Kdo z čtenářů do míst jezdí, situaci zná. Ostatním pomůže mapa Hrubého Jeseníku a pohled do prostoru mezi městy Jeseník – Šumperk. Raději koridor uchopme dál – vodní plochy u Otmuchowa (sycené Nysou), a kdesi naproti (za překážkou) začátek Hornomoravského úvalu. Pojďte se se mnou vrátit…
Ptáci naše hory překonávají bez problémů kdekoli, pěvci mají tahovou výšku nejčastěji od jednoho do dvou kilometrů, kamenolesnaté překážky Česka tak problémy nečiní ve dne ani v noci. Jiné už to je s vlivy počasí. Na horách si lze na mraky občas i sáhnout. V momentě jste součástí, je vám bludno a může být i výrazně vlhko. Když je oblačnost vyskládána kdovíkam do výšky, a kdyby náhodou nedosáhla dna sedla a nechala světlý prostup, může být před vlekařskou budkou pořádně zajímavo. O to víc, že výpadovka k jihu s atraktivní loukou je v případě nočního odchytu mocně nasvícena. Toť první z klíčů k úspěchu horského výzkumu.
Druhým klíčem od divadla je vítr. To on dokáže za určitých okolností natlačit jinak neviditelné ptáky k zemi do sedla. Fouká-li k severu, proti tahu. Když je vzduch nad hřebeny divoký, ptáci zvolí cestu při zemi, schůdnější. A někdy doslova. Na Rýchorách o chytací noci jsem viděl nejobtížnější úsek za mocného vichru překonávat králíčky pěšky po borůvčí. Jakmile se vítr obrátí ke křídlům podpůrně, ptáci to okamžitě cítí a vystoupají k pokračování tahu způsobem obvyklým. Ze scény nám zmizí.
Klíčem třetím je období, na něž jsme divadlo plánovali. Léto je chudé, jen tehdy ovšem zažít můžeme slavíky. V kopcích není ničeho moc vidět, většina hmyzožravců táhne skrytě. Mlh moc nebývá, bouřky berou komfort pro případný zážitek. Lépe volit podzim. V tom čase táhnou skupinově pěnkavovití a sýkory, druhá skupina doslova ze stromu na strom. Tam stačí ráno se včas probudit a nemusí být ani mlha, jsme součástí průvodu vitality.
Zmínit třeba i přehrávky zpěvů z reproduktorů, i ony pomáhají.
Existují dokonce stavy, kdy se uvedené fenomény protnou a divák toho nezapomene po zbytek svého žití.
¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨
Po úvodu to pojďme virtuálně zažít, abyste si použité věty přiřadili. Lístky jsem vzal pro všechny hned na červenec, kdo četl pozorně, dobře ví proč.
Den byl i u Pradědu horký, je ale minulostí. A lampa právě stříbrně rozhrábla pořád ještě nejistou tmu. Cestují noční motýli za doprovodu netopýrů. Křižák na okně je v pohotovosti, i on to se světlem umí. Jakmile se však v kůlně zhasne, může jít trávit, otrávený. Beru si noc druhou za sebou, stejně bych neusnul pod neklidem z tahu. Jak kozí mléko – výživné, jsou všechny vteřiny k tomu, kdo chytá, i když ptáci nejdou. Ale jdou, jistě že jdou, jen jsme na ně krátcí, a falešně zklidňující je říkat si, že tah není. Budu stát za lampou, noc je po loukách půvabná i bez ptáků. A krajina uklidňující. Jsem z Polabí a na každý kopec koukám jako na zázrak. Bouřky se chystají k přechodu – a už to je tady! A za chvíli zase pryč, jen s mlhovinou za vším tím blázněním. Motýly schovala louka – a bláznivci, co podlehli zážitku z omámení, podlehli. Ale žili. Kvalitní horské sítě se perou s vlhkostí, dopínám lanka té, pod kterou se oproti zákazu podlézá, a vidím jeden z pramenů linky přerušený. Budu opravovat až bude líp, do rána času dost… Tak nebudu, nepůjde to, nebude čas. Ramena kopců už přivádí před lampu první křídla ptáků a tuším vytíženost. Na dochyt podběrákem chybí už ruce, zelená cvrčilka u světla hltavě polyká hmyz. Už přichází hoši, přibíhají! Dveře kůlny, nevím proč nakloněné k Jeseníku, po každém použití mlátí zemskou přitažlivostí futro. Kdo by snad nespěchal dovnitř a zdržoval, ranou po zádech potřebné nekompromisně zařídí. A toho třeba, protože pytlíky už začínají páchnout rychlým střídáním křídel. Je kmit, však od samých začátků kamarádský. Po půldruhé hodině se zničehonic pára zvedá k odchodu, odnáší s sebou křídla krom hrstky ještě v sítích. Jako by nikdy nic nebylo. Ne, ne, ne! Právě jsme maličkým průzorem pravdy viděli do vln znovu se oddalující tajemné řeky! Střízlivím rychle a tak mám čas všechno si v sobě projet nazpátek. Starosti s kroužkováním nechávám jiným. A děkuji za to. Viděl jsem ve vzduchu, když mlha slábla, jak ptáci fungují za postupu. Už dovedu v chování rozpoznat slavíka od velkého rákosníka, co jeho figura vzduchem víc „plave“. Kontrolu zkouškou jsem prováděl v síti, s čelovkou po doběhnutí.
Netušil jsem tenkrát, jak všechno bude dál. Že teď už pár šťastných roků si vedu odchyty vlastní. Ať v nížině, ovšem zas cílené na slavíky. Že jde o divadlo podobné, jen v určitých ohledech obrácené. To jsem se doučil a dnes bych nevyměnil. Hory už nechám jiným.
Hráli:
