Žahavky. To jsou královny mnoha slavičích plácků Mladoboleslavska! Znám už ten jejich cyklus, mám je vysledované od začátku až do konce. To finále je teď. Ony ale dlouho odpočívat nevydrží, jsou bojovné, vždyť mráz kopřivu nespálí! To platí stále.
Vlákna starých stožárů nesvlékají na jaře jen moudivláčci, samičky slavíků do kopřivových záhonků také rády zabíhají. Kopřivy jsou těmi, kdož mě na jaře nutí pospíchat. Na nich je vidět, jak už pod sněhem dávno vychystaly závod o světlo a slavíkům to v dubnu vyhovuje. Mám přečtena hnízda v hájemství žahavek, jak se den ode dne zjara plánovaně utápí do bezpečí toho statečného podrostu. Kdo by stál o to, rejdit hubou v takovémto „jehelníku“! A vůně toho jejich jarního úprku, kam se hrabou všechny napodobeniny v šampónech! Je to jinak. Ta vůně je daleko tvrdší. A bývá hodně přes polovinu slavičích hnízd v kopřivách. Mláďata se v jejich hrabance snadno v prvních dnech ukryjí, rodiče je mezi stvoly navštěvují a ornitolog žasne! Což teprve přetěžký čas pelichání, kdy slavíci znovu spoléhají na silné nohy a zbarvení, tam jsou kopřivové háje znovu jistotou! Co hmyzu se při dně toho „pseudolesa“ ukrývá!
Kopřivy znám dobře, obdivuji je a chodím k nim. Našlapuji opatrně, abych je nerozválel kolem hnízd, ikdyž rostlinám to moc nevadí, po první rose jsou na nohách znovu. Zbylí slavíci, nemají-li kopřiv, vyhledávají topinambury, křídlatku, chmel a jen málokdy i rákosí. Ti chytří z kopřiv, si mohou více věřit!
