Když odjíždím za prací, je na komíně ještě klid.
Ptačí návraty na mne dopadají celou svou vahou. Nechávám se ovlivňovat, poponášet. Jaro je teď už jasné, zima odešla. Před pěti lety – od těch dob ji nikdo neviděl.
Stojím na hrázi Červenského rybníka, startuji ozubený řetěz a piliny stromu, co nevyrostl do nebe, přistávají mi na čepici. Hladina se už zase vzpíná, jasany ještě padat budou, nekróza je žít nenechá. Válce z kmene stěhuji nedaleko, k dokončení opravy vývratem rozbourané cesty. Nebudu dnes při práci v pohodě jak jindy bývám, u mlýna jsem zaparkoval pod podobným umrlcem a vítr zesiluje. Ale rybník je krásný, předjarní.
Po náhonu putují střízlíci s červenkami, v křovích tah dýchá schovaně. Já jsem křovištní ornitolog a je mi divadlem sledovat, jak se v zastávce před etapovou nocí umí ti borci o sebe postarat.
Velcí rackové bělohlaví už ani tady nejsou ničím novým. Vzal jsem si konečně z věšáku dalekohled a hned jeho očima vidím do vrb za vodou. Stojí tam volavky odlišných kabátů.
Je čas z hlavy vyklepat piliny, sbalit batoh a jít. Když projíždím Žantovem, je už na hnízdě čáp. Před svojí první letošní nocí. Přijde mi, že toho má docela dost, ale ten pocit! Co to musí být za chvíle, když po všech zastaveních daleké cesty uvidí komín od baráku. Nechtěli se nám v roce čtrnáct hned usadit, jenomže jedna malá holka řekla do kamery, že určitě přiletí, a tak jim jiného nezbylo. Usadili se a dnes tu v povětří stojí rychlejší z páru. O den dříve, než loni. Nemám fotku, protože jsem s tím nepočítal. Pověsím nějakou z loňska, je to jistě ten samý.
