Autor: Pavel Kverek

Milovníci opeřenců to vědí, život spojený s ptactvem je dobrou cestou. Moc nesebere a hodně dá. Každému tolik, kolik si dokáže najít. Mě se třeba v posledních letech zdá, že v případě tažných ptáků krom jejich všemožně opěvovaného návratu obdivuji stále víc čas odletu. Uznejte sami, že tím se mnoho lidí nezabývá a ono je to jistě složité. Sám jsem tu koncem léta psal o loučení se slavíky a teď jsem zažil něco podobného s havrany. Nevím, jak to je na jejich velkých nocovištích zejména na Pardubicku, ale v Boleslavi jsem je dnes už neviděl. Mohu se samozřejmě mýlit, nejel jsem tam po nich totiž přímo pátrat, ale že tam prvně nebudou, jsem se důvodně domníval. Byl jsem totiž asi svědkem jejich odletu. Nemohu nabídnout fotku, protože jsem byl při své práci bez techniky, ale úkaz popsat dovedu.

Byli jsme včera s Tomem na práci v jedné z kněžmostských zahrad. Do poledne scházela hodinka, mistr uzenář už pro nás pomalu chystal u velkého stolu dva talíře navíc, z domu voněla česnečka. Vyhovovala nám před lety kombinace, kdy jsme odtud odcházeli tvořit na solecký kostel s hřbitůvkem, tam jsme nabraná kila z této „výkrmny“ rychle ztratili.

Na kovaném teploměru se modrý líh zastavil na patnáctce a před krámkem zavířilo suché listí. Stoupalo vzhůru. Nad Hrádkem se v termice točily káně když na západě zesílil mrak. Během chvíle už byl nad náměstím a my v něm chvatně počítali táhnoucí havrany. Tři stovky jich byly jistě! Slunce se na nich lesklo a i přes zhoršující se můj sluch jsem je mohl nyní už i slyšet. Nějaký starý vandrák v pelotonu „chytil“ první teplý komín nad krajem a ti, co letěli stranou, se hned vrátili. Bylo to úžasné, někteří poté „propadli“ až k špici kostela, byly vidět dokonce mnohé olysalé zobáky; křídly manévrovali v proudu neviditelného trychtýře a ležérně stoupali. Švestková polena pod roštem provoněla dvorek na němž jsme s několika zákazníky zůstali stát v úžasu. Kdosi před krámkem velmi rozhodně pohrdl scénami z filmu Ptáci a my uvěřili. Šlo zejména o letové dovednosti havranů kde bylo velmi znát, že nejde o námahu, že se to černé bratrstvo cestou doopravdy baví, že si ten vyhlídnutý den užívají. Zmenšili se málem do neviditelna a přelétli východně k Hrádku. Tam kupodivu mnozí zase sklesali a zdálo se, že zastaví k svačině při jeho úpatí. Kdosi moudrý nahoře rozhodl jinak a zbylí poslechli. Říkal jsem si – po kolikáté už takhle poslechli?!

Poprvé jsem tedy stál při jejich tahové cestě a byl fascinován. Pro někoho „nic moc“, pro mne dost!

Tak takhle to chodí v ptačím roce! Jedni se vrací, jiní odlétají. Proto jsem také na dnešek naplánoval služebku do města, kde dosud trávili zimu. Od Kosmonos jsem ale doufal, že už tu nebudou, že nad Kněžmostem to byli právě oni. Nevím, v přírodě si člověk jistý být nemůže zrovna snadno, ale město bylo ve čtvrtek opravdu prázdné, zůstaly jen kavky. Nad Kněžmostem byli tedy ve vzduchu ti boleslavští! Tak tohle mne fakt baví, to jsou věci z nejvzácnějších, to je panečku výsledek! Jen ty fotky že nemám, to mi je líto. „Zimní“ havrany sem věšet nebudu, protože to už od včerejška neplatí.

„Šťastnou cestu, frajeři! Vy, kteří svou dočasnost berete vážně. Šťastné ruské léto a zase na podzim!“ Palce drží – ten, co měl na vás štěstí.

