Nelehký úkol

Žádné komentáře u textu s názvem Nelehký úkol
Zatímco „birdeři“ či fotografové mají pohotovost po celý rok, s takto úzce vyprofilovanou „stránkou“ to nebude jednoduché. Velkým dopingem je ale návštěvnost tohoto slavičího blogu, jež se ustálila na třech desítkách denně. Dokážeme si společně, milí přistupující, že s dechem vydržíme i v čase „zklidnění“. Čekají nás brzy dva svátky – první navodí konec roku a ten druhý pak (o něco později) první narozeniny stránek. A pak už bude jen krůček k oslavě z největších – návratu slavíků domů! Zas prožijeme čas, kdy slavíci slaví, čas lásky i ptačí zodpovědnosti, životních loučení i příprav na cestu. Že nemá cenu koukat tak daleko? Souhlasím.
Zhruba v tomto čase by už měli všichni přeživší slavíci z Boleslavska být na svých zimovištích. Jenom rychle připomenu, že se podařilo prokázat věrnost též místům zimování, bylo to v Nigérii! Odkud slavíci byli původem, nikdo neví a není to nijak důležité. Je ale úžasné vědět, že dokáží trefit z domů, do stejných kopřiv stejně jako do zimoviště do loňských křovin savany. Co se děje na ptačí úsečce mezi těmito body musí být příběhem neskutečným. A právě fakt, že nejsem lovcem v pravém (ani levém) slova smyslu, dává konání příchuť romantiky. Dotýkám se jich –
jistě, lezu jim do života – nepochybně, otravuji je – to taky, ale rozhodně nejsem lovcem! Záleží mi na tom, aby žili dál, abych se (když už jsem dostal výjimku) něco o nich dověděl, abych poznatky uplatňoval v praxi, abych o nic vyprávěl ostatním. Život, to je fenomén, který nás spojuje! Na obou stranách známe jeho cenu a nevěříme v jiný další. Žijeme po vteřinách, dokud to jde. Kolik jich ještě bude, neví nikdo z nás, ale velmi bych si přál, aby společných bylo ještě dost.
Každým rokem vím o tématu zas o něco víc, někdy se posunu o pověstný slepičí krok, jindy se z kurníku rozletím daleko za plot. Přibývá poznatků, přibývá příběhů. Přál bych každému zažít pocit, kdy si ve vlhkém pozdnědubnovém večeru říkáte: „Ten zpěv přeci dávno znám ikdyž zní potichu, jen tak na zkoušku, členění strof a jejich košatost je mi povědomá. Je to on, nebo snad některý z potomků převzal domov po otci i s rodinným zpěvníkem?“   
Pak jej držíte v ruce, čtete šest čísel na kroužku a slavík „nejančí“. Ví snad, že jej nezabiju? Třeba to ví. Hřbetem ukazováčku mu hladím hrdlo – to, které se v následujících nocích touhou zavaří, dívá se na mne a zvláštně „drží“, když jej zbavuji klíšťat. Poslední přichází vážení, přijde temný, léty nasmraděný, pytlík a z něj už vede cesta k svobodě. Myslím, že to ví! Mohl bych je samozřejmě označit barevnými kombinacemi, povolení bych dostal a pak je lehce „odečítat“ dalekohledem, ale já chci sledovat vývoj opeření, parazitaci, tělesnou hmotnost, to jsou tak cenné věci v meziročních srovnáních, že je vlastní málokdo. A já je jednou předám k zapsání do Prahy, aby ten, kdo přijde nad výsledky bádat po mě, měl s čím pracovat. Mohl tomu věřit a zjištěné aplikovat v praxi. Tak se tomu říká. A třeba to slavíkům pomůže, kdo ví. Třeba, až jednou z krajiny zmizí, zatím se však vrací, i to je výsledek mého dotýkání se těch sametových zpěváků.
Má i můj výzkum ochranářský podtext, to jsem už tady vyjevil. Pochopil jsem, co potřebují a lze s tím pracovat. Příležitost v regionu dostanu. Nezasloužil jsem si to já, ale slavíci. Tak se tak nějak všechno doplňuje a už teď vím, až jednou neudržím (krom jiného) kleště na kroužky, budu zkoumat více prostředí, zpěv, více hnízda, pokud na ně kdy uvidím. Uvidíme.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.