Na prahu života

Slavík na obrázku se narodil v Bechovi, kousek od mlýna.

Chytil se mi ještě s jedním sourozencem, oba dostali kroužek a přímluvu za štěstí.

Peří má zčásti ještě jemné, skvrněné, to brzy přemění. Už je ale samostatný, rodiče nepotřebuje, oni nepotřebují jeho.

Brzy, co nevidět se rozletí po krajině, aby si ji zapamatoval. Má na to celé letní prázdniny. A jakmile se děti znovu usadí do lavic, začne to i jemu. Křídla ho povedou do Afriky a cesta to snadná nebude. O cíl se ale nemusí starat, i to za něj vyřeší křídla. Najednou tam bude a ona zastaví. A dál už nebude kam. Bude to pro něho přesně tam. Pobude v prostředí, kam se bude pak snažit vracet, když se mu bude v životě dařit. Jen cesty mezi světadíly budou jistější, svižné a prověřené. Bude zkušeným sekáčem, a kdo ví, možná se usídlí někde nablízku křovin, v kterých kdysi vyskočil z hnízda. Kde mu to vyšlo. Žádná straka, žádná sojka, žádný hranostaj či kuna, žádná kočka je z hnízda nevybrala. Tak prozíravě ho rodiče usadili.

To ale není ještě vítězství, že zvládl dětství a vede si slušně v mládí. Prosklená okna, protihlukové stěny, čekárny, zrcadla fasád „domů, vpitých do zahrady“ a třeba sudy plné vody k zalévání záhonů, odkud nejde vyskočit. A taky auta. Krahujci, lasice, lep přímořských chytačů, velicí netopýři a nebezpečí zámořská.

Když tohle zvládne, pod africkým sluncem si počká, až domov zavolá. A začne se vracet. A pokud možno svižně. Když bude rychlý, bude pak vybírat. Bude-li zkušený a silný, místo uhájí. Vyjde-li všechno jak má, protějšek do páru už jedné noci za zpěvem přiletí sám. Půjdu pak jarem s náčiním a tam, kde se ozve jeho zpěv, nalíčím. Když mi to vyjde, oklamu jej a opíšu si z nohy kroužek, abych se doma podíval. A když bude číslo sedět, přibude mi další důkaz o neskutečné ptačí vitalitě. O vazbě k prostředí, k domovu – chcete-li.

Tak to byla krátká úvaha nad chyceným mladým slavíkem od mlýnského náhonu.