Docela jiný slavík

Žádné komentáře u textu s názvem Docela jiný slavík

Slavík tmavý je pro zdejšího kroužkovatele pokaždé zážitkem a nejde mu jen tak zavřít kroužek a nechat ho uletět. Vzpomínám si moc dobře na prvního chyceného z roku 1991.

Bylo to posledního dubna a na druhém konci za silnicí jižního lemu Červenského rybníka skákal další. Těžko se takové momenty rozdýchávají, vždyť jsem o tom ptákovi nevěděl vůbec nic, ani jsem nepočítal. Běžel totiž už devátý rok mého kroužkování. Moc dobře dnes vím, proč se stalo toho dne právě tak. Oba seskočili do sklopky, oba byli slavíky velikými podle délky křídel. Byli nejspíše samci a asi ze severozápadu Evropy. Jen se v tichosti zastavili přes den, sbírali sobě obživu. K mému štěstí i tu na kolíčku pastiček.

Najednou jsem se díval na zjev po hřbetě jiný, jiného zbravení rýdováku. Nebyli jiní „v nohách“, nebyli vzdáleni chováním. Ani ten rýdovák nebyl delší, oni jej delší nemají, ani nohy. Zespodu spíše žíhaní než skvrnění, natož vlnkovaní. Myslel jsem si po chytačském extempore, že teď už bude každý druhý podobně začernalý. Že jsem jen nevěděl správné datum. A – pravda, příští jaro jsem měl dalšího od Koprníku, vletěl do sítě. Z dubna jsem dokonce jeden den z jeho závěru ubral, stálo devětadvacátého. Byla to ovšem podobná náhoda, jako s předchozími. Však osmého května jsem ve sklopce u splavu „bousovského moře“ měl dalšího, podobně dlouhého křídla. Rok ´92 musel být pro druh totiž výjimečný, pro výskyt u nás. A hlavně podivnostmi okolo pozdržení. Zatímco osmý květen zapadal do průtahu republikou, šestadvacátý, kdy se u splavu ve sklopce ukázal další, už ne a ještě teď mne pro neprozíravost přepadá vztek. Ale ono mi to pak uši nakonec stejně vytahalo. V západním pobřeží Nového rybníka v hustém porostu vrbin, kde normální slavíci pro odpor nebývali, zaslechl jsem hlasy čerstvě vyskákaných mláďat. A hned také křik rodičů. Bylo to už někde napsáno, ušetřím tak prostor pro obdiv jiný. – Ano, tam se tehdy prvně pro specializaci hnízdilo smíšeně.

Měl jsem pak nadlouho vybráno a i později byl slavík tmavý (pochopitelně jarní pták) vzácností. Až jsem se jednoho jara objevil na hnízdišti u polské Prosny spolu s kolegy. To už jsem měl dost načteno, za sebou první zkušenost s hybridy, u staré Metuje zažité hnízdo, postavené uherskou samicí. V prvních chvílích zahraničního snažení jsem seděl na břehu úplně „přejetý“. Co čítal jsem na druhé straně hranic od německé Odry, najednou bylo kolem. Jak šel máj dekádou vzhůru, zpívali oba – rdzawy i szary. To nešlo nežít! Přes rozbitý most bych nejspíš propadl do vln, protože oči mi zdrhly do vrbin. Biotopové nároky, chování v páru a hlavně chytání. Samci, samice, dvouletí loňští, vítaná škola dovzdělávání. Kde by je člověk po Česku potkal?! Dostával jsem do oka jejich obličejový výraz – první dojem.

Mokřadní vegetace se přepitá hnala k mrakům, řeka šla kolem skleněně snědá, svobodná. Brzy jsem pochopil, že pro druh v buřeni fungují bobří krosoviště stejně jak pro naše slavíky stezky kopytnatců. Že tam lze vyčíhat i málo pohyblivé samice.

Ano, chovaly se totožně jak jsem znal od nás. Až si člověk říká – jak mohly z Transwaalu dalekou cestu zvládnout. Toť ovšem jedno ze slavičích veletajemství. Jsou jiní, než si člověk myslí napoprvé! Dnes už za nimi nemusím, hnízdění jsem do hlavy zapsal, počkat si můžu před koncem léta u Klenice. To sice už zase cestují pryč, i o to jsem ovšem vždycky moc stál. Vidět je v prostředích i odlišných, na horách pod borůvčím. Pod rozlámanou smrčinou, poslouchat je znervózněné od soustředění.

Uvidět je nad lampou opřené do křídel, když vítr je stlačí z oblohy nad horskou louku.

A když je chci vidět o pořádný kus cesty dál – v poslední zastávce před konečnou, naladím po síti odchyty v Tsavo West a už je tam v podobné mlze vidím. Kleště kroužkovatelů mezi sebou komunikují i díky slavičím křídlům. Těm, která se u Prosny chvílemi zdála tak líná. To bych se tady však větami začínal pomalu točit v kruhu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *