Uteklo to a vím, co říkám. Mladí se včera vrátili z Anglie a tam už prý jaro pěkně jede!
Starý teplý Golfský proud je stále tedy v kondici a už i chápu, že tamní slavíci obecní se tam mohou přeci jen chovat trochu odlišně. Času mají víc.
S první ukončenou desítkou nového století dojde v mé ornitologii k některým změnám. Chci již většinu času věnovat specializaci a z ostatních aktivit zůstane jenom Vítání ptačího zpěvu.
Břehule, skorce, chytání v rákosí – to vše omezím na minimum.
První kroky, směřující k slavíkům, podniknu po dvacátém březnu v mokřadech u Koprníku.
Po mnoha letech vyrazím zase na modráčky! Chci si tu atmosféru připomenout.
Chytat budu „klasicky“, bez provokace – naslepo. Je to naprosto unikátní metoda a přiznávám, že to v hrudi pěkně buší, když je v sklopce pohyb a pták je tmavší běžné červenky. On totiž ve sklopce náprsenku jen tak neukáže, je vždy od chytače ve směru odvráceném. Rýdovák taky nerozevírá často, až když je člověk už opravdu blízko a i tak to moc nápadné není.
Projdu si tam znovu ten močál, prostředí je to jedinečné. A vydržím, dokud nerozkvetou vedle bledule; pak skončím. Alespoň jednoho bych chtěl na tahu zachytit a pořádně prozkoumat jeho tukové zásoby, vím už o tom totiž daleko víc, než kdysi.
Každý rok se ve své specializaci dozvídám víc, proto ten ústup z ostatních aktivit.
Mohl bych za modráčky na pozvání jinam, třeba k Bílině. Děkuji za nabídky, ale zůstávám doma, tady se o tom prostředí potřebuji dovědět co nejvíc, tady to píši do novin! Jen za tmavým slavíkem bych vyrazil, tam bych výjimku udělal. To je totiž nejpevnější pilíř mého výzkumu, tam se budou dít věci!