Uvidíme! Včera jsme s Tomem rozhodli o jedenáctém místě Vítání ptačího zpěvu. Vrátím se do míst, kde jsem kdysi začínal, kde ještě koncem dubna bylo možno chytit jikavce a kde poletují černoproužky březové a babočky jilmové – do rohatských Hor! Byli jsme se tam podívat a moc se to nezměnilo, tajga jako přes kopírák tam přežívá! Jestlipak jsou v jezírkách mloci? Políčka s bylinkami na jižních svazích, černohlaví bramborníčci v devětsilech u potoka, studánky a fůra dalších zážitků. Budeme chytat provokací králíčka, jen za slavíky bychom asi museli do lesíků v polích. Tady nebudou ikdyž… … pochází odtud zpoetizované setkání v růžích. Uvidíme.

Momentka z jednoho setkání:

Uteklo to a vím, co říkám. Mladí se včera vrátili z Anglie a tam už prý jaro pěkně jede!

Starý teplý Golfský proud je stále tedy v kondici a už i chápu, že tamní slavíci obecní se tam mohou přeci jen chovat trochu odlišně. Času mají víc.

S první ukončenou desítkou nového století dojde v mé ornitologii k některým změnám. Chci již většinu času věnovat specializaci a z ostatních aktivit zůstane jenom Vítání ptačího zpěvu.

Břehule, skorce, chytání v rákosí – to vše omezím na minimum.

První kroky, směřující k slavíkům, podniknu po dvacátém březnu v mokřadech u Koprníku.

Po mnoha letech vyrazím zase na modráčky! Chci si tu atmosféru připomenout.

Chytat budu „klasicky“, bez provokace – naslepo. Je to naprosto unikátní metoda a přiznávám, že to v hrudi pěkně buší, když je v sklopce pohyb a pták je tmavší běžné červenky. On totiž ve sklopce náprsenku jen tak neukáže, je vždy od chytače ve směru odvráceném. Rýdovák taky nerozevírá často, až když je člověk už opravdu blízko a i tak to moc nápadné není.

Projdu si tam znovu ten močál, prostředí je to jedinečné. A vydržím, dokud nerozkvetou vedle bledule; pak skončím. Alespoň jednoho bych chtěl na tahu zachytit a pořádně prozkoumat jeho tukové zásoby, vím už o tom totiž daleko víc, než kdysi.

Každý rok se ve své specializaci dozvídám víc, proto ten ústup z ostatních aktivit.

Mohl bych za modráčky na pozvání jinam, třeba k Bílině. Děkuji za nabídky, ale zůstávám doma, tady se o tom prostředí potřebuji dovědět co nejvíc, tady to píši do novin! Jen za tmavým slavíkem bych vyrazil, tam bych výjimku udělal. To je totiž nejpevnější pilíř mého výzkumu, tam se budou dít věci!

Po půlnoci 22.února 2011 to bude rok, co začal fungovat tento blog. Tehdy hlavně proto, že na ornitologickém webu v rámci proměny zmizela možnost diskuse. Vnímal jsem to pro sledování příletů slavíků jako nutnost a ikdyž dnes již stránka tuto výměnu názorů znovu nabízí, slavičí stránky proto rušit nebudu. Zdá se totiž, že našly své čtenáře, vždyť denně přistupuje kolem čtyřicítky lidí. A nikdo na moji rozšířenou aktivitu nedoplatil, všude, kam jsem psal dříve, dopisuji i nyní. Největší síla stránky přijde v čase návratu slavíků. Letos na ně budeme čekat už podruhé. Budu sledovat i ornitologický web a zajímavosti z postupu zde komentovat. Uvítám samozřejmě i jakékoliv informace od Vás – návštěvníků. Kdo se v slavičím zpěvu neorientuje, nebojte se více o pozorování rozepsat a společně případ zařadíme. Pozor na situace, kdy ve městech kolem pouličních lamp mohou kosové „přetahovat“ a zpívat po setmění. Drozdi v parcích vydrží také téměř do tmy. V dubnu ale nebude v noci ptáka, který by koncertoval jako slavík.

