Nedávno jsme o nich mluvili a komu schází zjistit jak vypadá, dnes to zachráním.
Slavík modráček je ze slavičí rodiny (po Česku) ten nejotužilejší, ne už nejkrásnější. Několikrát jsem tak prohlásil, dnes si to nedovolím, zbylí jsou krásní neméně.
Vstupuje únor a poslední roky je spíše směšný než sněžný. Slatě jižně od Kněžmostu se v něm už pohupují, mnohý opeřenec to ví, modrák na konci února má k návratu dva týdny čas. Kdo chce chytat ty první, musí být ve střehu, a to je i případ mého dalekohledu.
Odchyty provází jedinečná atmosféra a sklopkařina je vrcholem kroužkovatelského mistrovství. To jsem nevymyslel, ale vyčetl v knihách, naslouchal starým chytačům.
…a zde možný drobnější protějšek budoucího vztahu v bažinách.
Na další samičce, tentokrát mladé, si demonstrujme slavičí vous.
Z české rodiny jej mají představitelé všichni, úkaz je nedoceněný, vše napraví chystaná kniha. U hybridních „hnědých“ slavíků je péřový útvar hráčem dokonce značně pozoruhodným.
Za pár týdnů vše začne a jde v podstatě o začátek každoroční slavičí sezóny.
Překročme jejich průtah přes čihadlo, nechme svému i hnízdění a vyvádění, pojďme dvěma pohlednicemi ještě do léta. Ano, i u těchto slavíků mi fenomén letního chytání v noci, prodloužil báječně sezónu. První snímek uvádí mládě neznámého původu, jen nedávno osamocené. Místem odchytu je Slavičí háj.
Poslední shluk pixelů uvádí náladu chytání, kdy člověk poznává, jak ve vztahu k tahu – překotné, musí být noci předpodzimní, a on do nich může zasouvat kleště.
