Už jsem o tom mluvil loni, letos mi ale chvilku byl modelem, tak jej vyvěšuji a říkám: „ Přes tebe, obrázku, vidím do daleka. Do dětství“. A to je síla, kterou už jen tak neseženete. Slavičí háj má obyvatele všelijaké a motýli nejsou výjimkou. Jaké prostředí, taková diverzita! Smerinthus ocellatus, jenž krásu odevzdal noci.
A ty už vedou slavíky. Začíná jejich noční podzimní tah. Je to jen otázka hrstičky minut, než v síti ozve se úlekový hlas hlubší a kabát stane v tónech sytějších. Než prostě nad parkem protáhnou slavíci tmaví. Právě se zvedají v domovinách severně našich hranic. Mladí, cestující úplně prvně. Odlétající, aby se mohli vracet. Louky při Klenici mezitím kvetou jak šílené, barvy se překřikují a korunu hávu chystají krůpěje rosy. Teď je potřeba přecházet liniemi, s baterkou napasovanou na čele. Srnec řve až tak, jako by traviny byly jeho. Poflakuje kolem sítí, snad žádnou nenabere. Bažanti se na dálku překřikují a chřástal pro polotmu klopýtl o rybník. Potenciál míst musí být obrovský, jenomže chybí důkazy, chybí setkávání. Příroda mi jej dávkuje ze strachu, abych neodešel. Zbytečně, když zítra přitlačí, unesu to.
Choval jsem housenky v houseníku, krmil vrbovým listím a motýly pak pouštěl před domem za šera na svobodu. Dobře si pamatuji, jak voněla z bedýnky zasychající vrba, a taky jsem nezapomněl, jak byli krásní.
Máme je v parku, už jednou jej chytila síť a tato samička, tu se podařilo vymotat nepoškozenou. Hned odletěla. Nevíme kale, co ukrývá parkový den, nevíme, co nedořekla k nám prohnaná noc. Rezervy vnímám v mapování.
