Dal jsem si spicha v háji se sluncem a vyšlo nám to. Hned jsme byli na práci dva, šla od ruky. Prokáceli jsme nepotřebné a snosili na hromady. Jsou po place čtyři a hodně jim věřím. Slavíci na ně slyší, až zjara potáhnou, musí k nim určitě sletět. Samozřejmě nešlo jen o vršení větví na kupy, hromady mají uprostřed na zemi velkou prostoru pro chytání. Červenka hned všechny navštívila, dokud se hmyz nestačil poschovávat.
Je zvláštní vidět slunce navečer zapadat úplně jinde než znám z léta. Nemá ještě správný krok. Žluny zelené už jsou v páru, strnadi se zadávají. Čtou vývoj správně. Biohložiny, velké jak ořechy, popadaly do trávy a ani neshnily. Červeně svítí, mají být jedlé, ale huba mi jde při nich šejdrem. Vysázeli jsme je po celé jižní straně. Sucha dřeviny většinou přežily, teď už se zotavují. Vody všude kolem, že jezírko přetéká.
Vstupuji do kroužkovací sezóny číslo čtyřicet. Jsem zvědav. Člověk by měl už téma ovládat, já to tak nemám. Čím líp vidím do jednotlivých témat, tím víc se děsím. A protože čas letí už nějak víc než letíval, musím popoběhnout, abych položky s otazníkem ještě vyřešil. Výzkum kolem hnízdišť je v hodnocení nejlíp, klasifikuji pěknou dvojkou. Snížení je za práci na příletech, tam je údajů pořád málo. Ostatek až po pelichání adultů je málem na jedničku, kazí to mírně pelichání mladých. Problém je určitě nad letní migrací, kterou dál směrem k moři už lze nazvat směle – podzimním tahem. Mladá disciplína je zatížena řadou neznalostí, letos se musím vynasnažit. K otázkám jsem se dopracoval, v zodpovězení věřím. A do toho slavíci tmaví! Nezatajuji, jsou to teď především oni, které archivem i hlavou naháním. Musím už vystačit s tím, co mám. Vždyť budou v knize zeširoka, od koho jiného by se v klíči slavík obecný odlišoval..
Napíšu závěrem veselou příhodu ze včerejška, která přeci jen doloží, že tak dlouhé zírání do slavičích tváří marné nebylo.
Byl jsem za slavíkem tmavým (při putování po archívu) v roce čtrnáct v sedle Jeseníků. Prohlížím v řadě čtyři obrázky, vracím je znovu před oči, pak se zděsím a začnu lapat po dechu. Musím předeslat, že když se učím ze vzpomínek, nesleduji technické údaje fotek. Už potřetí vracím sled na začátek a znovu vidím šílenosti. Dokumentovaný pták vypadá zjevem na tmavého, poslední křídlo však má tvary slavíka obecného. Už bych byl panikařil, že determinační znaky neplatí, že nový úkaz vše hatí. A taky – že nevím, co budu do knihy psát. Šlo však o dokonalou složeninu, byly v té řadě obrázky dva + dva, odlišné časem. Šlo tedy o druhy oba. Když jsem si k zjevu slavíka tmavého dodal obecného, bylo mi jasné, že vážně jsou jiní. Zjevem, na první pohled. Jsou opravdu jiní, stačí vidět hlavu. Devětatřicet roků snad tedy marných nebylo.
