Autor: Pavel Kverek

Březen, respektive jeho třetí část, je již časem, kdy u nás můžeme zastihnout slavíka modráčka středoevropského (Luscinia svecica cyanecula). Samečci se honosí svítivě bílou skvrnkou (hvězdou) uprostřed modré náprsenky.

Hvězda však může i chybět, nebo je naznačena velmi slabě a patrna až po rozfouknutí peří. Absence či přítomnost hvězdy není v žádném případě znakem stáří modráčků.

Samičky většinou postrádají modrý štít i hvězdu. Při rozlišování pohlaví modráčků máme tedy problém téměř vyřešen, snad jen pozor na „samčí“ samičky s namodralým vousem a vzácně i naznačenou hvězdou.

Ještě před pár desítkami let byli u nás modráčci velmi vzácní a setkání s nimi bylo pro pozorovatele vždy velkým zážitkem. Chytat a kroužkovat se dali hlavně na jarním tahu podél řek, kdy bylo třeba znát přesná data časově velmi omezeného výskytu v prostředí.

V 8O. letech se situace zvolna začala měnit, byla prokázána první hnízdění a v dnešní době lze říci, že modráček je mnohde pravidelným hnízdičem.

I v naší oblasti se dříve vyskytoval na tahu a dokonce zde byl, tehdy mezi prvními, prokázán i jako hnízdící. Dnes je však kupodivu znovu poměrně vzácný.

Zajímavější, než jeho hnízdní výskyt, se ukazuje výzkum migrační strategie a zdá se, že i tahové zastávky, alespoň v naší oblasti, rovněž slábnou.

Odchyty pro kroužkování jsou vzrušující a mají neopakovatelnou atmosféru.

Modráčci se za tahu chovají velmi skrytě a často je prozradí až odchytové zařízení. Skutečnost, že táhnou jako všichni slavíci jednotlivě, činí setkání o to vzácnější.

Zmíněný konec března je dobou, kdy si aprílové počasí už nanečisto zkouší všechny své „vylomeniny“, aby 1.duben byl v krajině opravdu co nejzmatenější. Tehdy slunečný čas v okamžiku střídá vánice, aby po chvilce sníh znovu zmizel pod stále ostřejšími slunečními paprsky. A noci mohou být měsíčné, stejně jako velmi temné. Ptáci jsou však na cestě a tak musí řešit problémy, jak přicházejí. V mokřadech, kolem rybníků či v blízkosti řek, je šance na setkání největší. Podaří-li se nám odchyt, užasneme nad krásou modráčka i jeho krotkostí. A po okroužkování, jakmile jej vypustíme, neodlétá nikam daleko, skryje se v nejbližší buřeni a po chvilce pokračuje v sběru potravy. Energie je mu opravdu třeba, vždyť nejbližší noc jej znovu vyzve k cestě dál na sever.

Proměnlivost modráčků je značná, jen málokdy potkáme dva stejně zbarvené jedince. Co se týče průletového kalendáře, obecně platí, že nejprve táhnou staří samečci, poté ti mladší s prvními samičkami, většinou staršími. Kolem půle dubna se již může nezkušený chytač v problematice pořádně „ztrácet“, samečci jsou podobní samičkám – ty právě naopak. Nemožné není ani to, že v prostředí může „přibrzdit“ kolem půle dubna i modráček tundrový (Luscinia svecica svecica) s okrově červenou skvrnkou na hrudi samečků.

Věk protahujících ptáků je někdy těžko stanovitelný, skvrnky na krovkách se nezdají nejspolehlivějším vodítkem. V tu dobu už můžeme občas zaslechnout i zpěv, pocházející od mladých samců, kteří již nikam daleko nepoletí a zkouší svoje štěstí.

Sledovaná oblast jižně od Kněžmostu je však dnes bohužel už zase především zastávkovým místem modráčka středoevropského – nejčasnějšího našeho slavíka.

Slavík obecný (Luscinia megarhynchos) je ze třech druhů našich slavíků nejběžnější a současně je také nejlepším zpěvákem. Repertoár některých starších samečků je vskutku obdivuhodný.

Při určování slavíka obecného si všímáme zejména letek na křídle. Kroužkovatelé dobře vědí, že 1.RL u něho bývá delší než RK, vzácně může být stejně dlouhá s krovkami, ještě vzácněji o 1 až 2 mm kratší. Zúžení vnějšího praporu je patrné u 3. i 4.RL, špice křídla je daleko více oblá, než u příbuzného slavíka tmavého (Luscinia luscinia). Způsobuje to 2.RL, která je tady až 3. nejdelší letkou křídla. Křídlo slavíka obecného v našich podmínkách jen zcela výjimečně přesáhne délku 90 mm!

Slavík tmavý (Luscinia luscinia) je u nás poměrně vzácným zjevem. Bývá více či méně skvrněný na hrudi, od slavíka obecného celkově tmavší a hlavně hlasové projevy jsou odlišné. Kontaktní hlas je jiný a zpěv zpravidla také. Sloky jsou přednášeny jakoby váhavěji, jsou kratší, chybí úvodní „krešendo“, dojem z přednesu je opravdu jiný, zpěv je výrazně „tvrdší“.

Při určování v ruce nás zaujme redukovaná délka 1.RL v poměru k RK. Také chybí zúžení vnějšího praporu na 4. RL. Vrchol křídla je nápadně „ostrý“, což způsobuje právě již zmíněná 2.RL. Ta je u tohoto slavíka druhou nejdelší v křídle. Křídlo, zvláště u samců, přesahuje v našich podmínkách zpravidla hranici 90 mm. Spodní krovky ocasní mají nápadný tmavý lem.

Slavík modráček (Luscinia svecica) je odlišný od předchozích v mnohém. Zastihnout u nás můžeme, jak poddruh středoevropský, tak i tundrový. První žije v mokřadech a rákosinách nižších poloh, druhý obývá horská rašeliniště. Na snímku je samec. U modráčků pohlavní dvojtvárnost existuje, samička vypadá jinak, na hrdle je zbarvena skromněji. Repertoár samečků tvoří z velké části naposlouchané hlasy jiných ptáků.

Pohled na křídlo dvouletého modráčka, kde jsou dobře vidět skvrny u špice LK a protože jde o jarního ptáka, jsou špičky při ostnu dokonce místy vylámány. Chybějící špičky praporů lze nalézt rovněž u RP dvouletých slavíků a to všech druhů.

Slavíka, ačkoliv je mezi lidmi známým opeřencem, jen málokdo na vlastní oči spatřil. A nepochybně ještě větší neznámou je fakt, že v Česku slavíci existují dokonce v třech, resepktive čtyřech podobách! Abychom se mezi nimi zorientovali, představme si jednoho po druhém.

Slavík obecný (Luscinia megarhynchos) je z kvarteta nejběžnější, současně je ale nejlepším zpěvákem. To on je tím velebeným králem pěvců! Zbarven je prostě až na rezavý ocásek a světlejší břicho, převládá tón suchého listí. Tento slavík je také ústředním tématem mého výzkumu hlavně proto, že v zkoumané oblasti (SV Mladoboleslavsko) pravidelně hnízdí. Jinde v republice jej najdeme zejména podle nížinných řek, nejsilnější populace jsou v Polabí, Poohří, objevuje se nově například v Jižních Čechách. Moravu osídluje nejvíce na jihu, najdeme ho však i ve Slezsku. Stejně jako jeho příbuzní i on je ptákem tažným, na konci prázdnin odlétá do oblasti afrického Sahelu, odkud se navrací v půlce dubna. V České republice je ze všech svých příbuzných nejpočetnější.

Slavík tmavý (Luscinia luscinia) je zbarvením velmi podobný, odlišit jej lze zblízka pouze podle tmavě skvrněného hrdla, u samců pak také podle zpěvu. V republice je vzácným, objevuje se spíše na jarním a více ještě podzimním tahu. Zmiňovaná hnízdění nebyla nikdy přesvědčivě doložena, třebaže je lze předpokládat. V hnízdění jej však lze někdy zjistit ve smíšeném páru s předchozím, kdy právě „mladoboleslavský“ výzkum problematiku vzájemného křížení výrazně posunul. Od slavíka obecného se odlišuje také délkou tahu i polohou zimoviště, ležícího často až na samém jihu Afriky.

