Sedím na prknech z rozbourané boudy, koštuji jablka a hrušky ze zdejších nezdrogovaných sadů a je mi při nich dobře. Kvetou tu a zrají bez chemie. Ne teď, v létě. Teď jsou ze zemního sklípku. Tak tady v tom světě se budeme scházet doufám do smrti. Jsme tři, všichni máme stejné příjmení i chuť vymodelovat v místě přírodu nejmilejší. To mě bude bavit.
Přemýšlím, kam odletěl asi tak ten modráček, co jsem ho tu posledně viděl. Fotím naše čerstvé začátky při zakládání Slavičího háje, chystáme lokálně podsadit břečťan, abychom snížili vliv třtiny křovištní. Díky ní je ale v sadech zajíců jak nikde jinde! Aby nebyli, kde už jinde by měli být. Nebudeme je vyhánět, jen oplotíme jednotlivé výsadby. Ať tu jsou ušáci pěkně s námi!
Těším se, jak budu jezdit fotit vše co vyroste, rozkvete, přilétne a přiskáče. Jak záměr ušijeme na míru právě slavíkům. Tím vyzkouším sám sebe. Do okolí, navzdory proběhlým změnám, alespoň jeden slavík přiletí i letos, myslím si to. A bude otcem zakladatelem. A my budeme mladý „háj“ zahušťovat, dokud místo některý z nich nepřijme. Chystám i plamének plotní i kopřivy. Zlikvidovali jsme boudu pro hlídače jahod, farma skončila. V topinamburech o kus dál očekávám cvrčilku zelenou.
Chytil jsem tu podél cesty v roce „devět“ i slavíka tmavého, ale křovitý lem teď utrpěl, už by to na něj nebylo. Provedeme v místě určitě malé hnízdní mapování, početný je tu na potoce třeba rákosník zpěvný. Myslím, že objevíme mnohem víc, už teď pod mezí posedává pár strnadů obecných. Vlastenců české krajiny. Ti dva si zaslouží být prvními v sešitě a hned po nich strnadi rákosní. Ti už se také svými hlasy hlásí.
Jakmile sady rozkvetou, vyfotím je. V tomto prostředí musí přežívat hromada motýlů, nikdy je tu nikdo nedusil, louky jsou dokonce koseny na přeskáčku! Došel jsem prací na sobě někam za těch třicet let a poznal, že patřím právě sem. Jen kousek stranou jsem tenkrát proháněl síťkou ze záclony modrásky na štírovnících. Byla tam u trati políčka a my se chodili do Zvolínku koupat. Je to padesát let. Místa zhmoždil čas, ale dohnal i mne. Nemáme si čeho vyčítat. A jak jsem tam přišel posledně, brněla mne kolena. Než jsem pochopil sounáležitost, tělo mne předběhlo! A už to i vidím, stačí aby se kolejnice v zákrutu k Sobotce točily a nakláněly jako tenkrát v dětství, když jsme byli ještě všichni. Aby Zvolínek zase zašuměl rákosím – a už v tom pěkně jedu! Každý odněkud vzešel, já mám kořeny tady a teď přišel důvod se vracet! S romantickou jistotou, že končit budu, kde jsem začínal. To je moc hezká myšlenka dnešního reportu!
Až se nám to všechno rozběhne, budete to moci tady sledovat, anebo přijít přímo na místo, proč ne. Budete váženými hosty – nás, mě, slavíků, bousovské krajiny.
Kdybych měl pro ten park vymyslet logo, bude tam slavík v jehlicích jinanu dvoulaločného, ten už tam při kraji roste. Znáte ho z Rychlých šípů, anebo z lékárny – ginko je po jménu. Ginko biloba. Třeba z něj slavík jednou zpívat bude, uvidíme jak se nám ta galerie povede směrem k náspu vystavět.
…Zítra jdu prvně na modráčky!
