Mistr Zdeněk Gola otevřel výstavu v Loretě v Kosmonosech.
Na pozvání čas vždycky mám. Známe se od dob, kdy byl posluchačem boleslavké U3V.
Tady je fotka z výjezdu na slavíky, on je tam v modrém. Z roku 2005.
Chtěl bych, aby mi otevřel podzimní výstavu v Sobotce. Snad na to kývne.
Venku pršelo, na obrazy pod klenbou ne.
Lidí přišlo dost až hodně.
…
To večer před tím, než přišel déšť, odebral jsem pár centimetrů černavy z téměř suchého jezírka. A těšil se na „historii“. A přestože se nejednalo o kdovíjaký odkryv, o lopatu tu a tam drobnost zachrastila.
Není v té hlíně k pálení hrnků jiného než historie – takže, jak se něco ozve, sehnutí je napjaté.
Je až neuvěřitelné, jak na tak malém místě lze zažít něco mimořádného pokaždé, kdy vás napadne. Šest zlomků z hrnců, z toho dva unikátní. A pak zpanikaříte, protože vás ukolébala stejnost. Lopata slabě zaskřípe, vy ruku povolujete, aby nebylo pozdě a ono přeci je! Odlomil se jen kousíček a pálenina to nebude. Oddloubáváte z plastelíny střípek, až si řeknete, kde se tu bere sklo tak hluboko? No, ono to samozřejmě není. Když opláchnete – jak jinak – čepel z pazourku! Ostrá jak břitva, zástupy roků jí vůbec neotupily. Kdybych krček neurazil, hrot by byl celý a v promluvě ještě výstižnější. Byl špicí šípu? Kdo ví. Já jsem tu s nimi pazourky tenkrát nerozbíjel..
Kolik toho tady může ležet? Co bych se dozvěděl, kdybych rybníček vybral „trhákem“? Už tak hned nevyberu, voda z lijáků jej naplnila docela a ještě přibyde. Což je zpráva k zahradě dobrá. A do země se vnořit můžu v pohodě kdykoli jindy.
