Další díl slavičího roku bude za chvilku minulostí.
Červen krok natahuje, ale den se už krátí. Od hnízda kropenatí mladí slavíci dál a dál zacházejí při prozkoumávání okolí a rodiče za nimi už nelétají. A jednoho dne se nepotkají. Půjdou si po svém.
Krajina se proměňuje v barvách obilí a červenec ty klasy vyklepe. Lány pak ostříhá na ježka a nakonec vyhřezne zem. Unavená. To už tu slavíci nebudou, snad jen pár opozdilců.
Vadí mi, že se nemluví o krajině, že nás nezajímá. Že v ní už scházejí básníci a malíři taky nepřišli. Že zůstávám sám. Opřený o mohutný strom, hlavu pozvedám do koruny a čekám na odpověď. Co s námi bude?
Včelojed pospíchá k lesu, čmelákům ve stráni rozhrabal bydlení a nechal tak. Kolik v tom k poznávání!
Kvetoucí hadinec přilákal soumračníka. Na modrém květu rezavý přeliv! Létají za dne a jméno co dostali, vůbec je nezajímá. Náš problém..
Vlaštovčí křídla látají oblohu večerem potrhanou. Než vstoupí tma a vykročí hvězdy. Než noci uberou a posvítí k cestě. K prvnímu odlétání. Protože červenec, červenec takový je.
A zítra budou kolem cest střapatit se čekanky. Jako by modré snad nad nimi nebylo dost. Dočkaly se!
Přichází prázdniny. Vchází díl roku, kdy příroda po všem tom tancování usedá na židli. Než vítr ji poplaší a odvede jinam.
Moc pěkně napsáno, ta charakteristika prázdnin a podzimu je úžasná…
"Vadí mi, že se nemluví o krajině, že nás nezajímá."
"A" má pravdu, ale má ji i Pavel. Přesně cítím, co tím chtěl říct. Ublížený možná je, protože mu srdce pro krajinu krvácí a v mnohém cítí bezmoc, jako my ostatní přírodu milující. Lidé jsou různí, někoho krajina zajímá, někoho ne. Mě ten článek (a nejen tento) oslovil natolik, že se draly slzy do očí. Děkuji za tento blog a přeji mu dlouhý život.. a hodně podobně naladěných čtenářů..
Děkuji všem a upřesním to.