Jsem rád, že jsme hned v prvním roce představili kompletní kvarteto našich slavíků, to už se asi opakovat nebude, je to časově náročné. Za bělohvězdým modráčkem se ale podíváme už brzy – jak to dopadne, nevím. Tahové místo jižně Kněžmostu v lukách je nevyzpytatelné a bude záležet na štěstí. Ale určitě dodám momentky alespoň z odchytů, bývá to vzrušující. Pak si už počkáme na pravého slavíka obecného. No a pokud bychom měli opravdu štěstí, mohl by přibýt zase alespoň jeden slavík tmavý uherský.

Blog poslouží letos i kroužkovatelům k zasílání fotomateriálu do diskuse. Zapomenout nechci ani na přátele ptactva, přírody či náhodně příchozí, podle volených témat v archivu vím, že jich bude dobrá polovina.

Slať v kněžmostských lukách je zrádná a vím dokonce o místě, kde je lehounkého bahna „nad kolena“. Jak chodím kolem nalíčených sklopek, stružka prošlapáváním tmavne a to je ta nejsprávnější výzva k obloze.

Nosím nízké holínky a i ty jsou za pár hodin k nesnesení. Ponožky se hrnou, paty mám odřené a bažina místy dosahuje až k obroučce. Musí se riskovat. Ale mnohokrát jsem si tak již stačil vychutnat pocit starých ptáčníků ve chvíli, kdy se síťka natřásá. A souhlasím s nimi, že na to se zapomenout nedá. Jarní chytání modráčků má kouzlo ikdyž se nohavice lesknou bahnem a k večeru tuhnou.

Jiné je to o měsíc později, kdy rákosí měním za křoví. Od začátku století preferuji sklopky a slavíky mající zkušenost, prostě nechytím. Musím se pak tahat se sítěmi v prostředí, kde „uličky“ dávno zarostly. Sítě – to není ono, přestože ptáčníci – kdyby je tehdy měli – lepenice s vějičkami by někam hodně daleko odhodili.

Vzpomínám snad na každého tmavého slavíka (nebylo jich v mém výzkumu tolik). Krom toho úvodního mě všichni oslovili hned „prvním dojmem“. Jak píší kolegové za Krušnými horami – jsou prostě jiní. Čtení v peří to potom potvrdí. A platí to dokonce i pro všechny mnou registrované hybridní jedince.

Za „tundráky“ to bylo vždycky dobrodružné. Jednou jsme s Bobem výpravu zrušili a z maringotky závějemi odjeli. Posledně zas vydržel čas pro chytání sotva den. Ale to je ono, tak to má být! Vím, že mají ta vysokohorská rašeliniště i vlídnější tvář, v té prostřední vycházce jsme jí užili dostatečně. Divil jsem se vloni vzácnému konipasovi, že ho to tam zpívat baví, dnes už se ví proč, přátelé vše koncem léta odtajnili. A zatímco v první naši reportáži jsme o něm pomlčeli, teď by šlo dlouze vzpomínat. Byl opravdu citrónově žlutý, ale já stejně víc koukal zase po modráčkách – to oni dělají ty hory jedinečnými!

Když někdy přemýšlím nad časem obětovaným slavíkům, dojdu až k pánům z hor. Vzhlížím k nim z nížiny a s úctou, jsou mi svou pílí příkladem.

Krom poznatků, které přispěly k poznávání druhu jsou i úkoly, které se splnit nepodařilo.

Nejméně výsledků jsem získal v problematice podzimního tahu SO a to i přes to, že času věnuji tématu víc než dost. Jestliže je třeba zmiňováno, že slavíci v zimovišti zpívají, kdy tedy začínají? Už cestou do zimovišť? Budníčci menší nebo černohlavé pěnice v čase odletu za slunečného počasí slyšet jsou. Kdyby zpívali cestou i slavíci, museli by být také slyšet. Nikdy jsem na podzim ale slavičí zpěv nezaregistroval, ani tichý. Přelet přes naše území z severnějších hnízdišť také není nijak prozkoumán.

