Autor: Pavel Kverek

Pracovní setkání ornitologů jsou kořením krásné záliby. Ptactvo je vskutku obdivuhodné a to, že vzchází z přírody, jen košatí možnost poznávání.

7. srpna jsme se sešli pod vrbami Žehuňského rybníku, kde ornitologové řadu let provádí své výzkumy. Místo je to zvláštní. Podél hranice rezervace se prohání vlaky po oblýskaných kolejích a hučí dálkami, hned vedle v nedozírných rákosinách stejnými dálkami šumí křídla ptáků. Tam je pravý ráj kroužkovatelů.

Žehuňské slavíky mám v pelichání „načteny“ právě od dráhy z sušších stanovišť. I teď jsem se vydal zmonitorovat úsečku: kemp – nádraží a „udělat přítomnost“. Ohlášeni byli dva a vznikla tak šance předvést kolegům pelichání slavíků „na živo“. Však mne hned zkraje také upomínali.

V třetí kontrole se to povedlo, chytil se slavík, kterému do odletu zbývají zhruba dva dny.

V zápisu to vypadalo takto: 4.-5 LL dorůstá; 1.-3. RL dorůstá; 6 pár RP dorůstá – vše ostatní vyměněno.

Slavík je významný i z jiných důvodů. Jednak byl okroužkován již dříve a archívy vědí, že jej chytil Mirek J. (5.května 2009) na prvním z nedalekých punktů. Slavičí sameček byl podle kroužkovatele dvouletý. Vím, že se kluci na blog při nejbližší příležitosti připojí a tak jim vzkazuji:

Předkládám důkaz, že se někteří slavičí kroužkovanci vrací i na Žehuň, přestože vám se daří chytat spíše ptáky nové.

Dokazuji též, že dvouletý pták (nyní čtyřletý) se může v místě zástihu usadit (v místě narozený?) Rovněž dokládám, že „z těch pár slavičích brk“, která tam v konci léta ještě zůstávají a dosud nezmizela, je to právě samec, prodlévající na lokalitě déle.

Ukazuji též, že způsob monitorování „neviditelných“ a „neslyšitelných“ letních slavíků poměrně dobře funguje, že se mé ornitologické snažení postaralo o průlom v jejich hledání i získávání dat. A dodávám, že křídlo „žehuňského“ slavíka je nejméně stým pelichajícím a nafoceným a že se přiřadí k materiálu, z něhož vzejde podrobná studie.

A taky jsem rád, že se narodil zážitek, jehož díl jsem si odvezl na prahu noci od Žehuně i já. Byl veden veselý spor o číslo kroužku (i já jsem totiž tušil doma sérii „N 557“, ta však končila číslem 300). Tento má (jak vidíte) koncovku o 55 vyšší.

Retrap je zajímavý i přítomností bílých pírek na pravém křídle (jedno zvláštně trčelo z křídla a bylo vzrůstem delší). Zajímalo by mne, zda kroužkovatelé tento jev registrovali, nebo se objevil až po první kompletní výměně peří v létě roku 2009. Mohl pochopitelně i později.

Na „Žehuni“ v kroužkovacím kempu kroužky tradičně opravdu „chrastí“. Ptáků se chytá hodně, místo leží v lůnu staré migrační cesty, ukázaly to i břehule z mladoboleslavských Obrub.

Před deštěm v loukách létali velcí temní okáči, až když se po první přepršce schovali, tušil jsem, že s vodou bude hůř – a bylo!

K večeru se však za frontou objevilo slunce. Já ale před tím vyfotil jinou záležitost. Od rybníka v úchvatném hávu odcházel večerní déšť…

Musí tady být nádherně!

6.8. odpoledne začíná být dusno. Obloha je chvílemi podmračená, v autě pochcípali červi, vzal jsem „druhou směnu“. V pískovně to bývá dobrodružné a mám odtud z pelichání skvělý výsledek.

Voda je vysoko i tady v Bakově, slunky vyjely do kaluží, zahlédl jsem dva křemenáče v osikách, ty pobereme později. Třeba to, vzhledem k datu, dnes bude brzy u konce.

