Autor: Pavel Kverek

Rok jedenáct! Nevím, jak to máte přátelé Vy, ale já chystám změny! První co se uděje, chystáme s Tomem novou řadu PF, však za pár dnů uvidíte. V novoročním předsevzetí si prodloužím rozhodnutí nechlastat a upřímně bych chtěl být i pečlivějším, třeba nový diář začít odtrhávat poctivě každý den! Ve výzkumu slavíků chystám jeden velký návrat – to proto, že pod stromečkem jsem našel dalekohled. Nikomu jsem to neříkal, ale já jsem byl jeden z mála, kdo přes deset(!) let nevyužíval v ornitologii dalekohled (taky mne s ním nikdo z Vás nemohl vidět, ani na VPZ – divím se, že se mne tam na to nikdo nezeptal). Nějak jsem ho už nepobral, ono těch věcí co táhnu se sklopkami a motyčkou, je víc než dost. Teď to změním! Optika je lehká, ale výkonná (budu ji mít rád) a využiji k odečítání barevných kroužků. Požádám mládence v Praze, abych směl se vrátit k přídavnému značení plastem a zkusím se podívat na slavíky znovu z jiného úhlu. Přátelé v Krkonoších barvy pro „slavíky“ dávno vyzkoušeli s úspěchem (viz Sylvia 2010), tak se k tomu vrátím i já. Takhle vypadají moderní vyzkoušené kroužky.

Dříve jsme používali brčka od nápojů a taky to nebylo špatné. Kontroly po roce doložily, že použité barvy „držely“ i kroužky byly v pořádku. Optimální to bude samozřejmě pro samce a nepochybně v prostředí, kde okrsky spolu sousedí a zkraje se i přechodně prolínají. Dál je budu však muset chytat, to pro posouzení dat, peří i vzácných parazitů. To jsem tu ještě nezmínil a nevím, jestli už mohu. Je konec roku – udělám to! Až budete kolem Silvestra brousit po internetu a bavit se nabídkami „mouder ve vzduchu“, prolezte i historii slavičích stránek a nastudujte řádně „Kněžmostského slavíka“. Klíšťata, o kterých jsem tam psal – bude to asi opravdu síla! Odborník na problematiku, jenž se pro sběr u nás zastavil soudí, že nemůže jít zcela jistě o klíště obecné! Sám si vzpomínám, klíšťata opravdu byla jiná – africká? On takové, třeba od rákosníků, už zná.

Zkusme na ten, rýsující se a pro slavíka skvělý objev, nahlédnout jinak. Šlo o dvouletého samečka a chycen byl 27. dubna. Neznám (ale Ivana se na to zeptám) zatím cyklus těchto klíšťat, bude to však pro mne důležité. Zejména ono velké – napité (dvě menší mohou být obecná, někde z okolí) naštěstí nestačilo cestou odpadnout a zajímá mne právě přibližná délka pobytu na hostiteli.

Vzhledem k tomu, že je to vůbec poprvé, co jsem zjistil takovouto věc, ptám se: „Mohl ten dvouletý pták ze zimoviště spěchat? (Na dvouletého je to přeci jen rané příletové datum). Odpustil si většinu zastávek v Evropě? Mohl spěchat ještě nějak víc, když u starých slavíků (kteří také tak nějak dost spěchají) jsem nikdy modrozelené klíště nenašel?“ Bylo to „o fous“, klíště už moc nedrželo. Ivan slíbil, že determinaci – v mezích možného – urychlí, snad ještě letos budu vědět víc! Pro mnohé z Vás je to jistě úděsná představa, ale byl by to pro mne znovu krásný dárek k Novému roku. Výzkum by si připsal zase nějaké ty body do hodnocení, protože Ivan publikuje velmi fundovaně a s velkým dosahem.

Od barev pro slavíky jsme sice už někde jinde, ale mám ke konci roku dobrou náladu, další „velká věc“ se totiž rodí ve spolupráci s odborníky na hybridizaci slavíků – Radkou a Jiřím. Vyjde nám to také? O tom se ale radši ještě rozepisovat nebudu. Byl by to však skvělý rok pro partu lidí kolem slavíků. To bychom si rádi zasloužili!

Velmi bych si také přál, aby „rezaví“ slavíci zněli v českomoravskoslezské ornitologii tak, jak si vedou modráčci – zejména krkonošští! Aby slavíci obecně, byli v naší novodobé ornitologii znovu nepřehlédnutelní tak, jak se to dařilo v daleko skromnějších podmínkách třeba Vladislavu Hájkovi na hnízdištích jižní Moravy. Rozhovor s ním, který jsem jako začínající specialista tehdy jedním dechem lapil, někdy tady v ohlédnutí představím. Zima bude k tomu ještě dostatečně dlouhá.

