Za pár týdnů se rozběhne desátý rok života Slavičího háje. Jak ten čas letí! Čert vem´ všechny roky – žijeme – a to je hlavní. My tři v týmu, i on. Týmově hlavně při začátku, v současnosti je správa na mně.
Musím se smát, vzpomenu-li dávných prohlášení, že za tři roky – a tak dál… .
Je tady desátý a měl jsem tehdy na mikrofon říct deset. Ano, teď už si věřím, že ptáky i do zbylého prostoru nalákám. Křoviny jdou svižně naproti, listovka dole se blyští. A voní už v těchto dnech, klečím-li s pilkou „prořezkou“ u jejich pat. Přes rameno se dívá červenka, to jsem si vždycky moc přál. Ptáci jsou se mnou, jen musím být poctivý při hledání, tvořivý v intuici. Pak o nich zvím. Chápat zákonitosti, jejich sprint za příležitostí – ano, to je to ptačí „koukání přes rameno“.
Jsem již neoddělitelnou součástí místa. Vlastně míst. Park se půdorysně rozvětvil. Práce kolem nad hlavu, člověk by potřeboval už být jenom pro něj. Jezírko, chytací stanoviště s protidešťovými klobouky a závěsy na zvuk, linie sítí, kroužkovací zázemí pro léto. Pelichaniště slavíků, správa mobiliáře a hlavně – průzkum biodiverzity. Je obyčejný tento modrásek jehlicový?
Proč by měl být? Přečtěte si o jeho životě někde. To se tam všechno děje, když nekoukáme. Sečené louky okolí, rezavé šíje stružek v podobě stužek na podkladu zelené. Zlaté zástupy petrklíčů kolem jabloní. Násep železnice – tolik pro ptactvo v krajinách atraktivní! Rybníky v dohledu. A v daleko delším pak Jizerské hory a Krkonoše, když pozvedli jsme zrak nad Český ráj. Chtěl bych si umět představit houfy křídel, co odtud po létě odlétají. I z dálek větších. Jasné, že slavíci tmaví vystartovali někde v severu. A s nimi druhové, co už tak adresou zřejmí nejsou. Budníčci, krutihlavi, bramborníčci, rákosníci, cvrčilky, strnadi, drozdi, pěnice, možná i ten střízlík se ještě před týdnem snažil v povětří nad vlnami.
Desátý rok prožije záměr zvířatům pomoci. Co vzešel kvůli jednomu sběrnému dvoru. Co město potřebovalo, slavíci by ale dozpívali. Nápadem neskončili, žijí, a vrací se do nových příležitostí. Která jsou na míru a garantovaná. Dílek země je jejich, snáším tam větve na hromady přesně, jak naučili mne při hnízdění. Dívám se na kopřivy, jestli konečně úlohy splní. A vím, že se nemění – kytky ani slavíci. Dokáží to. Sednu si potom na zábradlí z akátu při hladině a nad slunce plovoucí bude tam jasné, že bude dobře. Znovu uzrají rakytníky se samčím keřem uprostřed parku. Stromy se prohnou pod novými jádřinci, rosa pozlobí v pletivech sítí a já s novými „kasátky“ podle zahraničního vzoru budu protivné krůpěje oklepávat. Ale nenadávat, slavíci zase přiletí..
