V těchto dnech jsou zahrady v moci stěhovavých ptáků. Pokud od branek kouká alespoň hrstka jehličí, je ono zavolání ještě silnější. Tak je i u nás za kovárnou. A voda k tomu.
Ukážu dva pasažéry těch loudavých vlaků. Tady jsou a určete si je sami, ať tu strávíte o pár vteřin déle.
Nejsou ti opeřenci krásní? Ano, teprve sítě mi přiblíží jejich křídla tak, jak dalekohled předtím nedokázal. Na dotek. A já to tak chci. Mohu svou zvědavost připínat k číslům přidělovaných kroužků a čekat na možný výsledek. Že setkání prostě nekončí odchycením, že smím dopoznat víc. Přijde-li štěstí. A já jej očekávám. Tolikrát věřím, že stopy povedou dál. Do lesů jihu kontinentu a zjara nazpátek. Někam.., co já vím kam. Zpívat, hnízdit, vyvádět, naplňovat.
V těchto dnech se síť v zahradě vyplatí. Furt se něco děje – slovy klasika.
………………………………………………………………………………………………………………….
Jel jsem kolem slavičího hnízdiště žantovských polí. Pohled mi málem zašlápl brzdu. Trnky! Pravé přetrpké trnky tam modraly patinou a drobné lístky z větví potichu padaly do tmy. Tam, kam chodí jen zajíci, ježek, bažantí slepička a chytač slavíků z májových dnů.
Podzim nadšeným pohledem přeměřil paletu a volí štětec. Míchá, co síly stačí. Hladí stromy po tvářích, by neželely. Bude dost ještě dnů za budoucích letokruhů, kdy vhrnou mízu k obloze. Léto se nad hřebínkem Hladoměře ohlédlo ještě k parku a odtáhlo k jihu. Slavičí háj hostí špačky, už zas. Tentokrát berou šípky, zralé tak akorát. A taky hrušky, nektarem proslazené. Sršni ožralí kvasem, někteří jízdu vůbec nepřežili. Konce svých cest ovšem dohlédli v náladě. A i kdyby ne! Poslechnou, jak poslechne v krajině každý. Příroda je totiž zákonem bez obcházení.