Skromnost by měla jít stranou! Je to tenhle výzkum, který u nás vytáhl na světlo fenomén křížení příbuzných slavíků. A podílelo se na tom se mnou dost přátel, ikdyž to první hnízdo jsem si tehdy „podcenil“ sám. On by tomu stejně nikdo neuvěřil – smíšený pár u Nového rybníku na Kněžmostsku, to byla událost! On ten rybník vůbec je ve vztahu ke mě velmi rozdávačný, začali to tehdy modráčci. Pojďme ale od nich, pojďme i od toho slavičího páru s mláďaty ve vrbině, pěkně bychom se v tom utopili. Přenesme se v čase i na mapě, pojďme k staré Metuji pod Josefov! Už jsem tady o tom někde psal, ale dodám jiné vzpomínky a hlavně pak slíbené fotky.

Na jednom ročníku VVT (Výzkumný víkendový tábor), pořádaným přáteli východně a ještě východněji od Kněžmostu, jsme operovali v Pometují. Místní znalec tam v konci května ještě vylovil v hlavě místa, kde dřív k jaru sólovali slavíci. Šli jsme za nimi se sklopkami. Všude už byl klid, ale krajina tam byla nádherná. V mnohém jiná, než u nás. Chytil jsem jednoho slavíka cestou, abychom si osvěžili určování a směřovali jsme k loukám. Tam se v nich dočista topil malý kapkovitý lesík a já v něm cvičně „zahrabal“. Nemohl jsem tušit, že operuji pár metrů od unikátního hnízda, vystavěného tmavou slavicí! Musela o mne vědět, jak hrabu v hrabance, musela vidět, jak namotávám červíky, musela být zvědavá. Podchytil jsem takto v lesíku ještě tři plácky a „točil“ první kontrolu, jen tak z dálky. V pastičce se už ale krčil slavík, tak jsem jej hned vylovil. Ač bylo pod stromy šero, slavík byl nápadně tmavší, než je obvyklé. Byl jsem v šoku, slavík byl opravdu tmavý uherský! A najednou jsem ucítil, jak mne v dlani hřeje hnízdní nažina! Překvapení nabylo na rozměrech.

Velký vykřičník té chvíle vepsalo zjištění, že nikdo nemá foťák. A tak se „pouze“ měřilo, vážilo a kroužkovalo. Druhý den jsme ověřili, že v páru tam žije slavík obecný. Samička seděla na hnízdě s násadou vajec a jen temné oko ji prozrazovalo…

…inkubovala pět vajíček…

…a úkol kroužkovat zůstal pro našeho hostitele. Ten po několika dnech označil dvě mláďata.

Nikdo nevíme, kolik se u smíšených párů mláďat kdy vylíhne, kolik jich dospěje. Tady se vylíhla dvě a šlo v podstatě o první dva české slavičí křížence v hnízdě označené. Gratuluji! A výsledek už zůstane Tome u vás, na východě.

Fakt, že hybridní adultní slavíci dovedou v přírodě přežívat, bylo by už docela jiným vyprávěním.

Je to spravedlivé, Morava se postarala o množství kvalitních výsledků dříve, východní Čechy jsem pochválil teď, poznatky máme z Polabí a Poohří a řada je teď logicky na nenápadné krajině mladoboleslavské.

Vběhnu za pár dnů do 29. roku sledování slavíků. Musím říct, že se mi splnilo mnohé i věci naprosto netušené. Jeden cíl však ještě mám a nevím, zda se podaří. Vypátrat a průkazně zdokumentovat kompletní hnízdní pár slavíků tmavých! Když jsem viděl polské podmínky nevěřím, že na podobné  doma nemáme. Nebude to u tmavého slavíka časté, ale mohou se v našich podmínkách sejít! Proč? Velikou nadějí jsou právě samičky- smaozřejmě dvouleté, jež nejsou ještě nikam „načasované“, které nemají potřebu letět přes nás nikam dál. Nechají si „říct“ a začnou stavět. Zpěváků, těch se tu najde mnohem mnohem víc. Šance rozhodně existuje!(Vzpomínám na „Štanclovy“ zástihy po letech na stejném místě u samců a hledám, co v tom mohlo být. S dnešními zkušenostmi i těmi převzatými od Frankfurtu nad Odrou si myslím, že byl navázán na lokalitu, kde se mu podařilo uspět ve smíšeném páru. To bude verze nejpravděpodobnější.).

A největší letošní zážitek? Můj tamní průvodce to ještě netuší, ale už to mohu říct. „Půlnoční slavík“! Najděte si ten příběh na webu a připomeňte. Charakterizují jej – ornitologická svědomitost mladého nadšence při monitorování, chytačova houževnatost a sázka na štěstí. Ale především – čarokrásné prostředí starého luhu v záplavovém území řeky Jizery! Zvenčí to docela nevypadalo, ale to byl tedy ráj! Jak ze starých obrazů! Jsou na okolí ještě skvostná zákoutí! Vím, že jejich přidanou hodnotou je pochopitelně příběh, ale i tak je dobře, že jsou. No a proč slavík půlnoční? To je tam někde taky vysvětleno. V noci to všechno prolistuji, abych si osvěžil, co jsem tady už všechno směrem k Vám udal.

