Už zas přede mnou šumí. Kolikátý večer už vkládám do databáze a konec v nedohlednu. Seznamy typu N jsou tradičně legrační. Když už rezavého slavíka něco střídá, je to tmavší příbuzný. Klávesnice je v těch místech úplně oblýskaná. Ale pozor, „přes kopírák“ to zapisování tak docela není.
Biometrika spis rozrůzňuje číslicemi, které dovedou mluvit. Tečou, jak řeka kolem, a je na mně, jak písni porozumím. Příležitost je teď největší. Když nad seznamy usedám nahodile během roku, kontrasty vidět nejsou. Chybí zmíněný proud. A tak je potřeba psát – vkládat, pak se připomene. Najednou možnost splývat i zpívat s ní. Najednou jsme v jedněch březích postupu vpřed už dříve vyzkoušené cesty. Však jsem se kvůli té plavbě naběhal i nevyspal! Většina slavíků v seznamech posledních sezón je totiž z nocí. Ptáci tajemní, bez adresy. Vnímám (jak datum prochází prázdninami) proměny jedinců v hmotnosti i tuku. A teprve, když beru do ruky k uložení stovky po sobě, řeč čísel se vyvolá. Po krajní číslici, vložené do kolonky, už tušíte, jak budou vypadat následující. Protože už v tom umíte číst. S výjimkami ale. Na to v přírodě nezapomínejme. Doplněk natolik důležitý, že přítomen je všude. Připraven poutníka nepozorného zmást, natlačit do tišiny. Kde nic neproudí, neposouvá se. Nezpívá. Kde čekání na změnu bolí a ukrádá čas.
Prohlížím si seznamy s hrdostí. Vždyť kolik jsem nachytal za jediný den, neměl jsem mnohdy za sezónu v století starém! Nechci mluvit o nějaké „výtěžnosti“, jak člověk hodiny sedí a zavírá jedny a ty samé kroužky, kdy pro odebrané a vykroužkované pytlíky je už zas konečně vidět jabloním na větve. Oslavné to je spíše v rovině poznávání. Že člověk učením postupuje dál a dokáže uspět i v nachytání. Nestalo by se dočista nic, kdybych nechytil jediného, vždyť výjezd za peřím nabízí zážitků jiných. A jsou přeci takové odchyty, zejména první červencové testovací, kdy jdeme s nulou. Tam by mne naopak zamrzelo, kdyby se o noci u sítě bodovalo. Teorie velkého třesku by byla nenaplněna.
