nyní v čekání. Vlastním tři odečty zahraničních centrál, jsem na to zvědav. Zhruba to odpovídá vypětí a počtu chytaných opeřenců, %uelně. Ale buďte si jisti – vy, co s problematikou nekonáte – překvápko to je vždycky. To není labuť na rybníku, která má límec s čísly vidět až z rynku a o jejím pobytu se od příletu ví. Jenom se přičítají dny. U drobného ptactva je tomu jinak. A ještě většinou tak, že máte už slušně nakroužkováno z předešle, takže jste na hliník uvyklí. No, a pak je obroučka na druhé noze než zrovna dáváte vy, nebo nějak víc zašlá, či ražbou úplně zahlcená, že to naše „muzeum“ určitě nemůže být. S takovým odchytem velmi opatrně! Řádně uzavřít přepravní čekací boxík škrtidlem, radši ještě přes plátno hmátnout, že tam vzácnost opravdu je, a pak jít pohledat lupu či obrátit dalekohled vzhůru nohama. Ten ukazuje jaksepatří a rozluští i kroužek z Belgie! Člověk tady pracuje s kontrolou a oznam na plechu pročítá 2x. A protože se jedná o svátek, tak radši v poklidu ještě jednou. Je-li spolupracovníkem letitým jako já, nevyhne se vzápětí smršti vzpomínek. Najednou jsou tady a do poslední! Co, kdy, kde v hliníku bylo vytisknuto. A jak dlouhé čekání, a co potom se vším nad rozloženým atlasem.

Budu čekat, a jak něco přijde, dám sem vědět. A buďme ve střehu, bude to pěkné. Dvakrát obecný rákosník, jednou slavík tmavý. Nebude v trojici slabšího, protože třeba ten první odkryje rákosníka mimo tahovou cestu. Pokud to ovšem nebude tak, že pták „někde od nás“ letěl k jihozápadu hodně vysoko po zeměkouli a pak „dolů“. Což se děje a ví. Druhý, ten bude „příletový“. Španělsko je pod námi dost výrazně a jde o jasný směr přilétání druhu. Ani tady ale nevíme původ jedince, letní chytání holt nad původem mlčí. To u slavíka, tam bude jasno! Už je. S velmi vysokou pravděpodobností se v místě působení centrály i narodil. A lze už i tušit, kde jej chytili. Co je ale proslazem na špici pověstného dortu? Půjde zcela jistě o přímý tah, a my takové v naší databázi již známe. Jenomže tento ze Slavičáku má letní datum posazené dost nízko v prostoru srpna. To by mohlo být trumfem a odkrýt by se dala rychlost pohybu mladého slavíka ze severu. Oni nespěchají – tedy, alespoň v úvodní etapě ne. Potřebují se dostat do první velké zastávky někde v přímoří a tam vše vyhodnotit. A sledovat přitom oblohu po setmění, než pohnou dál. Tyto „hnědé“ dva druhy slavíků to mají přes kopírák od dvou „hnědých“ rákosníků. A někdy docela také s určováním :). Až cesta a zimoviště rozkryje druhovou pravdu. Jsou totiž taková sobě výrazně odlišná. Inu, jak říkám – ornitologie je převážně dechberoucí!

Takto do parku nakouklo poslední ráno chytačovo.

Nocí hromada, že přes ni není vidět! To je součet chytacích pokusů v prostoru slavičí migrace do Afriky. Vzpomínky jdou docela dobře křísit z fotek, a je to síla. Letos skončila etapa desátá. Skončila dnešním rozedněním. Vše podle plánu.

Naučil jsem se z příležitosti? Naučil. Zejména letošní ročník, kdy už jsem měl jasně dané doplňující úkoly, naložil docela dost. Je vzrušující jít cestou, jež není prošlapaná. Poznatky věda teprve docení.

Ukazuje se u slavíků, že kdo rád vyhlíží zástihy „ zvenčí“, postává u špatných dveří. Naděje zde jsou nevysoké. Přichází ale poznatky doprovodné, a ty na váze nešetří. Jenom sledovat proměny tukového nastřádávání v čase. Nebo se zaobírat reakcemi na hlasový zdroj v prázdnin začínání a na jejich konci. S ohledem na časový posun rozednívání, ale nejen na něj.

Ještě nějací poletí, jako vždycky v začátku září, ale na tom projekt nestaví. To bych musel ponocovat do října pro nahodilé „třeba“. Není to ani nutné, za prázdniny ukážou zřetelně, jak to chodí. Už se od nich ale obloha čistí, to bezesporu. Budou daleko dál. Ale po zimě, to oni se pokusí vrátit. Je velmi příjemné těšit se na příchod dubna. On přivede hnízdit nejednoho z nich a květen pomůže pomalejším. Teď ale náčiní zakotví v kabinetu a bude nabírat prach. Frekventovaná bude tužka s papírem, klávesnice, závity v hlavě.

Na shledanou.

Po větrné smršti, která prošla kotlinou Dolnobousovska v skvělé kondici, navázal jsem nočním odchytem. Byl předposlední a v mlze. A přeci přišel výsledek, který váží opravdu hodně. Retrapem slavík, označený v červnu jako jedno ze čtyřech mláďat v regionu.

Co všechno to ukazuje, strkám na poslední chvíli do kabinetu.

Dalo se čekat, že ptáci zkusí kus cesty dát. Dali. Když se mlha ztratila, zavládlo pěkné pozdněprázdninové dopoledne. Celé půldne jsem likvidoval následky po katastrofě, kupříkladu u hrušní máme sklizeno definitivně. Být sadařem závislým na produkci, tak jdu živnost z fleku odhlásit.