SV výseč Mladoboleslavska, kde výzkum probíhá, je z pohledu rozšíření obecného slavíka v Pojizeří, unikátním místem. Úval Klenice, která k Jizeře ztéká z krajiny Sobotecka, je hranicí rozšíření druhu. Kolem Sobotky už slavíci nejsou a když, tak ojediněle. Výška od hladiny moře zde narůstá směrem k Jičínu a přestože biotop mnohde nárokům odpovídá, slavík na tom východě vesměs chybí. Na druhé straně, přímo proti proudu Jizery, vystupuje severně na Turnovsko, kde vždy několik hnízdišť existuje, ale i tady osídlenost slábne až k nule – jinak řečeno – Dolnobousovsko, Kněžmostsko a Mnichovohradišťsko jsou okrajem výskytu druhu. Dochází tu k populačním výkyvům kdy existují roky silné a slabé. Výrazný vzestup proběhl po půli 80. let.

Že by fenomén šíření druhu stál za výraznější pozornost, ukazují zajímavé momenty z odchytů. Byl to třeba (již dříve diskutovaný) slavík od Žabakoru, který ve vyšším věku přesídlil k Mnichovu Hradišti. Proč se tak nakonec rozhodl, když staří ptáci to nedělají, nedojde-li k degradaci místa? Je to tím, že už nedokázal jednoho jara sehnat partnerku? Velmi zajímavým příkladem nestálosti zpívajících slavíků byla také výprava k Hněvousicím, k místu, výše po Jizeře. Všichni tři odtud nahlášení samci, než jsem na ně dorazil, zmizeli. Byli v nabízení také neúspěšní? Co je limitem v této zóně? Že však jinde vyhnízdí a uchytí se, dokazuje naopak Všeň u Turnova. Krom pelichajícího samce jsme tam v létě, s místním znalcem prostředí, chytili i odrostlé mládě a ptáci tam údajně zpívají každé jaro. To u Příšovic už je výskyt nestálý a stejně tak zmizel ze svého místa výskytu i zpívající samec (2K), chycený u Jirska. Co v sobě skrývají místní hnízdiště tak jedinečného, že jsou jim slavíci věrní?

Když jsem byl vyfotit toto slavičí místo, nad Červenským rybníkem letěl bílý konipas! A v Horním Bousově seděla na jabloni cvrčala. Nikam dál k jihu ji to zatím netlačí. Jablek je v korunách staré Panské zahrady dost. Však i kvíčaly znovu přilétly! A kosové – to jsou frajeři největší! Černě-černí vedle rudých šípků, v kombinaci se sněhem. Tak máchají štětcem Vánoce za humny!

Děkuji v tuto chvíli všem, kdo poslali PFku. Nezůstaneme dlužni, jen jsme vždy pomalejší. Zatím si Vás „zapisujeme“ a přikládáme naše dvě momentky ze zahrady. 

Pro web VČP ČSO jsem již „Silvestra“ svědomitě připravil (měl jsem to po roce za úkol), ale tady nic z té „atmošky“ – jak se teď říká – „neprovařím“. Tady se objeví záležitost jiná, i tady je však ještě čas. Ale jak napsal kolega Tom D. (a já mu v tom věřím), slavíci už prý otáčejí hlavy! Teď mě napadlo, že mu udělám radost tady na stránkách, naskenuji staré fotky (bez jeho souhlasu) a ještě ten obrovský společný úspěch večer dooslavíme. Tak přijďte na chvilku pobejt!

No od Nového roku to fakt už budeme slavíkům odpočitávat a jejich stránka se musí jaksepatří ukázat. Dovede to, věřte mi. Tak dnes pozdě večer či brzy v noci tady napřečtenou a napodívanou. Téma: slavičí „úlety“.  

Slyšel jsem v bousovské zahradě zpívat koňadru! Jedinkrát – ale utáhla to! Je to od ní milé, že by tušila slunce, jak se otáčí?

Cestou jsem pořídil ještě jednu zimní momentku, kdyby to zítra náhodou roztálo a fakt začalo jaro! Lopuchy. Jak jsou všechny ty „bodláky“ kolem našich cest krásné a pro krajinu příznačné!

Ornitologové teď před koncem roku našli ve schránkách časopis Sylvia. Periodikum zvedá hlavu do Evropy. Hodně dobrého čtení tam a velmi mne zaujal příspěvek představující zajímavá příletová data lejska bělokrkého, od moravských kolegů Krále a Krauseho.

