Jsem užívavý, vychutnávající chvíli za chvílí, nespěchavý.
Vadilo mi čím dál víc během představování výzkumu k členské základně, že pro všudypřítomný spěch se nikdo nemůže ptát. Jediný jsme se tak neobohatil výměňováním, nikoho nic nestihlo napadnout. Spěch? Víte, kolik jsem letos potřeboval k té hromádce poznatků ze slavičích nocí hodin? 480. Je to ještě rentabilní? Jsem široko-daleko nejspíš jediný, pro koho ano. Mám objem odchytových hodin znásobit 40 roky? A přidat k tomu čas, kdy „jenom“ přemýšlím k tématu? Neudělám to, musel bych se okamžitě sebrat a jít do kovárny rozsvítit a makat, napracovávat. Jak to, že jsem si podobné mohl vůbec dovolit? Mám nejspíš štěstí.
Výhodou nespěchavosti je, že v přírodě vidíte víc. Jsem natolik vleklý, že slavík pod větvemi soudí, že dávno musím být od něho pryč a prozradí se. Když jsme na polích sbírali acháty či později vltavíny, našel jsem i ty, které nebyly vidět. Naučil jsem se intuici. Když jsem v terénu chytal slavíky, bylo to bez přestávek. Polapen atmosférou, někdy vázaný úkolem. Volný nepřetržitý zápřah – tomu říkám.
A ještě jednu výhodu to má. Tím, že se v odchytech plácám takových let, přešel jsem z pravěku do novověku. Kdy jsou už běžná lákadla hlasem, sítě po večerech neštrykuje nikdo, u sklopky může stav pozorovat fotopast, kroužky stahuji z bužírky předpřipravené. Budík nastaven v mobilu, pojízdná noclehárna v autě. V soukromém vlastnictví držený kus křovin, kde zaparkovat mohu třeba na jabloni, když tam vyjedu. Komunikujeme bez olizování známek docela pružně, slavíci unesou na zádech zapisovací přístroj. Jenom ten Čas může jednou už scházet.