U boudy se sám od sebe ozval slavík, tak to se opravdu nestává. Spěchat tedy odtud nebudem. Lezu do kopce a strkám sklopku pod temný šípek, přecházející v ostružiny. Dobrý flek. Pokud sklopku pták nezná, mělo by to vyjít. Dávám podle „panelky“ ještě jednu pastičku do černého bezu, kdybych ho kypřením motyčkou snad z místa vyplašil. Je vysoké datum, už dokáží uletět. Na úpatí strže kupodivu v křídlatce japonské letos nic neodpovídá, daleko lepší plácek vidím nahoře u plotu. I s plaménkem plotním, to je nádherná džungle! Kde se tu objevil pámelník, to fakt nevím. Pouštím lehce hlas. Po chvíli je jisté, že unikátní prostředí je obsazeno. Kladu dvě sklopky; dnes to vypadá skvěle!

Místa máme všechna pod dohledem a třeba je hned zkontrolovat. Čerstvě obšancovaný plácek v první sklopce má už slavíka! Je vidět, že je dospělý a to je dobrý materiál. Plácek pod bezem má také slavíka, hodně ještě rozpelichaného. To bude zajímavé! I on jde do pytlíku a ve svahu pod šípkem je pod síťkou třetí! Tak to je tedy síla. Pojďme na stanoviště, ať je co nejdříve můžeme vrátit na pelichaniště.

První vypadá takhle:

Druhý to během prázdnin asi nestihne.

Třetí může letět za pár dní. Vypadá s tou ofinkou důležitě, už asi řeší postup kontinentem.

Sbíráme houby, jezera jsou plná lysek a chřástalů, ukládám foťák a odjíždíme. Byla sice blíže k nádraží ještě jedna „odezva“, ale to byl pravděpodobně mladý pták, sklopky se tam válely zbytečně, už mohl být klidně kdesi na druhé straně lomu. Jedeme zadem do Kněžmostu, přes Horku. Louky se tu už bohužel nesečou, hnízdiště je v průseku pod elektrovodem. Zkusíme hlas. – Pěkně – za cestou „zavrčel“. Tady to bude ale obtížné, nejsou tu tmavá houští, jde spíše o les. Odkud se přesně ozval nevím, musíme improvizovat. Nad bažantnicí, k níž tento starý náhon směřuje, létají nízko i vysoko stovky jiřiček. Rojí se mravenci a v teplých komínech jsou vítanou potravou pro ptáky. Drží se s nimi dospělá vlaštovka, jiřiček je opravdu hodně – kam oko dohlédne, ale mohou být klidně ještě místní. Sklopku dávám i k maličké hromádce klestí u cesty, v lemu prořídlé javorové mlaziny. Je to místo netradiční a činím tak spíše ze zoufalství. Za cestou jsou staré jabloně, zem obnažená, je to ale řídké, tak sotva na hnízdění. Asi to po první kontrole zabalíme, foťák je naplněn a spokojenost veliká. Trvá vlhké dusno ikdyž se den kloní k večeru. Budu se ještě bavit jiřičkami, to divadlo je načichlé dálkou!

Jdeme pro sklopky a rychle domů. První, druhá jde do tašky, třetí má slavíka – a je to ta „u hromádky“! Slavík tam zřejmě i nocuje, našel jsem větévku s trusem a jemnými pírky. Beru jej ven z lesa, je krásný a pozítří asi odrazí.

„Nádrž“ má natankovánu slušně, to tedy ano.

Vážení příchozí. Děkuji vám za dnešní společnost, ještě se sejdeme.