Z mnohaletého pozorování jim vyšel nejčasnějším rok 2009. Podezírán byl příznivý vývoj počasí na úseku tahové cesty východním Středomořím a na Balkáně na přelomu března a dubna. Zmiňuji to proto, že specialisté tak nepřímo ukázali i na mimořádnost toho roku v mnou vedeném „Slavičím kalendáři příletů“! Konec první dubnové dekády byl vskutku ojedinělým zjevem v tabulce a již 12. dubna přibývali slavíci další! Letošní rok hned však zase euforii ochladil a vrátil vše k normálu. Zdá se však, že nejen Balkán s východním Středomořím, vztahující se k zkoumaným lejskům, ale i „slavičí“ cesta Adriaticko-tunisská , využívaná „jarními ptáky“ spolu s tradičním jihozápadním koridorem od Gibraltaru, nabídly loňského roku natolik příznivé podmínky, že migraci víceletých samců nápadně zrychlily, spíše však nezbrzdily. Ptáci už zřejmě vůbec nevyužili zastávek v podhůří (Alpy, Pyreneje) a táhli svižně. Jaro 2009 bylo pozoruhodně příznivé pro návrat některých dálkových migrantů a nemusí se jen tak hned opakovat!

Zima se v kraji dočista usadila. Kvíčaly a hýlové jsou jedinými opeřenci podél cesty z Bousova. Zastavil jsem u slavičího hnízdiště, abych osvěžil pár vzpomínek. Stojím tu sám, kdo by sem teď chodil. Sníh a mráz je všude! Kosa je fakt šílená! Zdejší slavíci už asi všichni dolétli do zimovišť i s kroužky, které ode mě dostali. Obhlížím, jak bují divoká skládka a je mi to líto. Město nabízí třídění odpadu zdarma a některá čuňata na to neslyší. Právě tady jsem využil kdysi odloženého mrazáku k nalíčení sklopky. Trochu časem zezelenal a zapadal listím, ale je tam, nikdo už o něj nestojí. A dneska, snad i vzpomínkově, mrazí! Je v pohodě, že mu to zase jde, že může být ještě k něčemu.

Na týhle lokalitě jsem toho prožil strašně moc. Je dobře, že jsem se tady zastavil teď před svátky.

A jedu ještě na jedno místo. Do hradišťského zámku. I tam Vás na chvilku vezmu. Možná jsem to už psal, ale i tady jedno jaro napsalo zajímavý slavičí příběh. Se smutným koncem. Podívejte se, v jakém prostředí si mladý slavík tehdy usadil partnerku.

Hnízdo vystavěli v břečťanu všem na očích. A doplatili na to! Protože neproběhlo náhradní hnízdění a slavík zmizel myslím si, že samička to asi nepřežila. Byl to tenkrát vůbec smolný rok pro slavíky kolem Hradiště. Mám ale přeci jen na tu zámeckou zahradu i příjemnější vzpomínku! Když jsem byl na „Dvojce“ Českého Rozhlasu v pořadu Host do domu, přišel mi jeden z ohlasů na korespondenčním lístku. Posluchačka z Hradce Králové se tam rozpomenula na mládí prožité v městě. Slavíky chodila s rodiči poslouchat do zámecké zahrady v roce 1948-50! Děkuje mi za tu chvíli u rádia a já zase jí za důkaz, že slavíci v zámku v tom čase bývali. Dnes už tam nejsou, ale jakoby to místo svojí povahou nějakou prazvláštní výzvu k noční obloze v květnu pořád ještě vysílalo. Genius loci – to sedí!

Když jsme zabrousili do času příletu, chtěl bych už teď vyzvat všechny návštěvníky, aby podle svých sil pozorováními přispěli. Slavičí stránky musí od dubna žít! Za sebe mohu slíbit, že postihnu přílet do oblasti svědomitě, v regionu z toho udělám nějakou mediální anonci, ale tady by bylo příjemné zachytit návrat do celé republiky. Kolegové v Moravském úvalu budou první slyšet po roce slavičí tóny a pak už to pojede všude! Předběhnout bychom je u nás mohli snad provokací přehrávkou zpěvu, to bychom kalendář posunuli o potřebné dva tři dny! V loni jsem si myslel, že v Praze mohou být nejdřív, podle pozorování tomu tak ale nebylo. Ti první „odvahové“ jsou většinou nenápadní, často zaskočeni „českým aprílem“. Zažil jsem to s jedním takovým – to byla zkušenost! Ale i němečtí kolegové popsali úchvatně první chvíle návratu slavíků tam k nim během „psího počasí“. Prý vypadají načepýření, jako chviličku před smrtí. Ano, myslím si, že toho mají mnohdy docela dost. Chtěl jsem toho slavíka tehdy vyplašit z vrby do sítě, ale nedokázal jsem to. Že dosud neodletěl připomněl, když jsem za setmění z místa odjížděl. Ozval se. Druhý den už tam ale nebyl (místo představuje snímek nahoře).

Slavík obecný (Praha Z 394266) z roku 1968.

Je úžasné zkoušet rozkódovat prastaré údaje současnými znalostmi. Mám pocit, že jde o unikátní výsledek, kterých je v archivu KS jen několik.

