Patří na slavičí blog zcela jistě. Lhotický učitel Josef Brož. Dnes bylo ve čtrnáct s ním, v mezích možného, rozloučení. Jel jsem tam taky, ale loučím se s ním posvém. Prací a vzpomínáním. Pracuji pro něj, sháním železo na růži po kovárně. Ani výheň dnes nezlobila, rozdmychala se čistě, bez šlehnutí za dymník.
Byl s námi jednou na jarní vycházce, šel už pomaleji. Šel však místy, které znal a ona znala jeho. Kytka, kterou jsem dopoledne ukoval, je velmi obyčejná, nebarevná, jen včelí vosk a pryskyřice jako rozpouštědlo, co vyprchá a podrží vůni jehličí. Pak už ji pokládám poblíž rakve a na zdi na fotografii se na mne dívá. Momentka z časů, kdy jej město ocenilo jako osobnost. Zvláštní, cena, co v ruce drží, je zčásti také od nás – kovové srdce sevřené sklem mistrů z Kamenického Šenova. Teď si uvědomuji, že když jsem nedávno v rozhovoru odpovídal na otázku, co je pro mne takové dílo NEJ, měl jsem říct tuto Drobnost. Taková totiž žije při vzácných lidech, to je nádherné poslání.
Na pohřbu bylo mnoho lidí, které znám a ostatní bych asi poznal taky, kdyby odložili roušky. Je to všechno strašně zvláštní. Nejsem člověk, který by u něj každý týden bral za kliku, ale občas jsem ho potřeboval vidět. Číst. Sbírky mi vozil vždy s pár řádky navíc. I na smutečním oznámení vystupuje skromnost z jeho vět, které přidali.
Jsem rád, že kytka je taky skromná. Obyčejná, poctivá.
A děkuji. Za kousek společné cesty..