Mám to tak posledních pár let, srpnové noci sleduji mnohem bedlivěji. Odlétají v nich místní slavíci. Je-li vidět na hvězdy, jsou slyšet mladí drozdi. Stěhují se přes hory k vinicím. A taky pro smrt. Střílení drozdů je naprostou zvráceností. Vrací nás to o století nazpátek. Vím, že do těchto nocí startují i slavíci, místa v kopřivách utichají. Během srpna zmizí i ti poslední. Výzkum se z terénu přesune pod střechu. Materiálu mám poměrně dost. Začnu psát o pelichání dospělých slavíků – definitivní pojednání. Vybral jsem fotky fází rozpelichaných křídel, je jich za ta léta 98. Některá první nebyla tehdy zdokumentována. Fáze vyčistím a seřadím zhruba dvacet momentek, postihujících průběh kompletní pohnízdní výměny u slavíka obecného. Je mi jasné, že půjde o unikátní kolekci. A k té doložím komentář.

Doplním i karty pelichání o pelichací skóre a přidám do grafu, který byl otištěn kdysi ve sborníku. Bude zajímavé sledovat, jak nově přiložené dvě třetiny materiálu pozmění původní graf. Poté už by ale měl mít konečně nějakou výpovědní hodnotu, bohatý sběr ze stovek hodin a chytačského umění je toho zárukou. Pojednám i o okolnostech výzkumu pelichání a doplním výpočet růstu.

Chtěl jsem ještě napsat, že mne i po těch mnoha letech téma fascinuje. Jde o potřebné zjištění, protože zkoumaný druh už měnit nebudu. Nestihl bych jiný už načíst, tvrdím totiž, že zorientování v zadání se musí v terénu oddřít. Bez toho to nejde. Jsem možná z pomalejších, ale v roce devadesát jsem nevěděl takřka nic! A nad přehmaty se dnes usmívám.

A ještě jednu věc to u mne posílilo: uznávám ty, kdož činí podobně. Mohl bych je tady začít jmenovat, nemám ale jejich svolení. Třeba by nechtěli, aby se jejich jména flákala éterem, tak jen zmíním: pražský výzkum kukaček, říčanský křepelek, skupinu pro výzkum ťuhýků, krkonošské modráčky a třeba odborníka, sledujícího v polích skřivany. Fandím i těm ostatním, té zarputilosti; musí prožívat to, co já. U nastupujících kroužkovatelů bych se velmi přimlouval za směřování k specializaci, jakékoliv. A můžou ji samozřejmě vyměnit za jinou, jak se budou postupně rozchytávat.

Líbí se mi i kolegové s triedry a zápisníkem. Někdo tomu nerozumí, já jim ano. Líbí se mi i ti, kteří fotí. Je to úžasné. A že vše můžeme dnes takhle mezi sebou čenžovat je taky fajn.

V neděli odjíždím k Žehuňskému rybníku za diskusí. Je mi takřka jedno, co místní šamani vyloví ze sítí, chci vidět lidi, motýly, kytky, podívat se za tratí znovu po slavících. Jestli se nějaký ještě pozdržel, chtěl bych ověřit jedno podezření. Přijeďte, kdo to nemáte daleko a nechcete si schovávat tajnosti po šuplících! Přijďte je vyhandlovat za jiné.

Nebýt kroužkování, nevěděl bych o slavících skoro nic. Poslední den července byl ve znamení dvou nádherných kontrol.

Zajel jsem do Trní a s přispěním obrovské náhody jsem tam ještě na hnízdišti objevil slavíka. Síť ho nad potokem chytla a veledůležitý výsledek je už v archivu. Je to jedno z pěti pozdních mláďat, označených v hnízdě 19.června. Už je samostatné, ale kdy stihne přepelichat, to nevím.

Zástih má několik odborných rozměrů, to si ale nechám po sezóně.

Odpoledne jsem u bakovské Jizery nakontaktoval na tradiční lokalitě slavíka, za půl hodinky se chytil do sklopky. Kroužek na jeho pravé noze „promluvil“ až doma v kartotéce, ale tušil jsem to. Jde o unikátní doklad, kdy z loňska do sklopky chycený juvenilní slavík se do místa nejen po roce vrátil, ale prvně tu nyní i kompletně pelichá.

Pod ním u rybníčků pelichal zhruba stejně ještě jiný, toho jsem už ale musel okroužkovat. Je pro mne neznámý. Díky kroužkům mi dnes přibyly dva pěkné výsledky. Z toho Trní mám opravdu radost, mláďata tedy vyšla. Teď o nich píšu na webu VČP ČSO (zítra to naleznete ještě v jejich archivu).

Chystalo se sice stále na déšť, ale ještě že jsem vyrazil; byla to skvělá volba.

Den za dnem mizí slavíci z místních hnízdišť. Dnes (29.7.) už byly některé lokality bez odezvy. U Bakova jsem byl letos prvně. Z přehrávače se místy až kouřilo, ale ozval se jediný nad řekou, protože však byl na večer domluven déšť, ani jsem náčiní netahal. Za prvních kapek jsem sjížděl k hřbitovu za Veselou, to je místo sice plné ostružin a maliní, ale lesík není nijak velký. Hlavně jsem tam vloni nekroužkoval a to je šance pro sklopky. Kdyby tam tak nějaký byl, v přeprškách by se to pod břízami ještě stihnout dalo. Byl tam a stihlo se to!

Je to nepochybně sameček a zbývá mu pár dnů. Pěkně nám před cestou tloustne.

Buřeň vůbec nezklamala, to se prostě nedá. Doma vytahám z kůže trny, brzy od toho bude klid. Je to unikátní chytání, myslím, že docela neznámé. Mohl bych ten způsob dát patentovat. S velkou nedůvěrou na mne civí chataři, když vylézám z provazců trní na cestu, za doprovodu chrastících PET lahví a plechovek od piva. Lidi jsou prasata. Byl by to jinak pěkný březový háječek! Po oplocence posedává šedý i obyčejný ťuhýk, je to od nich hezké, že tu stále ještě přebývají. Vytočilo je, že začalo pršet a velký hmyz složil krovky pod listí, jsou tu najednou zbyteční. Já taky končím. Jsem „na kůži“ z oklepaných korun osik, slavíka pěkného mám ve foťáku a pojedu domů. Od Jizery volá pisík – je to jejich čas, hodně si ta štěrkoviště užívají. Jdou s nimi z hor „žlutí koníci“, každé léto je to jak přes kopírák. Jak je ta řeka potřebná! Pod zákrutem sympaticky orvala břeh, doufám, že si toho nikdo nevšimne. To by bylo zjara pro rybaříky! Připomnělo mi to slavičí Prosnu, to byla nádhera v té placaté polské krajině! Kdybychom tak měli jejich moudrost, to by se to rybářům rybařilo, ptáčkářům pozorovalo a místnímu bulváru při zvýšené vodě povykovalo. Prší čím dál víc, jedu domů.

(Čtení pro ty, co je nebaví koukat do těch podivně děravých křídel)

Vzpomínáte, jak jsme „nedávno“ společně táhli k rohatským Horám za ptačím zpěvem? I za tím slavičím? Jak jsme rozdělili acháty a přimlouvali se ráno za počasí? Je konec! Slavíci balí.

Tyhlety data, jako je sedmadvacátý červenec, ty jsou důležitý! V třiaosmdesátým jsem toho dne chytil v přepeřské Pteči nejcennějšího mladého slavíka, nikdy jsem to nepřekonal! Toulal se už po kraji, narodil se totiž ve Březně. Myslel jsem si tehdy v prvním roce specializace, kolik takových výsledků mne hned příští rok zasype a ono nic. Tak na něj vzpomínám – i na to, jak jsem byl ještě pár měsíců tehdy svobodný. Hezkým to zůstalo.

Chtěl jsem i letos si takového slavíka připomenout a někde chytit – chytil jsem, ale velmi pravděpodobně ještě „netoulavého“. Ozval se mi tam z toho pralesa z prostoru fabriky už před týdnem, dnes jsme si tam pro něj mezi prázdnými betonovými sloupky při cestě pro železo odskočili. Jiný tam kolem není, byl to tedy on. Ještě jsme to ověřili hlasem, než jsme jej tam do té tmy vrátili. Ještě před tím jsme si ho ale vyfotili…