Pták (M+1K) byl okroužkován 9.5.1968 a místo kroužkování Neratovice. Existuje dopis nálezce, kde jistá dáma uvádí, že 11.8.1968 našla na sídlišti u garáží v 9.30 hod. „čerstvě zahynulého ptáka“ s uvedeným kroužkem. Lokalita Mělník. Pojďme k mapě: Vzdálenost cca 11 km, místo nálezu leží severně místa kroužkování.

Přestože nemáme možnost projít ono sídliště v místě garáží lze předpokládat, že pták se tam zabil za letu. A zřejmě v noci či nad ránem.

Mohl již táhnout? Pokud by se jednalo o samici či nehnízdícího samce, pak ano. Datum je i pro naše podmínky již tahové, je to tedy možné.

Proč je směr od jihu k severu? Tam třeba uvážit, co nám říkají data kroužkování. Kdyby byl chyceným samcem dvouletý pták bez hnízdní zkušenosti, nemuselo být ani v konci I. dekády května místo výskytu definitivní. Pak by bylo teoreticky možné, že prostor srpnového nálezu mohl být i místem jeho sezónního výskytu. Kdyby však šlo o samce staršího, datum zástihu se velmi pravděpodobně již kryje s místem hnízdění. V takovém případě by směr odletu byl lokálně opačný, vzhledem k nevelké délce vyznačené úsečky je však možné, že i někteří staří se po regionu těsně před cestou ještě krátce „proletí“. Mladí tak činí běžně, tam se však jedná o jakési „zapsání“ tváře krajiny pro první návrat domů.

Mohl slavík ještě pelichat? Myšleno je, zda pták zahynul v místě pelichání, jež se v naprosté většině případů shoduje s místem hnízdění. Mohl, ale pak by nebyl nalezen ve volném prostoru. Neuvažuji totiž, že nálezce jej vylovil někde z křoví. Pelichající slavíci přeletují jen velmi zřídka, na volném prostranství uvažované povahy pravděpodobně vůbec.

Důvod úhynu? Nemyslím si, že slavík byl chycen predátorem a přivlečen z okolí. Velmi pravděpodobně se jeví jako pravděpodobný náraz na překážku – ať už stabilní či mobilní.

Závěr: Po prostudování archivu v KS je zřejmé, že naprostá většina slavíků obecných, kroužkovaných ve 20. století, jsou samci – jarní ptáci. Těch, chytaných v létě, je velmi málo. A právě tam by bylo třeba soustředit zájem kroužkovatelů, vždyť možnosti získání výsledků jsou již známy. Zatím nápadně platí, že tyto slavíky „umíme“ spíše zjara.

Slavík tmavý (Praha N 444693) z roku 2005.

Pozoruhodný výsledek snažení kolegy J.K. z krajiny Náchodska! Pták (1K) byl okroužkován 24.8.2005 ve Zlíči. I tady existuje dopis nálezce (ornitologa) působícího v NP Tsavo v Keni.

Ten formou kontroly do sítě při nočním odchytu odečetl tohoto jedince 27.11.2005 a potvrdil i věkové zařazení slavíka. Pojďme i teď k mapě: 6303 km někam hluboko k jihovýchodu! 

Přestože nemáme možnost podívat se teď do lokality Ngulia v národním parku, kde pan G.B. z Anglie dlouhodobě na podzim chytá a kroužkuje, řadu věcí obdivovat můžeme i „na dálku“. A podkladů od, v místě působícího odborníka, máme také dostatek. Uvedeno je třeba to, že slavík byl chycen ve 2 hodiny ráno a vědec upozorňuje, že slavíci tmaví táhnou touto oblastí ještě dále k jihu, Keňa není tedy ještě zimovištěm druhu, nýbrž zastávkovým místem. Pro představu jich zde pochytal za 38 let (do r. 2006) přes 89 tisíc! Ptáci mohou končit opravdu až dole v Jihoafrické republice, Mozambiku či Zimbabwe. Uvážíme-li, že chycený slavík nebyl s největší možnou pravděpodobností „českým“ ptákem, ale že územím jako mladý (prvně) protahoval, štreka je to pořádná!

Slavíci tmaví patří k několika málo druhům pěvců s velmi rychlým průběhem pelichání. Teď ovšem mluvíme o víceletých ptácích, kteří před odletem musí vyměnit šat kompletně. Netrvá jim to o mnoho déle, než uběhne měsíc. Mladí tyto „problémy“ nemají. Je zajímavé, že zástihy druhu u nás ani v létě, kdy jsou stavy navýšeny samostatnými mláďaty, nejsou vůbec vysoké. Chytí-li se takoví ptáci, pak jsou v naprosté většině tohoroční jedinci. Připomíná to samozřejmě slavíky obecné, ti se ovšem v létě nechytají vůbec! Jde o zajímavý fenomén – neumíme je nachytat, anebo tudy do zimovišť často nelétají? U světla se v horách občas objeví, dokonce i v Jeseníkách se to nyní podařilo. Jde ovšem o počty značně nízké, najdeme k záhadě jednou ten správný klíč?