Je to „pár“ dní, co se nad kotlinu Klenice vznesl první slavičí zpěv. Jako by to bylo včera. Pravda je ovšem velmi ostrá – nebylo, a všechno je pryč!

A teď bych to rád trochu přibrzdil.. Všechno pryč ještě není, zbývají tři noci a úplně se to neztratí nikdy. Co člověk prožije, má. Zas bylo několik nádherných překvapení a i ty skromnější – dobře, že byly. Doplňovaly časový výměr sezóny; přidaly pět stovek zblízka poznaných slavíků do mého účtu i nesly napětí. Dobře, že slavíci jsou. Co bych celý ten zmíněný čas dělal?! Zejména oni mne lákají do krajiny. Přelakovávají obyčejnost míst do nádherna, tuží vytrvalost nad vystavěnými úkoly. S lupou pradávných detektivů mne postrkují mezi keři a trpělivě učí předvídavosti. Té, co má základ v již naučeném, co vyjde – a občas obranou proti zpychnutí taky ne. V momentech, které volají po opravách a čekají, jak se oslovený zachová. Po cestě k poznání komplexnímu. Stanutí se znalcem tématu.

Jak je to celé báječně vzrušující!

Škoda. Hodilo by se letošní pokus dojet bez komplikací a už je jedna za dveřmi. Noční a nadranní déšť. Nechtěl bych si nechat slavíky uletět. Ještě nějací půjdou. Když už si člověk vymyslí schéma a hodlá jej bez úprav dodržovat (kvůli souměřitelným podmínkám), zasáhne vyšší moc shora. Ne tedy, že by tamní kout vodu nepotřeboval, vyschlo vše co hladinu připomínalo, ale mohlo to počkat na podzimní čas ještě několik dní. To už by se svět nezbořil. Takhle zůstane čihadlo opuštěné.

Nedal jsem tady snad ještě nikdy poctivý report z odchytání. Můžu to napravit, ale zrovna dnes není pod hliníkem nic moc světoborného. Takže: 1 slavík tmavý; 1 pěnice vlašská; 1 strnad obecný; 1 cvrčilka zelená; 2 rákosníci proužkovaní; 7 rákosníků obecných; 1 rákosník zpěvný; 6 pěnic černohlavých; 1 ťuhýk obecný; 2 sýkory koňadry.

A teď nějaký komentář za tím: Do rákosí se maličko vrátil život, vidět je na počtech rákosníků, dlouho nebyli. U slavíků jsme opět za vlnou, dotahoval jeden tmavý. Modráci nejdou vůbec, diskuse s odborníkem po telefonu dojem potvrdila. Vůbec se neurodili. Chyběly pěnice slavíkové, ale na tom nelze pohledy stavět, ony zas budou. Pěnice černohlavá dominuje nočnímu pohybu, zaujme mizivá úroveň tuku. Asi už všechny počítají s Anglií. Ukázala se též jedna pěnice vlašská, což potěší vždy. Ťuhýci pobytem pomalu končí. A sýkory? Ty teprve budou. Toto jsou všechno místní rodáci z budek.

2. rýdovací pero levé strany ocasu dorůstá po defektu a opět dokazuje, kterak slavíci čelí predačnímu tlaku coby ptáci preferující pohyb v přízemí. Zde slavík tmavý – mladý jedinec. A když už komentuji – vidět je sestava letek vrcholu křídla učebnicová, ovšem nečastá 🙂

Mladá pěnice vlašská s defektní (nevyvinutou) horní čelistí zobáku. Nebude to mít v životě snadné.

Datum je vysoké. Návštěva dětí příměstského tábora zastihla kroužkování ťuhýka a těší znalosti některých. Třeba o napichování potravy na větve. Tábor se dvěma vedoucími do parku přichází už pravidelně.

Ve vzduchu navečer bývají vidět nebezpeční netopýři rezaví, tady se naštěstí nechytají. Jinak sítě dovedou poničit. Zastoupí je sršni, díry prokoušou pořádné, než zase uletí. Chodí za noci na hrušeň do pokousaných větví olizovat kvasící mízu, bývají podnapilí a útočí zprudka na světlo čelovky.

A máme zas podzim se svými maskoty.

Je časné ranní pološero, a přeci lovím ze sítě na jistotu. Adultní slavíci jsou prostě jiní.

Věděl jsem, že budou zastoupeni dva, a taky byli. Ani nebudu vypisovat, co vše mne k úsudku vede, jsou přítomny i pocity. Oni se totiž i docela jinak chovají. Nevím, jestli je to zkušeností, nebo přichází na scénu nějaká odevzdanost – jsou prostě jiní – a ku mne tím nápadní. A pak už dál při determinaci je všechno taky jiné. Co překvapí. Že se tu a tam nějaký nechá přilákat, to časté není.

V rákosí je šance na rákosníka stále „nějaká“, ale za odchyt vyjde tak jeden, dva. Vypadají jinak než před třemi týdny, jsou zavalití. Tah a příprava k němu je u pěvců opravdu košatá záležitost. A pohyb běží ještě u cvrčilek zelených, to potřeba zmínit. A rozbíhají se červenky. Ubylo pěnic slavíkových, absolutně vládnou černohlávci. Mladí.

Dnes snad ještě ne, ale samotný závěr akce bude ve vztahu k počasí asi složitý, škoda. Jako kdyby si prázdniny nemohly dovolit blažený závěr!