Ptačí park nad Klenicí přivítal skupinu hostí. Chtěl jsem k nim rozdat díl radosti, kousek nadšení, vlídných emocí a povedlo se. Mluvil jsem jako vždycky – o milém poslání kousíčku planety, o směřování k obraně ptačích stanovišť, o sebraných poznatcích. V nadsázce, vážně, s humorem.
Síť chytila ťuhýka, jenž stačil se vrátit už domů, před sbalením ještě i jeho partnerku, což lidé už neviděli. A taky pěnici černohlavou. Prošli jsme cestou ke Zvolínku, dalekohledy měly co přibližovat, o přiblíženém následně vedla se diskuse. Lektoři postřehy doplňovali, rákosí rybníka celé se ohýbalo, jak tudy utíkal čas. Pak bylo k závěru, i slavík se připomenul, k hladině Piváku slétly vlaštovky, rorýs, jiřičky. V počasí tušili změnu a museli za lovem nad vodu. V hnízdních budkách se hnízdí, strnadi rákosní pro potravu létají do kolejí obilného lánu. Velký rákosník překřikuje pěvce, občas se proletí revírem na obhlídku. Zeleň je v barvách nejtěžší pohody, zámeček Humprecht připomíná, že právě jeho pahorkem zájmová oblast se končí i začíná. K horám už slavíci nejdou, stojíme při hranici šíření druhu Polabím. Šťastna krajina, jež dovede slavíky přesvědčit i ubytovat!
Za každého návštěvníka podoby dnešních jsem rád. Mohl jsem díky nim znovu zavzpomínat, do kýble s radostí zastrčit ohříváček, pádlovat na vlnách spokojenosti. Znovu – jak pověstný Ota Plk – držet se v roli i fůru hodin poté, opakovat si v hlavě do vyznění – jak je to milé.
Děkuji všem i za možnost ukázat momentku z akce.
Též za návštěvu, a přeji každému cestu, co dovede provokovat. Nepoznaným.