Slavík modráček středoevropský (Luscinia svecica cyanecula) je narozdíl od obou předchozích pestře zbarvený, zejména co se týče samečka. Zato zpěvákem nikterak dobrým není.

Ač tomu tak v 70. letech minulého století ještě nebylo, dnes je, zejména na jihu naší republiky, poměrně běžným druhem. Od svých dvou „rezavých“ příbuzných se liší také životním prostředím, zatímco slavík obecný i tmavý jsou ptáky křovištními, tento modráček má rád zejména bahnitá rákosí. Kroužkování ukazuje, že neodlétá na zimu nijak daleko, nejodvážnější z nich sotva přeletí Středozemní moře. I proto je z jara naším nejčasnějším slavíkem.

Slavík modráček tundrový (Luscinia svecica svecica) je vzácný podobně, jako slavík tmavý. Jak již jeho příjmení napovídá, má rád drsnější podmínky, které u nás nachází pouze na dvou místech v krkonošských hřebenových rašeliništích. Předchozímu je velmi podobný, samičky obou poddruhů jsou naprosto k nerozeznání. V čase jarního návratu existuje nevelká šance setkat se s ním i v nižších polohách. Zimoviště ještě nejsou dostatečně známa, mohou být shodná s předchozím modráčkem, některé výsledky však ukazují na východ daleko do Asie.

Se všemi čtyřmi našimi slavíky jsem se setkal i v podmínkách Mladoboleslavska, byť s některými pouze na tahu. Všechny jsem měl také možnost navštívit v jejich hnízdním prostředí.

Byli to právě slavíci, kdo mne přinutil hledat na konci vojenské služby (1978-80) cestu do ornitologické společnosti. A byli to zase oni, kdo mne dostrkal až do „Hornoměcholupské“ pokusit se složit zkoušku, smět je chytat a kroužkovat. Byl jsem připraven v případě neúspěchu vyprosit si nějak výjimku alespoň na slavíka obecného (Luscinia megarhynchos), tolik jsem se jim chtěl přiblížit. Vždyť v Dolním Bousově u Červenského rybníka na mne už delší čas čekala vyhledaná hnízda a v brašně napletené sklopky! Stačilo jen dojet do mlýna pro moučné červy na chytání. A vidím, jako by to bylo včera – Jiří Formánek schází v koskované košili po točitém schodišti zahradní vilky, v ruce drží razítko a snům dává reálnou podobu. Třicet kroužků řady „T“ tehdy přišlo naštěstí brzy a první slavík – samička s číslem 303751 se pak vracela hnízdit i v dalších letech. To jsem ještě nemohl tušit, že věrnost domovu je pro tyto slavíky jednou ze základních vlastností a že se v tu chvíli formuje můj první cenný výsledek specializace. Čas vyměnil století a dobíhá už první desítku nového. I dnes jako by slyším přes hřbet Chlumu od Prahy Jirku Formánka, jak čerstvě vybranou povinnou specializaci komentuje slovy: „Slavík je těžkej druh“. Odvětil jsem, že na to mám celý život. S přísedícím Jardou Škopkem tomu tehdy asi moc nevěřili.

Slavičí roky letěly, v úvalu říčky Klenice od té doby opadala a znovu vyrašila nejedna generace listí, ve výzkumu jsem si prožil „krizi“ i „poučení z krizového vývoje“, aby se jako poslední dostavila závislost. Po dvaceti letech jsem se v tématu zorientoval a mnohé pochopil. Dnes vzhlížím ke křoví, o kterém dopředu vím, že v něm už brzy bude důvod nalíčit sklopku. Zkušeností bych měl málem na rozdávání, zůstávám pokorným, protože slavík – to je těžkej druh.

Ze všech objevů pak nejmilejší je ten, že slavíkům má tato krajina stále co nabídnout a být jim domovem.