Už se taky brzy odrazí z tovární zahrady do první noci, táhnoucí jej k Pyrenejím. Tukových zásob tam v té černočerné zemi vrbového maliní pořídil dost. A bude to podle zapsaných čísel téměř jistě samička. Jsou ti slavíci jiní před odletem, temeno a šíji mají makově hedvábné, nejsou rezaví jak na jaře! Barvy jim vyžíhá až pořádné slunce, to naše to neumí. To jim do nich v máji tak akorát slušně posvítí, aby zajiskřily. I pro mne. Alespoň si to myslím. A zajiskří už po třicáté. Chystáme dvě výstavy k tomu roku – jednu v Boleslavi a druhou v Bousově. Ta boleslavská představí zpěváka z periferie a bude úzce zaměřena jen na plácky za svodidly, mezi oloupanými kabely, vykradenými peněženkami, barevnými jehlami a plesnivými spacáky. Nic z toho tam ale v rámech samozřejmě viset nebude. Druhá expozice, o dvacet kilometrů dál, ukáže těch třicet let s kleštěmi; pokud by to ale ještě dokázal ptačí bousovský veterán a já bych ho stihl zkontrolovat, stal by se nejstarším československým slavíkem s zavřeným kroužkem! To by galerii na faře opravdu slušelo!

Je to i upoutávka pro Vás všechny, přátelé. Až dostanete pod stromečky v konci roku diáře s dvanáctkou, už snad budu termíny bezpečně vědět. Tady je uvidíte viset.

Vyjděte si zítra ven a vzpomeňte v tom pátku i na slavíky. Některé z nich ta kněžmostská, bousovská, březenská, hradišťská, sukoradská, bakovská, lhotická i ta boleslavská noc už vezme s sebou. A my si zas tady na blogu dvě třetiny roku pěkně počkáme! Jak to ale znám, bude to kratičké čekání. Kolikpak z nich to asi domů dokáže? Všichni to nebudou. Ať jich je ale co nejvíc, to bych si moc přál.

23. července 2011 jsem chytal u Kosmonos a poté v Násedlnici. Nestihnu již zcela jistě všechna hnízdiště, lepší to už nebude…

Vím, že píšu teď delší čas pro odborníky, ale větší prostor musí dostat výzkum před popularizací. Proto i dnes ještě o pelichání.

Výjezd to byl přínosný, všichni tři kroužkovaní slavíci byli z pohledu pelichání zajímaví. Pojďme se za nimi krátce ohlédnout.

Dospělý slavík od Kosmonos byl již téměř přepelichaný a to ukazuje na skutečnost, že dokáží mnozí z oblasti uletět už v III. dekádě července. Podle španělských kolegů se zajímám o zbarvení zobáku adultních jedinců, rozdíly lze opravdu shledat, zda to však je ve vztahu k stáří se zatím bráním vyslovit. Tak jasné to není – nicméně tento měl snad nejtmavší zobák, co jsem kdy viděl. A starší nepochybně byl. (Fotky dám, až se na téma zaměříme). Nás ale nyní zajímá pelichání, tady je první materiál. – Jen ještě poznámka k TL: prostřední již je na foceném křídle v půli odlomena, proto ten nápadný „schod“.

Oproti tomu pták z Násedlnice je v procesu notně zpožděný a bude to mít tak „na prázdniny“. I tyto rozdíly budu schopen jednou vydefinovat podle sběru.

Tak a ještě nabízím mladého slavíka, kterému dorůstá z toulců peří na hlavě – poslední krok v částečné výměně. Může tedy odstartovat na potulku oblastí. Staří to samozřejmě nedělají.

Osvojení problematiky chytání pelichajících slavíků nabízí unikátní příležitost zkoumat je v celé délce jejich „domácího“ pobytu. Spolu s tím však přichází i několik komplikací, největší z nich je, že nejsme schopni – zvláště později – stanovit věk, ani pohlaví. Jasné je pouze to, že pelichá-li jedinec kompletně – je víceletý.

Zmiňuji to proto, že hrozí výrazné nebezpečí přehlédnout znaky případných kříženců. Uvážím-li v souvislosti s tím, že kdyby nejvzácnější slavík výzkumu nebyl tehdy chycen v začátku procesu pelichání, „nepřidrhl“ by patrně vůbec v ruce! (O případu pojedná a výsledky shrne podzimní ornitologická brožura PS).