Kolik kdo chytil „letních“ slavíků mimo pelichaniště? Z přehledu, co mám k dispozici, jich moc není. A už se dostáváme k podzimním odchytům v horách na světlo. Kolik se jich tam podařilo zachytit? Myslím, že prsty jedné ruky na to v klidu vystačí. Možná, že doba byla pozdní, že už táhli spíše slavíci tmaví. Zástihů průtažných SO je obecně málo a jsou spíše nahodilé.

Dalším tabu jsou zpětná hlášení. Boleslavští slavíci žádný výsledek mimo region doposud nepřinesli. Nechce se téměř uvěřit, že alespoň jižní Evropou opakovaně proletují bez zástihu. Výsledky z Afriky se obecně od pěvců neočekávají. Jsou odchyty jižně od nás soustředěny striktně do rákosin a těch pár zbývajících v horských sedlech startuje na druh pozdě? Může někdo doplnit zkušenosti třeba z pobytu na odchytových místech v Alpách?

Jarní tah bude určitě odlišný.
    

– přibližně do 25. dubna máte možnost nastudovat jedince starší dvou let (+2K), mezi

  chytanými jich bude z dvaceti nejméně devatenáct!

– dvouletí (2K) budou poté nápadní úzkými rýdovacími pery (RP) s ostrými špicemi, úzkými

   ručními krovkami (RK) – sice beze skvrn, ale na loketních krovkách (LK) bychom zpravidla

   mezi 4.- 5. v „rozhraní pelichání“ měli už nějaké objevit. Samozřejmě v číslování vzestupném  

   budou nepřepelichanými 1.- 4./5. LK. U některých jedinců mohou skvrnky chybět docela. 

   Prapory RP mohou být zejména u 1. páru řídké až průhledné. Plošné obrusy RL můžeme u 

   některých dvouletých slavíků rovněž postřehnout už v čase příletu. Později se stávají den ode

   dne nápadnějšími (peří není vyzrálé). U některých dvouletých samic před prvním kompletním

   pohnízdním pelichání jsou RL i RP značně poškozeny.

– Pohlaví lze bezpečně určit až v čase, kdy se samičkám začne tvořit hnízdní nažina.

   Samozřejmě že lze slavíka vážícího k večeru 28-31 gramů označit za snášející samičku již

   dřív, než u ni spatříme nažinu, stejně tak, chytíme-li v tokajícím páru oba jedince a rozměry

   křídel budou odlišné, lze pohlaví již spolehlivě stanovit. Pozor, při chytání na nahrávku se

   může nalákat i samice, letí však tiše těsně nad zemí spíše však přiskáče. Po půlce května by

   již většina slavíků měla hnízdit, chytíme-li tedy jedince bez nažiny, bude nejspíše samcem.

   Podle mých zjištění neúspěšných (lichých) samic – narozdíl od samců, mnoho na lokalitách

   není. Odchycený samec navíc během hnízdění velmi často po vypuštění krátce zazpívá.

   Kloaka u samců se zvětšuje už několik dní po příletu, samice bezprostředně po seznámení

   se s prostředím začínají stavět hnízdo. Jsou hnány i aktivitou bylinného patra, využívají

   situace, kdy vegetace je ještě přehledná a vidět jsou možné podložky pro hnízdo (suché

   větve, pletivo, postranní nadzemní větve keřů). Samozřejmě, že s vývojem rostlinného patra

   přijde znovu ve finále čas, kdy bude zdola (nikoliv však shora) do kopřiv vidět a ptáci opět

   získají dobrý rozhled. Navíc slavičí samice posilují svoji bezpečnost menším či větším kobercem 

   suchého listí, které spolehlivě při sebemenším kontaktu zaharaší. Samice pak musí rozhodnout,

   zda uvěřit své splývavosti s listím (hnízdem), anebo včas vyskočit a odskákat stranou. Které

   jsou bez zkušenosti (2K), nerozhodnost často zaplatí životem, zejména v případě hranostaje či

   kuny. To už jsme ale od určování trochu jinde, tak tedy – hezké vyčkávání!

První ze slavíků poletí krajem modráčci a my si na ně společně na starou tahovou zastávku se sklopkami vyrazíme. To bude tak kolem 20. března a navštívíme čihadlo u Koprníku. Upomínal odtud modráka i věhlasný mnichovohradišťský ornitolog doktor Alfréd Hořice!

  

Křížení příbuzných slavíků je pevným pilířem mé specializace. Téma zde bylo zmíněno už několikrát, ale protože se bude pravděpodobně dál vyvíjet, třeba jej osvěžovat.

A proč ten titulek? Když jsem zavadil tehdy v pobřeží Nového rybníku o první smíšený pár slavíků, neuvědomoval jsem si, co se tím všechno startuje. Ale tak to bylo snad se všemi mými poznatky, které atakovaly hranici nepoznaného.

Téma hybridizace je ale v něčem jiné, je navinulé výsledky velkých znalců ze zahraničí. Krásně se polykají jejich publikované poznatky, utříděné podle toho, jak zejména na ostrově Zeigenwerder, v lůnu hraniční řeky Odry, postupně dozrávaly. První smíšené hnízdění tam bylo doloženo v roce 1990 (pozor ale, v Holštýnsku již v roce 1976). Pak se tam, kousek od Frankfurtu, začaly výsledky hrnout. Dívá se na to opravdu pěkně a přiznám se, že jsem si připadal hluboko v „postavení mimo hru“ – fotbalovou terminologií vyjádřeno. Měl jsem u českých slavíků jasno v tom, že i tady dovedou „slevit“ a jít do smíšené dvojice. Ale co ptáci z hnízdění vzešlí? Připravoval jsem se na takové setkání a jenom proto snad mohl přijít den, kdy mi podezřelý zpěvák „přidrhl“ v ruce. Byl jsem si jist, že čtu v peří potomka rozdílných rodičů, ale jak to prokázat?! Dokonce jsem zkraje ani nefotil (neměl jsem čím), jen popisoval odlišné peří. Nikdo kolem tomu valně nevěřil, chyběl důkaz. Cesta nakonec vedla k cíli a slavík z Mladoboleslavska – třetí v pořadí – byl odborníkem potvrzen testem!

První velký úspěch byl na světě a protože u Odry vše odvozovali „pouze“ podle kroužků, slavík z bakovských kopřiv je předběhl. A nedosti na tom! Další sameček byl chycen s popsanými znaky v oblasti a pak přišla událost největší – hybridní samice, potvrzená rovněž testem DNA! I tím směrem na německo-polské hranici mírně onehdy nakročili, ale pevně nedošlápli, scházela pod nohama pevnější půda. Prapor tak zavlál znovu v Česku, tentokrát nad hlučným boleslavským předměstím!

Proč to píšu? Opatrnost velí, že není vše zdaleka vyřešeno; klíčí otázky nové. Vím, že jsem před koncem století dost chyboval i v determinaci. Mohly tam být zajímavé věci už dřív – ikdyž … … profesionální zoologové v Německu mluví v tom čase o „vzniku menší smíšené kolonie“ na ostrově uprostřed řeky v luhu parkové povahy. Kdo ví, možná jsme tedy vše zachytili včas. Zatímco kolegové na severu však odešli na penzi, na naše slavíky hledám drobnohled. Je snadné s tím, čím jsem prošel, vědět si dnes v terénu rady!

