Táhne-li budníček, jde s ním i modrák

Žádné komentáře u textu s názvem Táhne-li budníček, jde s ním i modrák

Protože se ve specializaci nic „terénního“ neděje a ještě chvíli nebude, pojďme se přichystat na první chytání slavíků, které v roce „22“ bude – na modráčky.

Močály za hranou žantovských polí už žijí, co by muselo přijít za mráz, aby kvasící slať přemohl? Vývěry, tůňky, doslova kompostoviště. Ptáci tam nechybí od podzimu, neodlétli. Zejména slukovití a chřástali. Zimují strnadi, proletují sýkory. Nadpis upomíná k poznatku naší skupiny kdysi, ti lidé už nežijí nebo nechytají. Co k tomu ovšem říct dnes, když budníčci občas už zazimují? Že jsou na řadě i ti modráci. Říkal jsem to už dávno a je to čím dál reálnější. Když jsem se slavíky začínal, zimovaly nejodvážnější červenky. Dnes zimují pěvušky, střízlíci, rehci domácí a několik jiných. Modráka si během podobných zim už ve slati představit umím.

Chytání mokřadního slavíka má svá specifika, po dílu stejném i kouzlo. Je zasloužené, že dnes už opravdu jsou. Bývalo to však jiné a chytání při jarních řekách psalo se svátkem sklopkařů. Jak se slavíky nyní intenzivně zabývám, jak osvěžuji výzkumem poznatky, vnímám chyby předešlých publikací. Nejinak je tomu k modráčkům. Na druhou stranu třeba říct, že druh se proměnil při chování. Především, že v Česku hnízdí. Vždycky jsem toužil kroužkovat tahové ptáky, u modráčků to bývalo jasné. Byli jimi všichni. Rád bych to tak měl i v létě u slavíků, to je však nemožné, věc je složitější.

Dlouho jsem odolával, jsem konzervativní. Chodil jsem na jaře chytat bez přehrávky, způsobem starých chytačů. Jsem odlišný, potřebuji k líčení emoce. Ty, které pak vibrují mezi posluchači o setkáních. Musím prožívat napětí, hrdost nad řemeslem, radost. I proto jsem nechtěl nikdy sáhnout po sklopkách „plátěnkách“. Okrajují chvíli dočkání se. Navíc v pastičce může být myš či užovka a pak třeba opatrnosti. Dnes plátěnky v určitých případech používám a v knize se objeví jako nejzpůsobilejší, i když síťové chytají víc druhů.

Jarní kroužkování v mokřinách je převršenou nůší neskutečna. Jenom počasí! Bouřky, vánice, bleskové tání, ranní jinováč. Pod mraky ptáci, za slunečna taky. Pokaždé někam směřující. Jako na plátnech letitých rámů. Den na čihadle nutno užívat v tabletách celých. Ráno začíná v šeru, o hladu večer se končí. Znavená pérka pastiček se těší domů, krajina zpívá, míza pod kdekterou borkou rutinně dávno čaruje. Ostřice vložená do mokré holínky už dlouho nefunguje, k nastartovanému autu od Hrádku přitáhla tahová noc. Noc rychlých ptáků, kteří nalákat kolikrát pro spěch ani nejdou. Noci, za kterých hlavu nechávám jim.

Kdo obrazům porozumí, zakoupí si je domů.
Zraje rákosí a strnadi o tom moc dobře ví.
Trvalý sloupec vody je potřebou mnoha organismů.
Tady jsou ti ptáci, o kterých jsem mluvil.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.