U pelichajících jedinců se nelze téměř čeho chytit, ukazuje se tím současně, jak je znalost peří při určování slavíků důležitá. U dvouletých ptáků nelze již po vypelichání křídelních krovek (pelichají hned zkraje procesu) a případně i rýdovacích per, věk dosoudit. Ač vždy nerad, musím k nálezu pouze konstatovat mnoho neříkající „+1K“. I přesto se ale tento cenný materiál sbírat vyplatí, některé jedince (ikdyž je jich málo) se podaří potvrdit následnou kontrolou v sezóně jiné. To se však při využívání stejné techniky odchytu jeví značně problematické, slavíci se velmi rychle učí. Díky odchytům v posledních třech letech přibylo ale více než padesát snímků rozpelichaných křídel s příslušným datem. Jedná se o cenný materiál.

Červencové odchyty mi při studování procesu kompletního pohnízdního pelichání slavíků obecných chyběly. Letos chci mezeru zaplnit. A přicházejí s tím nádherné zkušenosti a také ověřování všemožných domněnek a útržků zpráv dávných kolegů, kteří už své zaměření zrušili, nebo mezi námi dokonce nejsou.

Ono se na tyto „zvěsti“ nahlíželo všelijak – přeci jen slavíci nejsou kachny či divoké husy, aby jim šat vypadal spontánně, ale pozor! Slavíci opravdu v jedné fázi procesu létat nedovedou!

Ti, kteří začali pelichat v obvyklém čase, do tohoto problému právě vstupují. Dám fotky dvou včerejších jedinců a poté si věc přiblížíme.

Půlka července (spíše mírně po ní) je časem, kdy první slavičí křídla jsou „nejkratší“. Je to v situaci, kdy ruční letky /krom 1.RL (zakrslé)/ vypadly a „od zadu“ jsou měněny. Slavík se v tom čase drží (a nebude tomu už jinak do konce procesu, přestože křídla poporostou) v nejtemnějších partiích pelichaniště (přál bych vám je vidět), s naprosto minimálním denním pohybem (ve smyslu půdorysném) a jen se krmí a stará o peří. I případ ze včerejška to dokládá. V místě jeho úkrytu instalovaná sklopka sklapla až po pěti hodinách – pravda – začal jsem tedy ale v poledním vedru. Po sedmnácté hodině tam ale už skákal.

Test na „letuschopnost“ jsem provedl u prvního a druhého chyceného slavíka (křídla zobrazená výše), kteří měli stav pelichání totožný; z tří metrů před „svým“ křovím do něho od půlky trasy pouze rutinně doběhli. Na křídlech se prostě propadli, jistě i vzhledem k zvyšující se obezitě.

Jde o důležitý poznatek, u slavíka číslo tři jsem test také provedl, tento pták však díky dosud původním nejdelším ručním letkám přeci jen „doletěl“ do místa odchycení. Tady je:

Tyto situace však již mám nastudovány z loňských příležitostí. Stav, kdy ptáci opravdu nesvedou létat jsem však takto zdařile mohl hodnotit až nyní – a hlavně – opravdu existuje!

V pelichání půjdu se slavíky červencem dál. Dočkám se chvíle, kdy z křídla vypadne poslední stará letka lokte a poroste šat zbrusu nový. To má ale čas.

Vypadá to, díky pilnosti, že výzkum pelichání budu moci uzavřít už letos. Mnoho materiálu mi nechybí.

Předevčírem se chytil mladý místní (už samostatný) jedinec „na provokaci“; do ukončení procesu částečné výměny mu chybí pár dnů. Takhle vypadal:

O této kategorii si ale řekneme jindy, až bude „výročí“ nejkvalitnější kontroly potulujícího se kroužkovance regionem, z roku 1983. To byla tehdy klika! Ještě že jsem si na rande vzal s sebou sklopky. Výsledek jsem nikdy nepřekonal.