Znovu pátrám a snad podvacáté soudím výsledek z hnízda od Čelákovic. Slavíka, který byl 12. května následujícího jara chycen v Německu u Luckenau, o dvěstě kilometrů výš, v místech, kde naše hraniční hory konečně (a definitivně) dosahují nížiny. A hned – mohou slavíci příhodným prostředím posunout hybridní zónu až pod kopce? Jinými slovy – proč to ještě neudělali, od Odry, od Prosny? Případ hnízda od Čelákovic jsem zde již popisoval, ale chci doplnit, proč německý ornitolog usoudil na slavíka tmavého. Geny samice totiž převažují v předávání hybridním potomkům, musela tedy být v smíšeném páru nedaleko soutoku Jizery s Labem uherská samice! Proto se také hnízdiště neprozradilo odlišným zpěvem. Pták byl sice chycen dalších dvěstě kilometrů od Frankfurtu, ale vazba na hranici překryvu obou druhů či severozápadně rozložená hnízdiště ST je víc než zřejmá. Je škoda, že tentokrát německý ornitolog okolnosti zástihu nijak neupřesnil (asi nezkoumal), ale i tak se zřejmě jedná o nejkvalitnější výsledek českých slavíků.

Chtěl bych s tím, co mne v tématu dosud místní kopřivy stihly naučit, posedět s těmi pány tam u nich, na severu. Vyhrabat omšelé listy kalendáře, vrátit ten čas a rozprostřít jej před nás. Opájet se slavičím květnem, kdy (jak říkají) ze sušších stanovišť na svazích tlukou slavíci obecní, od řeky pak uherští příbuzní a dole kdesi před námi se to v houštinách jedinečně mixuje (domýšlím už sám). Ne, ne! Probírám se z toho libého úletu, vždyť uběhl leden z roku 11(!), nápadně jsme zestárli – a navíc – neumím ten jazyk. Bylo by to však přeci jen krásné. Arizonská pěnice Květa Fialová kdysi řekla, že jediným majetkem člověka je čas. Nic jiného nemáme a nebudeme mít.

Proces kompletní pohnízdní výměny peří u dospělých slavíků obecných zná několik modelů výměny rýdováku.

Nejčastější je postupné doplňování per, započaté 1. párem. Takových případů je šest až sedm do desíti a rýdovák je během růstu od středu nápadně odstupňovaný.

Druhým případem je stav, kdy velká pera vypadnou současně a nejedná se vůbec o defektní situace. Potkávám takové slavíky a zdá se, že si bez kormidla poradí zvláště uvážíme-li, že v půli procesu prakticky nelétají. Zde jsem kdysi varoval v určování stáří před případnou „souměrností růstových proužků“ praporů per, v takovémto případě (jsou-li zřetelné) jsou pak souběžné, jako u mláďat.

Citlivost váčků z nichž pera vyrůstají, mnohdy zapříčiní ztrátu již rostoucího pera či několika z nich (v řadě či nahodile) a výsledkem je nestejný finální obrys rýdováku (takto narychlo řešený problém náhrady pera bývá často oslaben v kvalitě praporu či délce ostnu).

V zimě se vracím k posbíraným materiálům a ukládám je. Tak jsem se postupně dopracoval až k opeření, získaném z pelichajícího jedince. Pochází od Dolních Stakor z cesty, slavík byl jeden až dva dny mrtev. Vše ostatní je na snímku.

„Hladové pruhy“ jsou vidět zřejmě pouze u mě v archivu na originále – co je však mimořádně zajímavé u tohoto staršího kroužkovance, je postup výměny per v ocase. První až pátý pár se vyvíjí souběžně a pouze šestý je v délce zhruba poloviční. Slavík tedy spontánním vypadnutím pěti vzestupných párů získal na řadu dní (cca týden) tzv. „vlaštovčí ocas“.

Zajímavé je i křídlo tohoto jedince.

Dobře je patrná již pokročilá fáze procesu výměny letek. Desátá až pátá ruční letka (RL) jsou plně dorostlé, čtvrtá až první (na snímku zakrytá) ještě postupně rostou. První až třetí ramenní – terciální (TL) jsou již plně vyvinuty (1.TL čerstvě dorostlá) a chrání nově se vyvíjející křídlo. První loketní letka (LL) je již také ve finále, druhá jen těsně před dokončením (vše načteno na rubu oškubaných křídel) a zastavme se u zdařile odhaleného měřítka růstu velkých per slavíků obecných. Třetí LL nám jej odkrývá v poměru k předchozí letce (k 2.LL). Rozdíl je 4 ¾mm! U těchto tří „prvních“ LL se postup výměny (až na defekty) nemění a vypadávají v pravidelném intervalu jednoho dne (vlastní zjištění) zato u následujících už neexistuje pevný řád. Nejčastější je situace právě tato, kdy jako další pelichá čtvrtá LL, poté šestá(!) LL a proces uzavírá v naprosté většině případů (i tady ikdyž nevýrazně) pátá LL.

Souměrnost ve sledu (až na defekty) platí mezi oběma křídly, v růstu a čase vypadnutí – za stejných předpokladů – existují rozdíly nejvýše o jednu letku.

Vrátíme-li se ještě k okopírovanému křídlu na obrázku, mohli bychom sledovat vývoj velkých krovek (VK) o nichž v určovacích klíčích jde především (při stanovení věku). Krásně je zde patrné u čtyřletého samečka jak jsou ruční, ale zejména loketní krovky, široce obloučkovité při okraji pera, jak druhé jmenované jsou i na bázi pera barvy totožné, struktura praporů i délka pírka rovněž odkazují na staršího slavíka. Krásně dorůstá z toulce i křidélko, ale to už je opravdu na čas jiné zimy…

Oprava: Vidím, že snímek křídla se nevyvedl, leží na něm sníh a barevné tóny krovek nejsou k přečtení.

Každý ze čtveřice našich slavíků potřebuje k obživě cesty, stezky, cestičky. Vzpomínám jak modráčci kdysi zahnízdili v rákosí Buškovského rybníku jen díky prošlapaným cestičkám od ovcí. Na Brodku je zas dokázaly nalákat ornitologické ulice po sítích. Na Postřekově kdysi pobíhali v melioračních kanálcích. Slavíci uherští v Polsku běhali po náplavách Prosny stejně jako v ušlapaných stezkách bobrů; modráčci tundroví v Krkonoších šmejdí zas kolem lávek z kulatiny. No a slavíci obecní – ti využívají cestiček rybářů, ochozů zvěře, cyklostezek, škvárové běžecké dráhy na bousovském stadionu a dokonce i frekventovaných silnic!

Jejich novodobý výskyt právě kolem viaduktů mimoúrovňového křížení silnic je tématem mnoha tváří. Kolik poznatků se zde nechá pořídit! Dodnes však nemám spolehlivou odpověď na to, zda sem ptáci přesídlili z nouze (jeden důkaz mám), anebo z prohnanosti. R10 pro některé znamená smrt pod koly aut (zvláště v létě pro mláďata), ale když vidím evidovanou (kroužkovanou) samičku, jak v pauzách mezi svištícími projektily od Liberce zabíhá k dělící čáře pro sražený hmyz a v pásu slivoní – mirabelek jím pak lacině fedruje kropenatou mládež, nutí mne to přemýšlet i jinak. Jasně, sameček tam na vrchní Stakorské silnici přišel hned prvního máje o život, ale spíš proto, že si za těch pár chvil nestačil přeladit počítač a zjistit, že Boleslavsko není Afrika.

Pak tu je zkušenost s pelichající hybridní samicí, která také fungovala zevnitř hlohů v dosahu svodidel. A pak tu je čerstvý pokus, kdy jsem u Kosmonos vložil sklopku doslova pod svodidlo na samý okraj silnice. Zdálo se mi totiž v jednu chvíli, že jsem v místě zahlédl ryšavý pohyb. V první kontrole tam byl slavík! Lze tedy usuzovat, že slavíci jakmile místní situaci načtou (zdomácní), začnou kolem silnic početně rozsévané smrti využívat k obživě spíše, než by se byli sami připsali na seznam.

Vzhledem k tomu že, zejména v čase pelichání, jsou ptáci takřka k nezjištění, může být tato symbióza docela častým jevem v těchto specifických prostředích.