Data pro naše podmínky jsou podobna tomu, jaké zaznamenal Jirka u Náchodu, já je u nás zjišťuji však spíše ku konci prázdnin. Velmi by pomohla provokace hlasem, v bezinkách mohou totiž krátce být mnohde. Mám však chyceny taky jen samé tohoroční jedince. Co dělají zkušení slavičí rodičové obou druhů za nocí nad naší republikou? Kdy na ně dosáhneme s kroužky? Jeden z největších terénních specialistů F.Z. z Průhonic jim „hrál“ při posledních akcích v sedle Tvarožníku a částečně úspěšný byl! To ale nestačí jako odpověď, jsou to pouze jednotliví ptáci a logiku velkou nedávají. Kdy jsou „ve vzduchu“ ti ostatní, uvážíme-li, jak mocný potenciál – zejména tmavých slavíků západně, východně, ale hlavně severně od našich hranic spočívá! Zejména tím jsou oba „rezaví“ od těch „modrých“ odlišní!      

Zatímco „birdeři“ či fotografové mají pohotovost po celý rok, s takto úzce vyprofilovanou „stránkou“ to nebude jednoduché. Velkým dopingem je ale návštěvnost tohoto slavičího blogu, jež se ustálila na třech desítkách denně. Dokážeme si společně, milí přistupující, že s dechem vydržíme i v čase „zklidnění“. Čekají nás brzy dva svátky – první navodí konec roku a ten druhý pak (o něco později) první narozeniny stránek. A pak už bude jen krůček k oslavě z největších – návratu slavíků domů! Zas prožijeme čas, kdy slavíci slaví, čas lásky i ptačí zodpovědnosti, životních loučení i příprav na cestu. Že nemá cenu koukat tak daleko? Souhlasím.

Zhruba v tomto čase by už měli všichni přeživší slavíci z Boleslavska být na svých zimovištích. Jenom rychle připomenu, že se podařilo prokázat věrnost též místům zimování, bylo to v Nigérii! Odkud slavíci byli původem, nikdo neví a není to nijak důležité. Je ale úžasné vědět, že dokáží trefit z domů, do stejných kopřiv stejně jako do zimoviště do loňských křovin savany. Co se děje na ptačí úsečce mezi těmito body musí být příběhem neskutečným. A právě fakt, že nejsem lovcem v pravém (ani levém) slova smyslu, dává konání příchuť romantiky. Dotýkám se jich –
jistě, lezu jim do života – nepochybně, otravuji je – to taky, ale rozhodně nejsem lovcem! Záleží mi na tom, aby žili dál, abych se (když už jsem dostal výjimku) něco o nich dověděl, abych poznatky uplatňoval v praxi, abych o nic vyprávěl ostatním. Život, to je fenomén, který nás spojuje! Na obou stranách známe jeho cenu a nevěříme v jiný další. Žijeme po vteřinách, dokud to jde. Kolik jich ještě bude, neví nikdo z nás, ale velmi bych si přál, aby společných bylo ještě dost.

Každým rokem vím o tématu zas o něco víc, někdy se posunu o pověstný slepičí krok, jindy se z kurníku rozletím daleko za plot. Přibývá poznatků, přibývá příběhů. Přál bych každému zažít pocit, kdy si ve vlhkém pozdnědubnovém večeru říkáte: „Ten zpěv přeci dávno znám ikdyž zní potichu, jen tak na zkoušku, členění strof a jejich košatost je mi povědomá. Je to on, nebo snad některý z potomků převzal domov po otci i s rodinným zpěvníkem?“   

Pak jej držíte v ruce, čtete šest čísel na kroužku a slavík „nejančí“. Ví snad, že jej nezabiju? Třeba to ví. Hřbetem ukazováčku mu hladím hrdlo – to, které se v následujících nocích touhou zavaří, dívá se na mne a zvláštně „drží“, když jej zbavuji klíšťat. Poslední přichází vážení, přijde temný, léty nasmraděný, pytlík a z něj už vede cesta k svobodě. Myslím, že to ví! Mohl bych je samozřejmě označit barevnými kombinacemi, povolení bych dostal a pak je lehce „odečítat“ dalekohledem, ale já chci sledovat vývoj opeření, parazitaci, tělesnou hmotnost, to jsou tak cenné věci v meziročních srovnáních, že je vlastní málokdo. A já je jednou předám k zapsání do Prahy, aby ten, kdo přijde nad výsledky bádat po mě, měl s čím pracovat. Mohl tomu věřit a zjištěné aplikovat v praxi. Tak se tomu říká. A třeba to slavíkům pomůže, kdo ví. Třeba, až jednou z krajiny zmizí, zatím se však vrací, i to je výsledek mého dotýkání se těch sametových zpěváků.

