Mluvili jsme včera o vědě, jak je nutné o sobě pochybovat. Přijedu domů, otevřu slavíky a mohu se toho držet od začátku do konce. Tak třeba přílety..
Zásadní problém u dlouholetého výzkumu je ten, že přešel z „pravěku“ do „novověku“. Zejména používáním přehrávačů hlasů. Bez této techniky je mnohý monitoring třetinový. Platit to nemusí u sledování čápů, u slavíků však jistě. Také jsme zmínili výsledky z minulosti, na které nutno navazovat. Nemusí platit, i když jsou kotveny v prostředí odborném. I zde pro slavíka možno vše vytučnit písmeny nápadnými. Chyb jako máku. Dobré je minulé nejvýš jako podhoubí poznatků nových, kterým lze aktivitu čerstvou nastartovat a zaměřit, být ovšem v převzetích opatrný.
Příletový kalendář slavíka obecného do Česka „plave“ už pro zmíněné. Ovšem pozor, existují podklady uznatelné, jako časný přílet na jih Čech k Horusickému rybníku. Respektovaný autor slavíka dokonce během odchytové akce dostal do ruky. Ne tak u časného zápisu slavíka tmavého, zde je dokola opisována chyba. Po diskusi šlo totiž o slavíka obecného. A nyní k výsledkům vlastním..
Problém neporovnatelnosti Knihy příletů je už ve zmíněné technice získávání dat. Dříve se psalo, že slavík několik dní po návratu „se neozývá“, zvláště, je-li chladno (což opravdu bývalo, s oteplováním klimatu ani to příliš neplatí). Dnes toto „mlčení“ lze prolomit velmi opatrnou přehrávkou tichého zpěvu či hlasu společenského. Být tichý, nepospíchat z místa – a slavík se ozve, je-li doma. I to ovšem zcela nelze napsat takto, nemusí být „doma“, může protahovat. Ozve se ale i takový povětšinou a může mu klidně pršet za límec. Nechci zde věty zlehčovat odbíháním stranou, ale poslední slovo věty platí doopravdy. Víte, že slavík má límeček? Některý víc a jiný méně, mají ale všichni našedlý až šedý proužek za hlavou, někdy zvaný příznačně „námrazovým efektem“. Věnoval jsem znaku pozornost mnoho let a snil, jak i tady najdu nepoznané, nepsané. Jak jistě samečkové mají kabát k hnízdění výraznější a objev ukotvím. Neukotvil, však límeček jim sluší. Kotvil jsem poté na jiných místech šatu, to přinese kniha. Slavík tmavý je na tom o trochu jinak.
Příletová data jsou i v mých záznamech uspíšena, ne ani tak zásluhou slavíků, nýbrž zlepšením práce. Co se změnilo zjara – stav vegetace. Ta nečeká, žije s začátkem března a podle toho to v místech o dubnu vypadá. Pamatuji z těch časů po stinných místech zbytky špinavého sněhu, nyní pod keři tančí květiny, žahavky hrnou vitalitu. Trnkoví odkvétá, babočky rovnají opilé kroky, spěchají jabloně. Slavík se ale úkazem (alespoň po mých místech) prohánět nenechá a rekord je pár let zaprášený. Vždycky si říkám – nebude letos u přehrávače štěstí víc nablízku? Nevnořím se z posledního dne do dekády dubna už hlouběji? Víc než co jiného, promítá se do příletů i z léta zmiňované vlnění a většinou tak v zápisníku mezi časnými údaji bývá děravo.
Není už prostoru o dnešním vstupu, vylíčit náladu prvního zachytání. Vůbec totiž nic neznamená, že první květy zhnědly, derou se nové, jinačí. Zem vydechuje jak nikdy jindy v roce, což dosvědčil by kdejaký zahrádkář, když vjede hráběmi pod listí nebo do trávy. Mnoho ptačích druhů je dávno v ráži a zpívají, apríl umí být svůj a vyšiluje, že v čase kdy odhazujete prohřáté tričko, na druhém konci křoví má už pro vás sníh. Noc byla ladná a zkušeně nechcete odejít bez zápisu. Víte, že někde pod větvemi boleslavského severovýchodu jeden být musí. Jenom ho stihnout do večera a nejlépe rovnou chytit. Pro zápis, pro kontrolu kroužku, pro radost na cestu domů.