Apríl nakročením už vyzval první zájemce o bydlení, pěnkavy a strnady. Někde ovšem tyto otužilce předběhl velký vlastenec brhlík, který to na podzim nijak neřešil a místo neopustil ani k potulkám po okolí. Ti tři, ještě se strakapoudem a šoupálkem, už mají vybaleno. Užívají těch prvních ještě nejistých dnů; jeden bubnuje do suché větve, druhý vesele hvízdá, další volá tenounce a pěnkava se strnadem už z rána taky vyzpěvují. Od vsi se k stárnoucím jabloním podél cesty vydali vrabci úpolníci, letí nizoučko nad pelyňky, vedle sebe. U polního hnojiště se zastavili špačci a dva už s ostatními neodletěli. Byli doma. Řekli si mezi sebou, že se na podzim sejdou k odletu, nebo ne? Zdálo se mi to jasné. A pak to začalo menším budníčkem. Z keře na keř stačil od noci, která ho někde v oblasti vysadila, doskákat tou přátelskou krajinou až k svému trní a tradičně se zpěvem. V džungli při zemi se mihla pěvuška, taky už nikam nepoletí. Ta, co tu hnízdila před ní, mívala po léta na noze kroužek který dostala, když tehdy prvně na podzim slétávala k jihu hlubokým alpským zářezem řeky Ticino, na švýcarsko-italském pomezí. Tahle má kroužek český, když se mi připletla v loni do slavičí sítě. Domovu jsou pěvušky věrné a mám je za to rád. Potkávají se tu s nimi červenky, ty tu ale nehnízdí – snad dál kolem Jizery, ale hlavně v rezervaci Baba nad Studénkou. Tudy početně protahují. Hlas holuba hřivnáče, s hnízdem na bříze, je už také neodmyslitelný, nad ním, na samé špici už listuje zpěvníkem kropenatý drozd. Nejlepší zpěvák těchto míst! Černohlávek už je taky doma, přibývá jich celkově v krajině, se strakou jsou ale asi jediní. Ubývá kosů, ale spíše se stěhují za lepším, k městům a osadám.

Blíží se k půlce měsíce a chodím už k roštím každý den. K vlhčím i k těm vyprahlým. A tady se bude další vývoj lámat – právě na typu prostředí. Jedna se otevřou rákosníkům a cvrčilkám, druhá sedmihláskům a pěnicím. Ale to až po králi pěvců! Tohle je už jeho čas! A najednou jej na jediném místě z padesáti sledovaných objevím. Utahaného a snad i trochu překvapeného ránem s jinovatkou i skutečností, že křoviny ještě lidem docela nepodlehly. Jsem nepopsatelně šťasten z toho shledání a už se těším na číslo kroužku. Bude souhlasit? Bude! Jsem si tím téměř jist! Kdyby ráčil zazpívat (vím, že se mu ještě nechce), poznal bych ho podle not – vážně, poznal bych ho. Tady u Bousova, za Veselou a ve Březně, docela určitě! Jsou lepší ostatních.

Je krásné, jak němečtí kolegové popisují návrat slavíků tam k nim, jsou prý načepýření – jako by bez života. A mají za hranicemi velikou pravdu. Když už jsem o ně zavadil – soudím, že jsou největšími znalci problematiky po Evropě, tedy vůbec. No a pak už tužka nad zápisníkem jen kmitá, „hladové oko“ v autě už zase hlásí prázdnou nádrž a čas, kterého jsem se tak nemohl dočkat, upaluje najednou tryskem. Zastavit ho nějak, přichystat se na to, uvařit před tím nadrženým křovím ještě pár skvělých kafí, nalistovat v archivu konkrétní vývoj místa, nastudovat ho a užít vzpomínek; zašněrovat pořádně boty, abych po tlamě nevletěl do odhodlaného ostružiní (plácek za veselským hřbitovem už se jistě usmívá – co je tam za trnité dómy, neviděl jsem nikde!). Zastavit ten čas, sednout při cestě na kámen, daleko víc nad vším ještě přemýšlet, zapadnout do toho obrazu, netrčet ven – už ne snad ani poznávat, spíš jenom chránit. No, jdu radši k oknu, abych se ujistil, že venku je leden a že to nádherné je snad před mnou.