Chodím vyhlížet jaro do Slavičáku, jak parku říkají děti z kroužku. Hledám vzkazy, kterých ještě moc není, přeci jen mrazy skončily teprve nedávno. Zem, kde hlína vyčnívá, je oklouzaná, nad trávníky poletuje hmyz. Kvíčaly, které ve velkých počtech přilétají vpodvečer k nám, pakomáry chytají. Na noc na spaní. To ale ještě chvíli potrvá. Teď jsou ještě vzadu slyšet jeřábi, opravdu přezimovali. Modřinky okolo dutiny v infotabuli už jsou taky obě, neodvratitelný konec zimy běží.
Prořezával jsem křoví kvůli staré hrušni, aby měla víc prostoru na úkor mirabelek. Ten strom je krásný a teprve bude. Dokonce loni plodila v tom pološeru. Letos prostor ocení. Kdo ji vysadil, nevím. Zda v tom opět jede kolega zahradník – je to možné. Vysázel tu takových stromů, když jsem ho chválil jednou k němu samému, málem mi vynadal. Už to „neudělám“, nemá to rád.
Kvíčaly se hromadí všude kolem, dívám se do opravdové výšky takovým jako pokusem – a ony jsou i tam! Musí jít už o nocoviště hodně „provařené“. Jsou jich stovky. – A pravda, některé se tu pohybují i přes den, ale to není ani padesátka. Potravy tu pro ně zůstalo dost, působí spokojeně. Pak už se stmívá a ony pořád jako by nocleh neplánovaly. Skáčou v louce (typické jarní chování), a přilétají další. A už je opravdu docela šero. A tmavne ještě víc, teď už to jde rychle. Tak! A teprve teď odkrývají karty a prozrazují potřebu. Od louky (dávno jsem ukryt pod mohutnou oskeruší) vlétají do stěny pichláčů. Tiše. Vůbec se neozývají. A tma jim pomáhá. Že není sníh, temno je poctivé. Opatrně jdu obloukem do auta, je potřeba odjet. Kotlina zvolna usíná.