Má i můj výzkum ochranářský podtext, to jsem už tady vyjevil. Pochopil jsem, co potřebují a lze s tím pracovat. Příležitost v regionu dostanu. Nezasloužil jsem si to já, ale slavíci. Tak se tak nějak všechno doplňuje a už teď vím, až jednou neudržím (krom jiného) kleště na kroužky, budu zkoumat více prostředí, zpěv, více hnízda, pokud na ně kdy uvidím. Uvidíme.

Bývali to velcí znalci ptactva a dobří chytači! A co si budeme povídat, některé praktiky jsou dobré i nám. Takové chytání do pastiček, v tom byli mistři! A to je právě disciplína, kterou vyžaduje můj ornitologický obor! Na slavíky, tam je chytání na červa potřeba ikdyž se dnes využívá hlavně sítí s pomocí provokace zpěvem (ptačím). Já zůstávám věrný prastaré technice a značně jsem v ní pokročil. Je to veliké umění a učím se jej stále už málem třicet let. Kolikrát jsem se shýbal do křoví už nespočítám a bývaly to momenty vzrušující. Jeden zážitek jsem už kdysi vložil do příběhu Za slavíky s příslušníky. Odehrál se v čase, kdy v televizi běžel film Smrt stopařek, vzpomínáte na tu skládku odpadků? Nebudu se o tom rozepisovat, ale u podobného lesního smetiště jsem s motyčkou v ruce tehdy líčil na slavíka a hlídka mne z „Leninových saní“ zahlédla. Jindy se mi chytil hranostaj, často i skokani. Jednou mi pod síťkou skončil z kapsy vyklouzlý zapalovač. Před lety jsem sklopku dokonce úspěšně položil na mrazák, zářící z vysokých kopřiv u silnice. U města jsem si jindy málem zarazil feťáckou jehlu do ruky, když jsem chystal plácek – ale na druhou stranu – tam vysoko nad hlavou kvetla úchvatná pnoucí růže a tak jsem na ten průšvih rychle zapomněl.

Sklopku líčím docela dlouho a místo pečlivě vybírám. Kontroluji pravidelně, ptactvu to nevadí. Je to jiné chytání než do sítí a myslím, dost cílené. Líčím-li na slavíka, málokdy se chytí něco jiného, mám už na ten obraz vycvičený postřeh. Mám značné množství poznatků, které však do tohoto prostoru nepatří. Ale fakt si to už dnes užívám. U sklopek jsem většinou zkušenější, než chytaný slavík, jsou však tací, kteří mne znají a s nimi pak už spíše jen tak pokecám. A „klamu tělem“, rozhlížím se, kde vyseknout nejlépe uličku pro síť. Pak mi je ta technika nakonec dobrá! To však už není to pravé umění, sklopky – to je kumšt! A staří ptáčníci sítě ani neměli, oni však také nepotřebovali chytat ptáky opakovaně k vážení, sbírání klíšťat a sledování peří, oni chytli a už nepustili. Zavřeli a často prodali či vyměnili. Tak to bych neudělal. K přátelům se chovám přátelsky. Tím to mám těžší narozdíl od čižbařů.

Chytal jsem všechny čtyři „slavíky“ v Česku. Když jsem specialistou, měl bych to mít zažité. Jezdím tam i za prostředím – jen si je představte, anebo zalovte tady na slavičím blogu.

Navštívil jsem slati, s nádhernou vachtou trojlistou, tady u Koprníku a chytal v nich modráčky středoevropské. Jó, to tehdy ještě bývali vzácní! Byla to taková síla, že jsem na dva roky ošvindloval dokonce svůj výzkum, tak mne to vzalo!

Chytal jsem slavíka tmavého, když kolem pátého máje táhli Dolnobousovskem. To jsem panečku koukal do sklopky, to jsem zkraje nechápal, co je to za zjev! Slyším jako dnes to jejich hluboké „cvakání“ a rýdovák, podobný drozdům.

A pak jsme vyjeli do „české tundry“ za modráčkem tundrovým s člověkem, jenž je machrem na to téma. To byl takový zážitek, že jsme se letos (už se synem) museli na rašelinu vrátit. Specialisté tam už jsou dva.

No a konečně tu jsou moji nejmilejší slavíci z obyčejných roští, které hlavně oni na čas učiní těmi nejskvostnějšími pódii a kde mne naučili vnímat obyčejnost. To je přátelé sázka na jistotu v té české krajině! Dívat se do perliček trnkových květů nachystaných k miliónům poctivých svateb a dočkat se té slávy! Kterak trní zasvítí a zavoní po stráních, než znovu ztmavne. Říká se tomu „jedinečnost okamžiku“ a jsem dávno na ní závislým. Mýlil by se ten kdo by myslil, že chodím jen „lisovat hliník“. Stokrát jsem to dokázal svým posluchačům a ještě mnohokrát tak bude! Mám ta místa rád a jsem připraven se – bez kecání – za ně postavit, vždyť hnízdiště u Koprníku přežívá právě mojí zásluhou. Bylo by po smrti a když jsem hledal jak kout zachránit, vzal jsem tam i úředníky. Demonstroval, jakou má příroda sílu, jak jsme malí, jak lze žít pospolu budeme-li méně roztahovační. Vedle mne blýskl foťák a vy se podívejte.

Jste-li potěšeni, vězte, že větších ambic jsme s tím kouskem divočiny ani neměli.

  

  

Žahavky. To jsou královny mnoha slavičích plácků Mladoboleslavska! Znám už ten jejich cyklus, mám je vysledované od začátku až do konce. To finále je teď. Ony ale dlouho odpočívat nevydrží, jsou bojovné, vždyť mráz kopřivu nespálí! To platí stále.

Vlákna starých stožárů nesvlékají na jaře jen moudivláčci, samičky slavíků do kopřivových záhonků také rády zabíhají. Kopřivy jsou těmi, kdož mě na jaře nutí pospíchat. Na nich je vidět, jak už pod sněhem dávno vychystaly závod o světlo a slavíkům to v dubnu vyhovuje. Mám přečtena hnízda v hájemství žahavek, jak se den ode dne zjara plánovaně utápí do bezpečí toho statečného podrostu. Kdo by stál o to, rejdit hubou v takovémto „jehelníku“! A vůně toho jejich jarního úprku, kam se hrabou všechny napodobeniny v šampónech! Je to jinak. Ta vůně je daleko tvrdší. A bývá hodně přes polovinu slavičích hnízd v kopřivách. Mláďata se v jejich hrabance snadno v prvních dnech ukryjí, rodiče je mezi stvoly navštěvují a ornitolog žasne! Což teprve přetěžký čas pelichání, kdy slavíci znovu spoléhají na silné nohy a zbarvení, tam jsou kopřivové háje znovu jistotou! Co hmyzu se při dně toho „pseudolesa“ ukrývá!

Kopřivy znám dobře, obdivuji je a chodím k nim. Našlapuji opatrně, abych je nerozválel kolem hnízd, ikdyž rostlinám to moc nevadí, po první rose jsou na nohách znovu. Zbylí slavíci, nemají-li kopřiv, vyhledávají topinambury, křídlatku, chmel a jen málokdy i rákosí. Ti chytří z kopřiv, si mohou více věřit!

Zima je tady! Krajina je průhledná a já toho využívám. Nikdy jindy není tak odhalená jako teď. Každý rok před Vánoci slétnou do mlýnské zahrady hýlové. Užít kopřiv! Obrali křídlatá semínka javorů a už sedí u plotu. Na fotografii tam však sedí zvonci (hýlové tam byli včera).

Chytávali jsme hýly v zimách u Klenice. Přiblížil jsem se životu těch úžasných opeřenců. Ze zimních hostů mne lákají nejvíc, jeden sameček se tehdy v květnu zabil o okno v Estonsku a tak jsme se vlastně dověděli, odkud k nám přilétli.

Nedovedu popsat atmosféru z těch setkání a hlasy těch „trumpetků“ (jak se jim zvyklo říkat na javorech) k zimě patří. Chtěl bych se tam do Bousova vrátit, ještě tam pár javorů mléčů zůstalo, jistě tam přilétli i trumpetkové! Asi se drží v párech, jako uvnitř komunity brkoslavi. Snad se jim tak lépe přežívá anebo prostě chtějí být spolu v dobrém i zlém, kdo ví. Je to ale jen další rozměr těchto „kanovníčků“ (jak se jim postaru říká podle černé kápě), kteří tolik září z zimních pohlednic! Narazíte-li na ně v přírodě, určitě se nimi na chvilku zastavte. Pustí si Vás blízko a budete potěšeni.

A pak tu jsou ti naši hýlové! Nacházel jsem je v tichých zákoutích jehličnatých partií Žehrovských lesů – a zase – jak tam v těch nízce podrostlých smrčcích na svazích stružek, skal či studánek ta jejich skromnost a poctivost v manželství vyniká! Jak si tam s tou samotou vystačí! Kolik je v těch setkáních prosté nádhery, kolik potěšení, jak – tiše příchozímu – chvíle ty prospívají! I zima je u nás krásná! Ač ji právě dvakrát nemusím, období je to v roce však poctivé a odpočinku krajině třeba. Pak sem k nám přiletí jaro a to tyhle „slavičí stránky“ jen sotva ustojí!

Je ale zima a přesto že odpočívají kolem Pyrámu bělotrny, z jiných „bodláků“ se doslova práší!

(Měl jsem radost, že jsem stehlíky objevil na fotce dva – a oni tam jsou dokonce tři!).

„Vejdi a neuškoď!“ Takovou zimu bych přál sobě i tomuhle kraji. K vypuštěnému a na kost zmrzlému Červenskému rybníku mířila od Horního Bousova chocholatá čejka. Jak nápadný „zimní host“! I za ni se přimlouvám, i ona bude potřebovat štěstí!