Pojďme dnes, protože příletový čas pokročil, podívat se za skupinou slavíků – za těmi, kteří loňského srpna řešili první svůj odlet do zimoviště. Nevěděli o něm nic, netušili co bude. Někam je to nutilo a oni poslechli. Jako kdysi prarodiče, jako nyní jejich rodiče, všichni odletěli k moři. A přes moře dál. Přeletět poušť a přistát, kde to už zas bude k životu.
Máme je zpět v naší krajině. Většinou ne zcela na místě kde se narodili, nejspíš to dost dobře nejde. Nevěřím, že když uměli vrátit se z ohromné dálky ke Klenici, že by nenašli svá rodná křoví. Podle mých výzkumů však přesídlují a počítat s nimi v prostředích loňských není dobré. Opět se důkazy ukazují. Nádherná překvapení k očím, které zajímají.
K hromadě řádků napsaných tam i jinde o slavících musím být dnes velmi podezíravý. Mnohdy jde o mýlky, odhady ukvapené, možnosti zjevně nemožné. To, když si třeba myslíme, že mladí setrvávají k hnízdišti v návazných letech nedaleko. Ano, samozřejmě. Vždyť o tom tady píši. Já ale neumím, a nikdy jsem podobné neudělal, chytat na druhém konci Mladoboleslavska. Na Nymbursku, na jarním Kolínsku. Ku Praze, okolo Čelákovic. Nikdo (uvažováno převážně) mi v místech žádné výsledky nezjišťuje. Až bude zájemce vedle zájemce po příhodných prostředích republiky, až se pro téma poblázní, jak to mám já, pak můžeme slavíky lépe dokumentovat. Pokud tak nebude – a nikdy tak nebude – jsou naše věty úsměvně vratké. Má potom cenu něco v tématu podnikat? Má, protože i droboučké krůčky smysl chovají. Nemůžeme chtít od přírody kdovíjak velkou otevřenost. Má nás za všechno plné zuby, a tajemství? Tajemství jsou jí veškerým kapitálem. Stavím se k tomu ve velké pokoře a prosím: “Uvol se aspoň čas od času a některou z tajností naznač. Já už se pilně přičiním“.
