Zima odchází, ale kamna ještě nechte v pohotovosti. Imbolc doznívá v ohromné naději s Brigid – patronkou těhotných.
Já pro zahřátí přináším obrázek.
No a přihodím vzpomínku na báječnou atmosféru prázdninových nocí, kdy přebývám v parku. Nyní se do nálady těžko vkládáme, protože jsme zvenčí přišli promrzlí. Nebo spíš zmoženi inverzí. Ale opravdu, byl tehdy letní červencový večer. Takový, co zem téměř nevychládá, hvězdy přišly jen chvíli a předčasně schnoucí tráva v něm olizuje rány.
Sítě jsou rozestaveny v odchytovém scénáři, stolek pod hrušní plný náčiní, slyšet je ojedinělé drozdy. Jsou to ti z prvních ve vzduchu a spíše z místních, ukládajících temný kraj do paměti. Budou přeletovat do blednutí shora, pak počkají přes rozednění a půjdou se někam dobře najíst. Vyhodnotí co viděli, a na konci dne vše zopakují.
Večerní Slavičí háj je překrásný. Než se rozhodnu na dvě hodinky sesypat kosti na rozhozený spacák, jdu ještě dozadu k motýlí louce zkontrolovat, jestli je s majetkem všechno v pořádku. Rosa schází, fůra kytek ani nezatahuje žaluzie, makají přes noc. Pak tedy voní. Nepřemísťuji se totiž po cestách, chodím trávou, je to záživnější. Ani se mi zpod kopce nechce, ale tím mrzačím ony dvě hodiny vyčleněné k spánku. Pořád se okolo něco děje a, i když je člověk součástkou obecně otupělou, ledacos ještě pobere. Zpátky jdu při hraně rákosiny a moc dobře vím, že tam „noční proud“ jede též. Pak lehnu na chvíli a mobil to už zase končí. Je potřeba hrát a rozprostřít. Noc je o trochu starší a plná naděje. Teď už by ptáci měli být vnímaví a má to cenu. Protože zdaleka není vše pochopeno, hlava už uléhat nechce a téma v sobě překlápí. Zčásti do toho vstupuje také okouzlení. Fascinace, chete-li. Vždycky jsem na vlně tahů – odněkud někam, ujížděl, i když dřív se tomu tak neříkalo. Před ornitologií to byla udice, ale z oboru hlavně úhoři. Jejich žití v naprosté neskutečnosti a tak… A ještě před tím motýli, toužil jsem uvidět v životě lišaje oleandrového, což se nenaplnilo. Zaléčili to až ti úhoři. Neměl jsem ovšem ani tam ještě hotovo, když do hlavy vletěli slavíci. U nich už bych chtěl setsakra dát si pozor, abych to k výsledku dopracoval. Nepovolím – a ani tak nějak už nemůžu. Roky fascinace tahem nekompromisně mizí do dálav jak dospělí úhoři k Sargasovému moři. Sečíst svůj pobyt a udělat za vším tečku.
Když podobné honí se hlavou a slavičí noc – potvora, tomu přikládá pod kotel. Když máte území, odkud vás nikdo kecáním nemůže vyhnat, toť výhra nade vším! No a pak už jde při sítích kontrola za kontrolou (dělám jich víc, abych se opravdu naučil) a vše se začíná dívat k východu. Jak bude svítat, nachystat lampu čelovou a prošacovat se, kde je ten lístek do divadla.
Já to tu vykládám tak trochu v nadsázce, chci hlavně fenomén pořádně poznat – ano – vědecky, to napsat, myslím, je na místě. Takový polovědec z očouzené kovárny.
