Možná si mnozí z vás řeknou: „Zase sem nedal slavíky a mele o náladách“. Mám-li ovšem držet život po celý rok a nechci-li v sobě nic měnit – jaký jsem, bude to i o náladách.
Byl jsem dnes na práci v našem parku. Pokud mne nevytočí něco někde po cestě či v čase přijíždění, je o skvělou náladu postaráno. Jedu totiž mezi ty nejlepší přátele. Každý metr jsem toho území už prošel a úplně málo jich není, ono se to nezdá. Park se skládá ze tří výměr: První je podél cesty celý levostranný křovitý lem, druhou je příčný díl s výsadbami keřů (bývalý ekosad a ekojahodníkoviště) dnes již doplněný jezírkem vzadu a třetí je na severním okraji sad s živým plotem u cesty.
Pozoruji pokaždé nějaký ten koutek a při tom pracuji. Na tom, čeho je třeba. Od přátel mám plnou moc k nakládání s prostředím. Jinak na to jsme tři, stejného příjmení. Dnes – a to se mi už moc nechtělo věřit – jak na moment vyšlo slunce, ukázali se motýli. Dva. Admirál tolik nepřekvapil, ale žluťásek řešetlákový ano. Praštil jsem s drenážním rýčem a povyběhl za nimi. Byli čistí, neodření.
Na vysoký stožár z jasanového bidla přiletěla žluna. Udělala mi radost, protože na ni jsem si nevzpomněl. Zkoumal jsem vývržky v trávě a myslel na poštolku a sovy. Rozhledna je tedy i pro ni.
Osiky se v sotva znatelném větříku třepaly a probarvené listy z nich sletovaly. Vybíral jsem pro děti ty nejzajímavější, zítra o návštěvě je budou žehlit a nalepovat. Nacházím hnízda pěnic a ťuhýků, a taky kosa. Usadil ho při zemi dokonale. Troufl bych si i na ta slavičí, ale tolik času jsem neměl.
Jezírko čeká na vodu, letos je vše nějaké zdlouhavé, do plného stavu chybí polovina. Ale srny pít chodí, otisky v jílu to dokazují. Zůstala spousta jablek a přiletí kvíčaly. Budou jiné, než ty z léta. Budou cizí. Ale nocoviště v křovité rákosině bude platit i pro ně, vím to od loňska. Po obloze k západu letěli hřivnáči. Ve skupinách. Ten náš už je od centrální vrby pryč a jiné prostředí neláká. Není na ně stavěné. V lukách dokvétají poslední květy, potřebuji ten smutek zažívat. Ještě víc – dá-li se tak říct – za těch stavů s krajinou srůstám. Cítím, jak si mne bere, jak se potřebujeme. Všechny ty vůně listí, bochníky vrb, co hostily tažné slavíky. Na chviličku, než pokračovali dál. Podvedeni umělým zpěvem. Dnes už jim to je jedno. Jsou jinde a starosti mají jiné. Je nádherné, stavět se jim do cesty s plechovými čísly. Doufat, že náhoda zase pomůže a my zpětnou informací povyrosteme. Kdyby všechna místa po slavičí krajině dosloužila, tady jim dveře s maličkým předstihem začátkem dubna zase otevřu. Máme ve slavičím světě jedno „želízko v ohni“. Starého mistra zeza lavičky. Má už křížků hodně a něco s námi pamatuje. Chytit se nechal o Vítání ptačího zpěvu a přišel mi takový uražený. Chtěl nejspíš výpravě jenom zpívat. Je zvláštní, některé zpěvy jdou zapamatovat. Jsou-li svérázné a roky připomínané, myslím, že zapamatovat jdou. Není tento zpěvákem excelentním, to ne. Zvláštním už ale ano. Uvidíme. Kdysi před lety tu žil také letitý pták, předloňského jara už jsem ho ale vyhlížel marně. Myslím si, že to už zpátky nedokázal. Z hromady slavičích kroužků od mých kleští jich možná tak čtyři tisíce už někde po světě leží. V hrabance, pod trávou, v hlíně. Ve škvírách mezi dlaždicemi přímořských kolonád, několik nejspíš i pod hladinou moře. A taky v písku. Narezlém, jemném, přesýpavém. Pod hnízdy predátorů, na poličkách ptačích lovců. Které jsem nejmenoval, očekávám příští rok v sítích a pastičkách. K opisu. Tichému obdivu i zaradování.
